ECLI:CZ:US:2007:4.US.671.07.1
sp. zn. IV. ÚS 671/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. M., zastoupeného P. U., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2006, čj. 26 Cdo 1375/2006-179, a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, čj. 22 Co 351/2005-149, a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 4. 2005, čj. 5 C 282/2004-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2007 se A. M. (dále též "stěžovatel" nebo "žalobce"), domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že vydáním v záhlaví uvedených rozhodnutí byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 30 odst. 2 Listiny, čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Mezinárodní pakt"), čl. 7 Listiny, čl. 8 Úmluvy, čl. 3 a čl. 2 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva") a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se žalobou proti 1) statutárnímu městu Mladá Boleslav a 2) T. P. (dále též "žalovaní" případně "vedlejší účastníci") domáhal, aby oběma žalovaným byla stanovena povinnost společně a nerozdílně zajistit žalobci náhradní bydlení do tří měsíců od právní moci rozsudku, povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 4 000,- Kč za každý měsíc ode dne podání žaloby do dne zajištění náhradního bytu, a to vždy do 15. dne v měsíci k rukám zástupce žalobce poštovní poukázkou, a současně aby bylo uloženo prvému žalovanému zaplatit žalobci částku 44 000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce poštovní poukázkou, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 29. 4. 2005 žalobu zamítl (výrok I.) a žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Z výsledků dokazování zjistil, že dne 22. 11. 1999 byla mezi prvním žalovaným jakožto pronajímatelem a žalobcem jakožto nájemcem uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou do 22. 11. 2000 k bytu č. 12 ve druhém patře domu v M., s tím, že pokud nájemce bude řádně plnit své povinnosti z této smlouvy vyplývající, prodlužuje se její platnost vždy o jeden rok. Žalobce nehradil řádně nájemné a vznikl mu dluh na nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním bytu ve výši 12 987,- Kč, jehož zaplacení mu bylo Radou města Mladá Boleslav prominuto, včetně poplatku z prodlení ve výši 4 998,- Kč. Vlastnictví k domu, v němž se byt nacházel, následně první žalovaný převedl kupní smlouvou na druhého žalovaného, který započal s jeho rekonstrukcí, přičemž předtím vystěhoval po vzájemné dohodě jeho nájemníky do domů, k nimž jim zřídil vlastním nákladem vlastnické právo. I přes pozdější odstoupení od této kupní smlouvy oběma jejími účastníky se druhý žalovaný zavázal nadále řešit případné "právní závady" svou péčí a nákladem.
Žalobce se z bytu v M. vystěhoval v říjnu 2001, neboť si byl vědom, že dluží na nájemném nemalou částku a z tohoto důvodu by nedošlo ze strany pronajímatele k prodloužení nájemního vztahu k bytu. Druhý žalovaný za opuštění bytu žalobci nabídl plnění spočívající v zaplacení spoluvlastnického podílu v rozsahu 1/6 na nemovitostech v M., což žalobce akceptoval. Spoluvlastnický podíl následně žalobce převedl a koupil 1/5 objektu čp. 63 v P., kde v bytě 2 + 1 žije. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalobce svým odstěhováním se za dohodnutých podmínek projevil vůli byt nadále neužívat a jeho nájemní vztah k tomuto bytu zanikl ještě před tím, než se 1. žalovaný stal opět vlastníkem předmětného domu. Jednání 2. žalovaného, který žalobci zajistil bytovou náhradu, ač žalobce na ni neměl podle zákona nárok, nelze dle názoru soudu považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy či vyvíjení psychického nátlaku na žalobce. Taktéž nebylo prokázáno, že by jednáním některého ze žalovaných byla žalobci způsobena jakákoli faktická škoda.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 11. 2005 rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a prvým žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným se druhému žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok III.).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 12. 2006 dovolání žalobce, jehož přípustnost ten dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je výrazem standardní soudní praxe, na kterou v odůvodnění poukázal.
III.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl některé skutkové okolnosti případu a tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež zahrnuje i "právo na naplnění legitimního očekávání", princip rovnosti stran před soudem a "právo vyplývající z principu ochrany, že nikdo nesmí mít prospěch ze svého protiprávního jednání". Dále namítl porušení práva na pomoc k zajištění základních životních podmínek dle čl. 30 odst. 2 Listiny a práva na přiměřenou životní úroveň, včetně bytu dle čl. 11 odst. 1 Paktu, práva na nezasahování do soukromého a rodinného života dle čl. 7 Listiny a čl. 8 Úmluvy a práva nebýt diskriminován dle čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Mezinárodní úmluvy.
Porušení "práva na naplnění legitimního očekávání" spatřuje v nesprávné interpretaci ustanovení občanského zákoníku o bytových náhradách obecnými soudy. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že právo na náhradní byt má pouze nájemce, jehož nájemní poměr skončil výpovědí pronajimatele. Dle jeho názoru obecné soudy měly oprávněnost nároku na náhradní byt posoudit v kontextu celého právního řádu a nikoliv jen z úzkého pohledu příslušných ustanovení občanského zákoníku o nájmu bytu a jeho zániku. Postupem obecných soudů všech stupňů bylo stěžovateli upřeno naplnění legitimního očekávání jak v rovině procesních práv, tak v rovině hmotného práva, což ve svém důsledku vedlo k odepření spravedlnosti.
Princip rovnosti stran před soudem podle stěžovatele porušil zejména okresní soud, který při dokazování neodůvodněně a jednostranně upřednostnil tvrzení vedlejších účastníků před jeho vlastním tvrzením a vzal jejich tvrzení za prokázaná. Nalézací a odvolací soud nesprávným hodnocením důkazů neodůvodněně zvýhodnily jednu stranu sporu.
Porušení principu, že nikdo nesmí mít prospěch ze svého protiprávního jednání, spatřuje stěžovatel v tom, že nalézací i odvolací soud jednání vedlejších účastníků shledaly zákonným, ačkoliv dle jeho přesvědčení bylo fakticky obcházením zákona. Stěžovatel však jednal v nouzi a svých práv pozbyl za nápadně nevýhodných podmínek; proto by měl požívat přiměřeně stejné ochrany jako v případě, kdy je pozbude v důsledku svého právního úkonu.
Stěžovatel řízení jako celek nepovažuje za spravedlivé a je toho názoru, že obecnými soudy zvolený výklad zákona překročil rámec ústavnosti a ve svém důsledku vedl k tomu, že rozhodnutí ve věci nebylo materiálně spravedlivé.
V rámci tvrzení o porušení práva na pomoc k zajištění základních životních podmínek dle čl. 30 odst. 2 Listiny a práva na přiměřenou životní úroveň, včetně bytu dle čl. 11 odst. 1 Paktu stěžovatel poukázal na povinnost obcí pečovat o uspokojování potřeb svých občanů v oblasti bydlení stanovenou v §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění. Obecné soudy odepřely stěžovateli právní ochranu základních práv tím, že k této povinnosti při rozhodování nepřihlédly. Obce by měly uspokojovat bytové potřeby především těch, kteří na ně nemají. Stěžovatel je chudý, a proto z logiky věci by měl být právě on adresátem takové bytové politiky.
Základní právo na nezasahování do soukromého a rodinného života dle čl. 7 Listiny a čl. 8 Úmluvy bylo dle stěžovatele porušeno tím, že postupem vedlejších účastníků mu bylo znemožněno dosavadní soužití v původním bytě se synem, sestrou a jejími dětmi. Nevyhověním žalobě obecné soudy znemožnily obnovu rodinného života
Základní právo nebýt diskriminován dle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Mezinárodní úmluvy bylo podle stěžovatele porušeno selektivním postupem vedlejších účastníků k některým obyvatelům obce. V domech, které kupoval nebo jinak nabýval vedlejší účastník T. P., bydleli převážně Romové. Ti byli postupem vedlejších účastníků vystěhováni do nevyhovujících objektů mimo obec. Byť samostatně posuzované úkony vedlejších účastníků byly formálně zákonné, ve svém výsledku založily nepřímou diskriminaci. K tomu však obecné soudy nepřihlédly. Skutečnost, že město Mladá Boleslav prodalo domy obývané převážně Romy jedné osobě, sama o sobě nepředstavuje diskriminační jednání. Stejně tak druhý vedlejší účastník, který je postupně všechny různými postupy vystěhoval mimo město, se nedopustil diskriminačního jednání, protože postupoval vůči všem osobám v jeho domech stejně. Diskriminační efekt spočívající ve vystěhování Romů mimo město nastal až součinností obou subjektů.
Závěrem stěžovatel uvedl, že jím namítaný postup není neobvyklý; segregační rasové asociálně motivované postupy různých obcí se stávají stále obvyklejší a právní obrana před nimi je obtížná. Tento jev souvisí se stále rostoucím fenoménem sociálního vyloučení a vznikem rasově a sociálně identifikovaných ghett. Je jevem dlouhodobým a až v poslední době se stává předmětem veřejné diskuse. V tomto směru přesahuje ústavní stížnost vlastní zájmy stěžovatele. Problematika sociální a rasové segregace není právně neutrální otázkou a právo by mělo znát účinné prostředky ochrany před ní. Z řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti vyplývá, že tomu tak v praktické rovině není.
IV.
Okresní soud Mladá Boleslav, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na vydané rozhodnutí a uvedl, že souhlasí s upuštěním do ústního jednání. Vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků vzhledem k obsahu spisu vyžadována nebyla.
V.
Ústavní soud se seznámil se spisem Okresního soudu Mladá Boleslav, sp. zn. 51 C 282/2004, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy v jeho věci nesprávně interpretovaly ustanovení občanského zákoníku o právu na poskytnutí náhradního bytu, čímž porušily i princip rovnosti stran před soudem. Jinak řečeno, nesouhlasí s jejich právním posouzením věci.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem rozhodnout, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv nebo svobod zakotvených především v Listině či Úmluvě, ale i v jiných mezinárodních smlouvách zaručujících veřejná subjektivní základní práva, jimiž je Česká republika vázána; k tomu v případě stěžovatele dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Uvedenému odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř., §2 odst. 6 tr.ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy České republiky, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud dále uvádí, že ke stěžovatelem namítanému porušení "práva na naplnění legitimního očekávání" a "práva vyplývajícího z principu ochrany, že nikdo nesmí mít prospěch ze svého protiprávního jednání" nemohlo dojít, neboť předpisy o základních právech taková subjektivní veřejná základní práva neznají. Pojem "legitimní očekávání" je aplikován v rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") i Ústavního soudu v souvislosti jednak s principem právní jistoty (jako součást či charakteristický rys požadavku předvídatelnosti právních norem a předvídatelnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci, zejména soudů), jednak jako nástroj sloužící k definování pojmu "majetek" ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. V tomto druhém případě "legitimní očekávání" není součástí ani příslušenstvím majetkového práva, nýbrž se týká způsobu, jakým je s právem kvalifikovaným jako "majetková hodnota" nakládáno ve vnitrostátním právu a zejména v ustálené judikatuře obecných soudů. Princip, že "nikdo nesmí mít prospěch ze svého protiprávního jednání", je aplikován Ústavním soudem při celkovém posuzování spravedlivosti řízení.
K tvrzení o porušení základního práva na pomoc k zajištění základních životních podmínek dle čl. 30 odst. 2 Listiny a na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, včetně práva na byt, dle článku 11 odst. 1 Mezinárodního paktu:
K uvedenému tvrzení Ústavní soud uvádí, že stěžovatel se takto dovolává práv na sociální ochranu. Tato práva byla spolu s pracovními právy a kulturními právy stručně vyhlášena Všeobecnou deklarací lidských práv (čl. 22 - 27) a upravena na univerzální úrovni Mezinárodním paktem, v měřítku regionálním Evropskou sociální chartou z 18. 10. 1966.
Ústavní soud připomíná, že účelem práv na sociální ochranu je zajistit jednotlivci a jeho rodině důstojné existenční podmínky. Podle článku 11 Mezinárodního paktu smluvní strany uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnující v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt a na neustálé zlepšování životních podmínek. V první řadě ale předpokládají, že každý bude osvobozen od hladu (čl. 11 odst. 2 Mezinárodního paktu). Jejich součástí je právo na sociální pojištění a sociální podporu, právo na ochranu a podporu rodiny, matky, dětí, právo na ochranu zdraví (blíže viz Frédéric Sudre: Mezinárodní a evropské právo lidských práv, 2. upravené a rozšíření vydání, Masarykova univerzita Brno, Evropské informační středisko Univerzity Karlovy, str. 154 a násl.).
Ústavněprávní zakotvení hospodářských, sociálních a kulturních práv trpí deficitem dvojího druhu - materiálním i právním. Z hlediska hmotného realizace těchto práv předpokládá využití ekonomických, finančních a sociálních prostředků, kterých se velkému počtu států ve značné míře nedostává; tato práva jsou tudíž relativní, neboť závisí na materiálních možnostech společnosti v daném čase a místě.
Také z právního hlediska jsou tato základní hospodářská, sociální a kulturní práva podmíněná; to zjevně vyplývá i z rozdílné jejich formulace ve srovnání s občanskými a politickými právy. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech totiž v čl. 2 odst. 1 vyhlašuje "okamžitý závazek dodržovat a zaručit všechna práva uznaná v tomto Paktu", zatímco Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních právech a kulturních právech v čl. 2 odst. 1 předpokládá jejich "postupné uskutečňování". Posledně uvedený Pakt i Evropská sociální charta navíc postrádají jakékoliv institucionální záruky. Obsahují tedy práva, která mají programovou povahu a jsou uplatňována postupně dle možností smluvních států. V odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. se výslovně uvádí, že právo zakotvené v čl. 11 Mezinárodního paktu považuje Ústavní soud za nezpochybnitelné, za cíl, k němuž ve znění tohoto článku i náš stát je povinen podnikat "odpovídající kroky".
Výše uvedené principy jsou promítnuty v článku 41 odst. 1 Listiny, dle něhož "Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.".
V daném případě se stěžovatel v řízení před obecnými soudy domáhal zajištění bytové náhrady, tj. náhradního bytu za byt č. 12 ve druhém patře domu v M. Obecné soudy dospěly po provedeném řízení, jež bylo dle přesvědčení Ústavního soudu spravedlivé, k závěru, že nárok stěžovatelem uplatňovaný nemá oporu v zákonné úpravě bytových náhrad (zejm. ust. §712 obč. zákoníku) a nelze jej dovodit ani z ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění. K tvrzenému zásahu do základního práva na sociální ochranu dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
K tvrzení o porušení základního práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy:
Základní právo na nezasahování do soukromého a rodinného života mělo být dle stěžovatele porušeno tím, že postupem vedlejších účastníků mu bylo znemožněno dosavadní soužití v původním bytě se synem, sestrou a jejími dětmi, resp. obnovení takového soužití.
Ústavní soud je z níže uvedených důvodů přesvědčen, že i toto tvrzení stěžovatele je zjevně neopodstatněné.
Soukromý život je neustálený pojem, který nelze přesně definovat, neboť se mění v závislosti na době, prostředí a společnosti, v níž jednotlivec žije. K dnešnímu rozšíření oblastí soukromého života přispívá hlavně postupná sekularizace západních společností, v důsledku čehož tato oblast zahrnuje jednání, která kdysi byla považována za porušení společenské morálky (srov. výše cit. publikaci Mezinárodní a evropské právo lidských práv, str. 186 ).
Evropský soud ve své judikatuře (srov. např. rozsudek ve věci Von Hannover proti Německu, 2004, stížnost č. 59320/00, odst. 50 a násl.) uvedl, že soukromý život zahrnuje fyzickou a duševní integritu osoby; záruka vyplývající z článku 8 Úmluvy je primárně cílena k zajištění rozvoje osobnosti každého jednotlivce v jeho vztazích s jinými lidskými jedinci, bez jakéhokoliv vnějšího zasahování. Pod ochranu soukromého života tak může spadat široká oblast vzájemných vztahů osoby s jinými osobami.
Z hlediska obsahu článku 8 Úmluvy možno v rámci práva na soukromý život shledat např. právo na utajenost soukromého života (zahrnující např. např. právo nezveřejňovat fotografie či videozáznamy s detaily soukromého života, právo nebýt odposloucháván apod.), právo na příznivé životní prostředí i právo na svobodu sexuálního života (zahrnující např. právo udržovat homosexuální či lesbické styky nebo právo změnit svoji sexuální identitu). Nelze ovšem tvrdit, že toto právo zahrnuje právo na přidělení bytu státem či obcí.
Pojmy "soukromý život" a "rodinný život", se poměrně značně překrývají. Z hlediska účelu lze říci, že čl 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny, stejně jako čl. 8 Úmluvy, zaručují právo na respektování soukromého a rodinného života před protiprávním nebo svévolným vměšováním orgánů veřejné moci; podle čl. 23 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech: "Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má právo na ochranu společnosti a státu.".
Evropský soud se k pojmu "rodinný život" vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (viz např. Znamenskaja proti Rusku, 2005 a tam uvedená rozhodnutí in Soudní judikatura - Přehled rozsudků ESLP, č. 4/2005). Uvedl, že pojem "rodinný život" v čl. 8 předpokládá existenci "rodinných vazeb" mezi partnery, ať již manželských či nemanželských; dítě partnerům narozené je ipso iure součástí tohoto partnerského vztahu od okamžiku svého narození a již jen touto skutečností.
Hlavním cílem čl. 8 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny, je chránit jednotlivce proti svévolným zásahům orgánů veřejné moci. V účinném respektování soukromého a rodinného života však mohou být obsaženy i pozitivní povinnosti státu, neboť čl. 8 Úmluvy, čl. 23 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ukládají státu, aby přijal zákonodárná či jiná opatření k zajištění toho, aby se zákaz takového vměšování stal účinným (tzv. pozitivní závazky). Porušením chráněného práva se tedy může stát opomenutí státu, třebaže k žádnému vměšování nedošlo.
Základní právo na respektování soukromého a rodinného života není absolutní. Obecná klauzule veřejného pořádku, zakotvená především v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, vměšování orgánů veřejné moci umožňuje; to musí však být ospravedlněno obzvlášť závažnými potřebami a být přiměřené ke sledovanému legitimnímu cíli.
V oblasti soukromého a rodinného života jsou původci vměšování často soukromé osoby. Evropský soud připouští použitelnost Úmluvy i ve vztazích mezi jednotlivci (srov. Young, James a Webster proti Spojenému Království, 1981), neboť základní práva, definovaná v ústavních textech, musí dodržovat jak státní orgány, tak soukromé osoby vůči jiným soukromým osobám. I když tedy zásah do chráněného práva nelze přičíst přímo státu, neboť je skutkem soukromé osoby, může odpovědnost státu přesto vzniknout, a to "nikoli v důsledku samotného skutku, nýbrž v důsledku nedostatku náležité péče" státu.
Z okolností daného případu je zřejmé, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů se jen vzdáleně a nepřímo mohla dotýkat vztahů souvisejících se soukromým a rodinným životem stěžovatele a jeho rodiny. Z pouhého faktu, že obecné soudy v řízení dopěly k závěru, že nárok stěžovatele na přidělení náhradního bytu nemá oporu v zákoně, však dle přesvědčení Ústavního soudu nelze dovodit jakýkoliv příčinný vztah mezi napadenými rozhodnutími obecných soudů a stěžovatelovým tvrzením o porušení základního práva na soukromý a rodinný život. Jinak řečeno, rozhodnutími soudů vydanými podle zákona nebylo zasaženo do práva stěžovatele na respektování jeho soukromého a rodinného života.
K tvrzení o stěžovatelově diskriminaci:.
Stěžovatel dále tvrdil, že bylo porušeno základní právo nebýt diskriminován dle čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Mezinárodní úmluvy, a to selektivním postupem vedlejších účastníků k některým obyvatelům obce. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že z hlediska tvrzeného zásahu do práva nebýt diskriminován je rozhodující posouzení otázky, zda při rozhodování věci obecnými soudy byl či nebyl diskriminován stěžovatel, nikoliv osoby jiné. Zacházení je diskriminační, jestliže odlišnému přístupu obecného soudu ve stejné či obdobné situaci schází objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. a) nesleduje-li legitimní cíl a b) neexistuje-li přiměřený vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (srov. nález pléna Ústavního soudu publ. pod č. 419/2006 Sb., odst. 70.). V případě stěžovatele je ovšem zjevné, že ve vztahu k němu obecné soudy neuplatňovaly jakýkoliv "odlišný přístup", natož odlišný přístup z rasových důvodů. Nepříznivý výsledek jím vedeného civilního řízení byl důsledkem především chování stěžovatele samotného, který primárně neplnil své smluvní závazky z nájmu bytu v M., a aplikací platné zákonné úpravy tzv. bytových náhrad v občanském zákoníku - nikoliv tedy skutečností, že je Rom.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 25. dubna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu