ECLI:CZ:US:2007:4.US.684.06.1
sp. zn. IV. ÚS 684/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupeného Mgr. F. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 6 Tdo 783/2006, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 5 To 522/2005 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 17 T 202/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2006 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 17 T 202/2004, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona za skutky blíže popsané ve výroku tohoto rozsudku. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona za použití §37a tr. zákona ke společnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu. Dále byla stěžovateli uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a byl mu rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel zavázán k povinnosti zaplatit poškozeným náhradu škody s tím, že STATEK LITOBRATŘICE, spol. s r. o. byl se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 5 To 522/2005 tak, že odvolání podle §256 tr. řádu zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 6 Tdo 783/2006, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v tom, že obecné soudy v provedeném trestním řízení mu upřely jednu ze základních svobod tím, že jeho jednotlivé činy jako podnikající osoby neposuzovaly v kontextu celého jeho podnikání a jeho podnikání tak bylo z důvodu pochybení soudů kriminalizováno. Stěžovatel rovněž namítal, že soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku jako podpůrný argument zmínil existenci dalších dluhů stěžovatele, aniž přihlédl k existenci pohledávek zaplacených.
Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu vedeného Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 2002/2004.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a ve světle namítaného ústavního rámce přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnil v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby a v opravných prostředcích. Stěžovatel uplatňuje zejména námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Stěžovatel rovněž z předkládané změny skutkových zjištění dovozuje nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že s uvedenou argumentací se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Ústavní soud má za to, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je pak v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci opakovat a zcela na ni odkazuje.
V posuzované věci bylo aplikováno ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) a ustanovení §37a tr. zákona. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly je izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Soud I. stupně zjistil správně relevantní okolnosti i naplnění všech znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na osobní svobodu zaručenou čl. 8 odst. 2 Listiny.
Pokud se týká námitky stěžovatele, že soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku jako podpůrný argument zmínil existenci dalších dluhů stěžovatele, aniž přihlédl k existenci pohledávek zaplacených, k tomu Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Také Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Podle judikatury Ústavního soudu není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny již v řízení před obecnými soudy, a tím je vyloučil z posuzování těchto tvrzení a nahrazoval jejich rozhodovací činnost. Z rozsudků obecných soudů připojených k ústavní stížnosti, z odvolání (č. listu 90 až 91) ani z dovolání (č. listu 109 až 112), stejně jako z ústavní stížnosti samé, nevyplynulo, že by stěžovatel svoje námitky uplatnil tak, aby mohly být řádně vypořádány v soustavě obecných soudů, ač tak učinit mohl. Je věcí každého účastníka trestního řízení, jaký druh procesní taktiky, jíž zamýšlí prosadit svoji obhajobu, v řízení před soudem zvolí.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Evropský soud ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messequé a Gavardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů tedy není v dané věci na místě.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Z důvodů zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu