ECLI:CZ:US:2007:4.US.689.06.1
sp. zn. IV. ÚS 689/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného Mgr. V. V., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2006, č. j. 22 UL 1/2006-444, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 36/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 10. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jímž byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 12 C 36/97. Stěžovatel se rovněž dožadoval, aby Ústavní soud zakázal okresnímu soudu pokračovat v průtazích v řízení a uložil mu, aby ve věci bez zbytečného odkladu jednal.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že je společně s A. Z. (dále jen "vedlejší účastnice") podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, zapsaných na LV č. 813 pro obec a k. ú. U. v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kladno, a že na základě žaloby vedlejší účastnice ze dne 5. 3. 1997 probíhá u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 36/97 ve vztahu k předmětným nemovitostem řízení o zrušení a vypořádání části podílového spoluvlastnictví. V tomto řízení dle názoru stěžovatele dochází ke značným průtahům, které nelze odůvodnit ani složitostí věci, ani jednáním účastníků řízení. Stěžovatel konstatoval, že první ústní jednání ve věci bylo nařízeno až dne 30. 4. 1999, tedy více než dva roky po podání žaloby, přičemž ihned poté bylo jednání odročeno na neurčito za účelem zpracování znaleckého posudku. Znalec byl ustanoven dne 30. 6. 1999, znalecký posudek předložen dne 16. 10. 1999. Okresní soud přesto nenařídil jednání, nýbrž si vyžádal aktualizovaný znalecký posudek, který byl doručen až dne 9. 7. 2001. Po dvou ústních jednáních, konaných dne 24. 7. 2001 a 6. 9. 2001, následovala další neodůvodněná prodleva, kdy se další ústní jednání konalo po více než devíti měsících, a to dne 10. 6. 2002. Na tomto jednání sice byl vyhlášen rozsudek, nicméně ten byl k odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice zrušen rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 12. 2002. Dne 6. 5. 2003 ustanovil okresní soud znalce z oboru geodézie a uložil mu do šesti týdnů vypracovat znalecký posudek. Tento posudek byl soudu doručen dne 2. 10. 2003 a stěžovateli dne 20. 11. 2003. Další ústní jednání ve věci proběhlo až po uplynutí 251 dní od doručení znaleckého posudku, přičemž z důvodu pochybení na straně znalce bylo jednání opětovně odročeno na neurčito. Dne 11. 10. 2004 soud znalci uložil doplnění znaleckého posudku a dne 20. 6. 2005 proběhlo ve věci jednání, které bylo odročeno na 29. 6. 2005 za účelem vyhlášení mezitímního rozsudku a ustanovení znalce z oboru geodézie a kartografie. Znalecký posudek byl zadán dne 18. 7. 2005, nicméně ze zdravotních důvodů bylo třeba změnit osobu znalce, k čemuž došlo dne 21. 12. 2005. Spis byl znalci doručen dne 17. 2. 2006, znalecký posudek pak byl soudu předložen dne 15. 3. 2006 a stěžovateli dne 19. 5. 2006. Při ústním jednání, konaném dne 30. 6. 2006 byl vyhlášen mezitímní rozsudek, vycházející ze sdělení stěžovatele, že již nemá zájem o vlastnictví zemědělské usedlosti a některých souvisejících pozemků. Okresní soud tedy ve vztahu k těmto nemovitostem podílové spoluvlastnictví zrušil a nařídil jejich prodej a současně vydal usnesení, kterým vypořádání spoluvlastnictví ke zbývajícím pozemkům vyloučil k samostatnému projednání. V nově vzniklém řízení však soud zůstal po dobu téměř čtyř měsíců zcela nečinný a neprovedl žádný úkon.
Stěžovatel se průtahům v řízení opakovaně bránil, dne 17. 8. 2005 podal stížnost na průtahy v řízení předsedkyni okresního soudu, avšak ta po prošetření průtahy neshledala. Proto podal stěžovatel dne 2. 1. 2006 stížnost ke krajskému soudu, který ji však postoupil zpět k vyřízení předsedkyni okresního soudu. Stížnost vyřídila místopředsedkyně okresního soudu tak, že ji shledala částečně důvodnou. Stěžovatel se domáhal přezkumu tohoto rozhodnutí, jelikož řízení v té době probíhalo již devět let. Krajský soud uznal, že ze strany okresního soudu docházelo k průtahům, a zavázal se zajistit, že nadále bude jednáno a rozhodováno bez průtahů. Přes ujištění krajského soudu nebylo ve věci nařízeno jednání, proto stěžovatel podal místopředsedkyni krajského soudu další stížnost, jež byla postoupena předsedkyni okresního soudu, která ji shledala nedůvodnou. Následně byl dne 3. 7. 2006 vyhlášen mezitímní rozsudek, avšak ten neřešil podstatnou část předmětu řízení. Stěžovatel byl nucen podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu - nařízení zpracování znaleckého posudku k dělení pozemků. Tento návrh byl usnesením krajského soudu ze dne 22. 8. 2006, č.j. 22 UL 1/2006-444, zamítnut s tím, že ve věci bude nezbytné provést další dokazování, jež soud prvního stupně provede poté, co usnesení o vyloučení věci k samostatnému řízení nabude právní moci. Ani po uplynutí dvou měsíců od doručení usnesení o vyloučení věci však okresní soud v jednání nepokračoval. Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o základních lidských právech a svobodách je každému garantováno právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatel si je vědom, že předmětný spor je komplikovaný a žádá si znaleckého zkoumání, to však nemůže odůvodnit skutečnost, že řízení trvá v době podání ústavní stížnosti téměř deset let, aniž by věc byla alespoň částečně pravomocně rozhodnuta. Řízení mohlo být již skončeno, kdyby mezi jednotlivými jednáními okresního soudu nebyly nepřiměřené prodlevy, z nichž dvě přesáhly jeden rok a jedna dokonce dva roky. Jednání byla opakovaně odročována na neurčito nebo docházelo k průtahům v souvislosti s ustanovováním znalcům, případně doručováním spisu znalci. Stěžovatel již nedisponuje žádným jiným prostředkem k tomu, aby přiměl okresní soud k co nejrychlejšímu postupu ve věci, proto navrhl, aby Ústavní soud konstatoval, že postupem okresního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, aby usnesení krajského soudu ze dne 22. 8. 2006, č. j. 22 UL 1/2006-444, zrušil a aby okresnímu soudu zakázal pokračovat v průtazích v řízení a uložil mu, aby ve věci bez zbytečného odkladu jednal a věc rozhodl.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis okresního soudu, sp. zn. 12 C 36/97.
Krajský soud ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za nedůvodnou a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Na odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 22. 8. 2006, č. j. 22 UL 1/2006-444, odkázal rovněž okresní soud, který dále uvedl, že dle zjištění krajského soudu v současné době k průtahům v řízení nedochází. Vedlejší účastnice se k podané ústavní stížnosti nevyjádřila. S ohledem na to, že výše uvedená vyjádření neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti, způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla tato zasílána stěžovateli na vědomí.
III.
Ústavní soud následně napadené rozhodnutí a postup obecných soudů v řízení přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dožadoval ochrany před jiným zásahem orgánu veřejné moci, spočívajícím v průtazích v řízení, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 36/97. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že se zpravidla jedná o jednorázový, protiprávní a současně protiústavní zásah orgánu veřejné moci do základních práv a svobod jednotlivce představující trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, a zároveň nejde o zásah ve formě výsledku řádné rozhodovací činnosti takového orgánu, který by podléhal přezkumnému či jinému řízení v souladu s českým právním řádem. Dle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podané dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, a jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Je tedy zřejmé, že aby Ústavní soud v takovém případě mohl rozhodnout, musí být tento "jiný zásah" v době rozhodování o podané ústavní stížnosti aktuální, tzn. musí mít negativní dopad do právní sféry stěžovatele. Ústavní stížností napadený zásah orgánu veřejné moci musí být bezprostřední a přítomný, neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 122/99, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, usnesení č. 56, str. 315 a násl.).
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud zabýval výlučně stavem řízení v době podání ústavní stížnosti. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že krajský soud zamítl návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu s odůvodněním, že v dané fázi řízení k průtahům nedochází. Krajský soud konstatoval, že dne 9. 6. 2006, tedy ještě předtím, než byla stížnost stěžovatele na průtahy v řízení postoupena příslušnému orgánu státní správy, nařídil okresní soud jednání na den 30. 6. 2006. Toto jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení mezitímního rozsudku na den 3. 7. 2006. Usnesením ze dne 3. 7. 2006, č. j. 12 C 36/97-432, bylo rozhodnuto o vyloučení části věci k samostatnému projednání, ve zbylé části rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2006. č. j. 12 C 36/97-433, přičemž obě tato rozhodnutí byla dne 18. 7. 2006 písemně vyhotovena a dne 19. 7. 2006 byl vydán pokyn kanceláři k jejich rozeslání účastníkům řízení. Krajský soud uzavřel, že z usnesení ze dne 3. 7. 2006, č. j. 12 C 36/97-432, vyplývá, že ve věci bude třeba provádět další dokazování, což okresní soud poté, co bude mít k dispozici spis a poté, co usnesení o vyloučení věci k samostatnému projednání nabude právní moci, bezpochyby provede.
Ústavní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že v době, kdy se stěžovatel domáhal, aby byla okresnímu soudu určena lhůta k provedení procesního úkonu, k průtahům v řízení nedocházelo, a dále zjistil, že k průtahům nedocházelo ani poté, co bylo o návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu rozhodnuto. Jak vyplývá z obsahu spisu okresního soudu, sp. zn. 12 C 36/97, tento spis byl po vydání výše uvedených rozhodnutí postoupen krajskému soudu společně s odvoláním stěžovatele proti rozsudku ze dne 3. 7. 2006. č. j. 12 C 36/97-433. Krajský soud usnesením ze dne 27. 10. 2006, č. j. 25 Co 512/2006-465, a usnesením téhož data, č. j. 25 Co 520/2006-467, rozhodl o odvolání vedlejší účastnice, resp. stěžovatele, proti usnesení okresního soudu ze dne 3. 3. 2005, č. j. 12 C 36/97-275, resp. usnesení ze dne 15. 10. 2003, č. j. 12 C 36/97-234, ve věcech znalečného, aby tak okresnímu soudu umožnil rozhodnout o nákladech státu, jak to předvídal výrok IV. mezitímního rozsudku. Krajský soud následně vrátil předmětný spis zpět okresnímu soudu s pokynem, aby poté, co rozhodne o nákladech státu, spis opětovně předložil krajskému soudu k rozhodnutí o odvolání stěžovatele proti rozsudku ze dne 3. 7. 2006. č. j. 12 C 36/97-433. K tomu však již nedošlo, neboť předmětný spis byl postoupen Ústavnímu soudu za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti. Jak patrno, obecné soudy nebyly ve věci nečinné, neboť činily úkony ve vztahu k vyřešení otázek, souvisejících s mezitímním rozsudkem. Ústavní soud dospěl k závěru, že za těchto okolností k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Miloslav Výborný předseda senátu