ECLI:CZ:US:2007:4.US.69.07
sp. zn. IV. ÚS 69/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, Advokátní kancelář v Praze, Spálená 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2006, č.j. 32 Odo 686/2005-135, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.3.2004, č.j. 1 Cmo 196/2003-108, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.6.2002, č.j. 48 Cm 424/97-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8.1.2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho práva, a to zejména právo na spravedlivý proces zaručené čl. 4 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popisuje průběh sporu, který vznikl z nezaplacení 5 000 000,- Kč požadovaných v konečné faktuře předložené stěžovatelem na základě smlouvy o dílo ze dne 21.10.1993. Stěžovatel odkazoval na čl. IV./4 smlouvy o dílo, který uváděl, že závěrečné vyúčtování díla bude provedeno po jeho řádném předání bez závad a budou v něm zohledněny případné legislativní, daňové nebo měnové vlivy, pokud by měly podstatný vliv na realizaci díla. Soudy dospěly k závěrům o neurčitosti, a tudíž neplatnosti tohoto ujednání, zatímco stěžovatel považoval tuto doložku za platnou a určitou. Soudy se - dle stěžovatele - nevypořádaly s argumenty svědků a s fakty, které ve prospěch jejich názoru nehovoří. Nárok na zaplacení sporné částky vznikl stěžovatelem nezaviněným prodloužením doby realizace stavebního díla, neboť cena tohoto díla byla znehodnocena plynutím času. Pojem měnové vlivy uvedený v čl. IV./4 smlouvy o dílo považuje stěžovatel za pojem zahrnující i inflaci a uvedenou část smlouvy tedy za tzv. inflační doložku. Stěžovatel dále poukazuje na existenci návrhu smlouvy, který inflační doložku obsahuje, ale později, dle jeho tvrzení, byla stranami dohodnuta shora citovaná širší formulace. Dále stěžovatel poukazuje na výpovědi svědků F. K. či J. T., které měly tvrzení stěžovatele potvrdit. Soudy se nedržely důsledně volného hodnocení důkazů dle §132 o.s.ř., což se dotklo stěžovatelových práv.
Ústavní soud, po zhodnocení skutkové a právní stránky věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a právním posouzením věci obecnými soudy. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není možno vykládat tak, aby se garantoval úspěch v řízení.
Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, byl využit i mimořádný opravný prostředek - dovolání. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah.
Městský soud v Praze uvedl, že inflace cen, tzv. inflační doložka, nebyla součástí zkoumaného ustanovení čl. IV./4 smlouvy o dílo. Jak městský soud dovodil z provedených důkazů, odmítl žalovaný - Komerční banka, a. s., Na Příkopě 33, Praha 1 (v řízení před Ústavní soudem vedlejší účastník) - zahrnout do smlouvy navrhovanou inflační doložku. Městský soud zhodnotil jako nepravděpodobné tvrzení stěžovatele, že inflace měla být zahrnuta pod širší pojem "měnové vlivy".
Odvolací soud shledal toto rozhodnutí jako věcně správné. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětné ujednání - striktně vzato - neobsahuje výslovný závazek ani jedné ze smluvních stran k zaplacení něčeho, co stojí mimo rámec smluvně a fixně sjednané ceny. Pro existenci uplatňovaného nároku je vyžadováno, aby byl konkretizován příslušným smluvním ujednáním odpovídajícím požadavkům kladeným na právní úkony. Předmětné ustanovení mimo jiné neodpovídá na otázky, do jaké míry, v jakém rozsahu, a ani kým budou jmenované vlivy zohledněny. Odvolací soud vycházel z teze, že právní hodnocení věci vytváří rámec pro rozsah skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu nemusely, a ani nebyly prováděny a hodnoceny důkazy směřující ke skutkovým zjištěním překračující tento rámec. Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost, neboť napadenému rozhodnutí ve věci samé nepřisoudil po právní stránce zásadní význam dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Jak Ústavní soud již mnohokrát uvedl (srov. např. III. ÚS 26/94, Sb.n.u. sv. 1, str. 241), zasáhnout do nezávislosti obecných soudů je oprávněn toliko tehdy, pokud postupem obecného soudu byly porušeny ústavní principy. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší primárně vykládat ustanovení jednoduchého práva, a tím méně posuzovat smluvní ujednání mezi stranami smlouvy. Toto oprávnění náleží nezávislým a nestranným obecným soudům, jejichž úkolem je zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté musí jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci ve svém procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se řídily, a proč považují jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu.
Jinak řečeno, postupovaly-li soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, což se v daném případě pochybným nejeví, a svůj postup řádně odůvodnily, přičemž ani v tomto směru není obecným soudům možno cokoliv vytknout, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Z pohledu výše uvedených principů Ústavní soud, zhodnotiv napadená rozhodnutí, konstatuje, že v nich soudy zaujaly řádně odůvodněný jednotný právní názor, což samo o sobě nemůže porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces (srov. I. ÚS 260/96, Sb.n.u. sv. 6, str. 603).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu