ECLI:CZ:US:2007:4.US.702.06.1
sp. zn. IV. ÚS 702/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. N., zastoupeného Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem Čerčany, Sokolská 505, směřující proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 31. 8. 2006, č.j. 5NZT 28/2006-60, a proti usnesení policejního orgánu ze dne 10. 8. 2006, ČTS: OKFK-30/3-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. 11. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 větě první a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením policejního orgánu byla zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli a dalším osobám pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 1994, ve formě spolupachatelství, kterého se měl dopustit v usnesení blíže popsaným jednáním. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství v Brně zamítnuta.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že výrok usnesení policejního orgánu neobsahuje dle jeho názoru řádný popis skutku, ze kterého je stěžovatel obviněn, pouze popis částečný. Stěžovatel má rovněž za to, že by mělo být blíže specifikováno, v jakém jednání je spatřován úmysl a v čem spočívá promyšlenost a připravenost jednání ve spojení s ostatními obviněnými. Dále stěžovatel ve výroku napadeného usnesení postrádá popis okolností skutku, které by odůvodňovaly závěr, že došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Stěžovatel nesouhlasí ani se způsobem, jakým jsou v napadeném usnesení označeny skutečnosti, které mají prokázat závěr o důvodnosti trestního stíhání. Považuje výčet těchto podkladů za nedostatečně konkrétní a také nedostatečně navázaný na jednotlivé prokazované skutkové okolnosti. Dále se stěžovatel zabývá judikaturou Ústavního soudu vztahující se k problematice subjektivní stránky trestného činu jako podstatné náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání a odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci.
S odkazem na judikaturu Ústavního soudu kritizuje stěžovatel rovněž napadené rozhodnutí státního zástupce. Jeho odůvodnění shledává příliš stručným a neodpovídajícím požadavkům trestního řádu. V důsledku postupu obou orgánů činných v trestním řízení měla být porušena stěžovatelova základní práva vyplývající z čl. 8 odst. 2, čl. 14 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o usnesení o zahájení trestního stíhání, platí, že jím je iniciována realizace řádného zákonného procesu podle čl. 8 odst. 2 Listiny a §2 odst. 1 trestního řádu, tedy zásada, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Proto pouhé zahájení trestního stíhání není samo o sobě způsobilé k tomu, aby mohlo přezkoumávanou věc posunout do ústavně právní roviny. Otázka důvodnosti trestního stíhání je předmětem celého řízení, završeného řízením před soudem, kde je v plné míře prostor i pro uplatnění námitek ústavněprávního charakteru (čl. 4 Ústavy).
Na napadeném usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Ústavní soud neshledává deficity ústavněprávní relevance definované jurisprudencí Ústavního soudu jako závady patrné prima facie (sp.zn. III.ÚS 511/02, aj.). Z odůvodnění rozhodnutí státního zástupce vyplývá, že námitky stěžovatele shrnul jako námitky nedůvodnosti usnesení o zahájení trestního řízení. Dále je z něj patrno, že se státní zástupce jak zákonností tak důvodností usnesení trestního stíhání zabýval tím, že nejprve definoval podmínky zákonnosti a důvodnosti a následně shledal jejich naplnění. Státní zástupce tedy sice nerozebíral jednotlivé námitky stěžovatele, avšak zabýval se jejich obecnějším rámcem a podstatou, což lze v posuzovaném případě ještě shledat ústavně souladným. Skutečnost, že státní zástupce vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje přitom sama o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti (též sp.zn. II.ÚS 294/95).
Závěrem je třeba zdůraznit, že námitky vztahující se k důvodnosti zahájení trestního stíhání obecně, jakož i námitky ke správnosti skutkové věty, právní kvalifikace, a dostatečnosti provedených důkazů, jsou předmětem řízení, které je usnesením o zahájení trestního stíhání teprve zahájeno, a v případě podání obžaloby bude předmětem soudního řízení. Ústavní soud přitom ve své ustálené judikatuře vyslovil, že zásadně nezasahuje do věcí pravomocně neskončených, v nichž lze případnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem, které upravují to které řízení (viz sp.zn. III.ÚS 62/95).
Ústavní soud tedy v posuzovaném případě neshledal porušení základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu