ECLI:CZ:US:2007:4.US.716.05.1
sp. zn. IV. ÚS 716/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky E. M., zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2005, č. j. 2 Afs 210/2004-81, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2004, č. j. 30 Ca 260/2002-32, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 3. 7. 2002, č. j. 3178/140/2002, a rozhodnutí Finančního úřadu v Karlových Varech ze dne 5. 11. 2001, č. j. 137562/01/128960/1145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 11. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Finančního úřadu v Karlových Varech ze dne 5. 11. 2001, č. j. 137562/01/128960/1145, byla stěžovatelce vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 38 750 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 3. 7. 2002, č. j. 3178/140/2002, zamítnuto. Žaloba stěžovatelky proti výše uvedeným rozhodnutím byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 4. 2004 č. j. 30 Ca 260/2002-32, taktéž zamítnuta. Stejně tak byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2005, č. j. 2 Afs 210/2004-81, zamítnuta i následná kasační stížnost.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že správce daně pochybil, když do vyměřovacího základu zahrnul odstupné za uvolnění bytu a závazek vůči městu Karlovy Vary, který přešel společně s převodem vlastnického práva k nemovitosti na kupující. Správce daně měl dle ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, povinnost spolehlivě a co nejúplněji zjistit veškeré rozhodné skutečnosti, přesto pominul, že předmětný závazek byl městem Karlovy Vary prominut. S námitkou stěžovatelky, že nebylo zohledněno prominutí závazku, se dostatečně nevypořádal ani krajský soud, který neprovedl navržený důkaz výslechem svědků a nevyužil ani jiných zákonných možností ke zjištění rozhodných skutečností. Co se týče odstupného za uvolnění bytu, nemohlo se jednat o zastřený právní úkon, jak dovozoval správce daně, neboť stěžovatelka a její manžel byt i po převodu vlastnického práva k němu fakticky užívali na základě dohody o užívání s vlastníky zbylých podílů na nemovitosti, a to až do listopadu roku 1998. Tím, že stěžovatelce byla vyměřena daň vyšší než odpovídalo ustanovením zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb."), došlo dle jejího názoru k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, spis krajského soudu, sp. zn. 30 Ca 260/2002, a příslušný spisový materiál Finančního úřadu v Karlových Varech.
Finanční ředitelství v Plzni, krajský soud i Nejvyšší správní soud ve svých vyjádřeních shodně uvedly, že dle jejich názoru k namítanému porušení ústavně zaručených práv nedošlo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze zopakovala již dříve uplatněné námitky, s nimiž se účastníci řízení vypořádali v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž v dalším pro stručnost odkázali. Nejvyšší správní soud konstatoval, že i nadále zastává názor, že za sjednanou cenu ve smyslu §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. je nutno považovat veškerá finanční plnění, která jsou za prodej mezi kupujícím a prodávajícím sjednána, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Krajský soud pak k námitce, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, podotkl, že skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně byly dle jeho názoru v potřebném rozsahu zjištěny již v posuzovaném daňovém řízení, a to z písemných projevů vůle, zachycených v důkazech. Za těchto okolností považoval krajský soud provádění dalšího dokazování za nadbytečné, což uvedl i v odůvodnění svého rozhodnutí. V závěru svého vyjádření krajský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Na výše uvedená vyjádření reagovala stěžovatelka replikou ze dne 27. 2. 2006, v níž odkázala na tvrzení a návrhy obsažené v ústavní stížnosti a dále konstatovala, že na ústavní stížnosti trvá.
III.
Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelky s interpretací ustanovení §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. tak, jak byla provedena obecnými soudy, resp. správcem daně. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci tehdy, jestliže by vyslovené právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nebo tehdy, jestliže by byl v procesu aplikace "jednoduchého práva" obsažen prvek svévole, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, anebo prvek extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu. Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá dotčení v jejích ústavně zaručených právech (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 541/05, dostupný na www.judikatura.cz, nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.).
Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že správce daně, resp. obecné soudy interpretovaly předmětné ustanovení zákona č. 357/1992 Sb. extrémním způsobem a tím porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Závěru správních orgánů, resp. obecných soudů, že za sjednanou cenu ve smyslu §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. je nutno považovat veškerá finanční plnění, která jsou za prodej mezi kupujícím a prodávajícím sjednána, a že tak je nutno za daných okolností do vyměřovacího základu zahrnout rovněž sjednané odstupné a závazek vůči městu Karlovy Vary, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Předmětný závěr byl v napadených rozhodnutích řádně rozveden a odůvodněn, přičemž stěžovatelka ani v ústavní stížnosti neuvedla nic, co by bylo způsobilé jeho správnost zpochybnit. Stěžovatelka pouze opakovala námitky, které již uplatnila v předchozím průběhu řízení a s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Domáhala-li se stěžovatelka za těchto okolností revize napadených rozhodnutí, stavěla Ústavní soud svou ústavní stížností do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu