ECLI:CZ:US:2007:4.US.717.06.1
sp. zn. IV. ÚS 717/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupené Mgr. Jaroslavem Kopeckým, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, 28. října 150/2663, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1525/2006, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. 5 To 509/2006 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 104 T 22/2006, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 104 T 22/2006, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2006, doplněnou podáním ze dne 28. 3. 2007, se stěžovatelka domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelky na řádný a spravedlivý proces zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 104 T 22/2006, uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a osmi měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu I. stupně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. 5 To 509/2006, jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. řádu. Stěžovatelka ve věci podala i dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1525/2006, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť podle jeho závěru bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatelka především v tom, že soud I. stupně v povedeném trestním řízení nepostupoval v souladu s ustanovením §125 tr. řádu, neboť neprovedl řádné dokazování, nezabýval se všemi jednotlivými důkazy, které pro své rozhodnutí o údajné vině či nevině stěžovatelky potřeboval, některé zásadní důkazy nehodnotil vůbec a některé důkazy ani neprovedl nebo si neopatřil. Konkrétně stěžovatelka namítala, že okresní soud nezahrnul do odůvodnění svého rozsudku výpovědi svědků H., F. a V., kteří shodně s dalšími obžalovanými A. a B. uvedli, že ji neviděli někomu nabízet drogy a není jim o tom nic známo a řádně se nevypořádal ani s tvrzeními stěžovatelky ohledně užití léku Spofylin. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýkala, že namítaná pochybení provedeného důkazního řízení soudu I. stupně neodstranil, chybějící důkazy si neopatřil, ztotožnil se provedeným dokazováním i s rozhodnutím soudu I. stupně a porušil tak zásadu in dubio pro reo. Nejvyššímu soudu stěžovatelka pak vytkla, že vadný postup soudů I. a II. stupně nenapravil, nepřihlédl k námitkám stěžovatelky, že soudy se nevypořádaly se všemi uplatněnými námitkami a nepodřadil právní vadu vyskytující se v předchozích stadiích řízení spočívající v nesprávném skutkovém zjištění jako dovolací důvod podle ustanovení §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stěžovatelka rovněž v souvislosti se svými námitkami odkázala na judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného spisu vedeného Okresním soudem v Karviné, pobočka Havířov pod sp. zn. 104 T 22/2006, vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení a ve světle namítaného ústavního rámce přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná..
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnila v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby a v opravných prostředcích. Stěžovatelka uplatňuje zejména námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Stěžovatelka rovněž z předkládané změny skutkových zjištění dovozuje nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že s uvedenou argumentací se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. K námitce stěžovatelky Ústavní soud z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně zjistil, že okresní soud do odůvodnění svého rozsudku výpovědi svědků H., F. a V. zahrnul, a to na str. 10 tohoto rozsudku a s námitkami ohledně užití léku Spofylin se vypořádal na str. 13 až 15. Ústavní soud má za to, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je pak v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci opakovat a zcela na ni odkazuje.
Podle názoru Ústavního soudu ve věci rozhodující soudy respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení trestního řádu a trestního zákona jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly je izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Do řízení byli přibráni příslušní soudní znalci a soudy na základě závěrů jejich znaleckých posudků a svědeckých výpovědí svědků v řízení provedených zjistily relevantní okolnosti i naplnění všech znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítala, že v řízení před soudy nebylo respektováno procesní pravidlo in dubio pro reo, vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Jak Ústavní soud obdobně judikoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 (in Sb. n. u. ÚS Svazek č. 28 Usnesení č. 37), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost protichůdných výpovědí svědků či závěrů znaleckých posudků, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatelka vytýká to, že v řízení o dovolání nebyla zjednána náprava vad v postupu soudu I. a II. stupně. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení dovolacího soudu konstatuje, že stěžovatelka, ač dovolání podala z důvodu uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, zpochybnění správnosti právních závěrů soudů odůvodnila toliko vlastní verzí skutkového děje vyvozenou z jím provedeného odlišného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud proto opodstatněně dovolání stěžovatelky podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Za této situace Ústavní soud neměl důvod ani ke zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud v souvislosti s odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Evropský soud ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messequé a Gavardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelce bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jejích práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů tedy není v dané věci na místě.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Z důvodů zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 104 T 22/2006, podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu