ECLI:CZ:US:2007:4.US.731.06.1
sp. zn. IV. ÚS 731/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti R. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem Advokátní kanceláře v Karlových Varech, Moskevská 66, proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 12 Co 470/2006, ze dne 30. 8. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na tvrzení, že mu bylo v řízení jako jedné ze sporných stran upřeno rovnoprávné postavení a bylo tak porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu [Hlava V. a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina")] a zejména pak právo na to, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě, nestranně a v přiměřené lhůtě [čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)], zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se vedlejší účastník žalobou ze dne 19. 6. 2006 domáhal jako otec stěžovatele zrušení své vyživovací povinnosti ke stěžovateli. Stěžovatel se k této jeho žalobě vyjádřil prostřednictvím zvoleného advokáta a vedlejší účastník při prvním nařízeném ústním jednání vzal žalobu zpět. Okresní soud v Karlových Varech pak řízení, vedené pod sp. zn. 41 C 136/2006, usnesením ze dne 25. 7. 2006 zastavil, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele do výroku o nákladech řízení Krajský soud v Plzni usnesením, sp. zn. 12 Co 470/2006, ze dne 30. 8. 2006, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
3. Okresní soud v Karlových Varech dospěl podle stěžovatelova názoru při rozhodování o náhradě nákladů řízení k nesprávnému právnímu závěru, když vycházel z ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na místo ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř., neboť žaloba byla podána a následně vzata zpět výhradně pro chování vedlejšího účastníka (žalobce). Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že se vedlejší účastník domáhal žalobou zrušení své vyživovací povinnosti ke stěžovateli s odůvodněním, že stěžovatel dosáhl 18. roku věku a má být poživatelem plného invalidního důchodu, ač přitom věděl, že stěžovatel neukončil přípravu na budoucí povolání. Soudní spor byl podle názoru stěžovatele vyvolán vedlejším účastníkem nedůvodně a ten proto vzal žalobu zpět a tím zavinil, že řízení bylo zastaveno. Soud I. stupně měl tedy stěžovateli přiznat právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř. Úvahy odvolacího soudu, že stěžovateli sice právo na náhradu nákladů řízení náleží, ale že náklady právního zastoupení stěžovatele nebyly vynaloženy účelně, je porušením práv stěžovatele.
4. Krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel podle stěžovatelova názoru výhradně z tvrzení vedlejšího účastníka uvedeného v jeho vyjádření k odvolání stěžovatele, že žalobu musel podat, protože neměl jinou možnost, jak zjistit informace o synovi, neboť stěžovatelova matka s ním nekomunikuje. Toto tvrzení, které krajský soud bez provedení jakéhokoliv důkazu akceptoval, není podle stěžovatele pravdivé, neboť matka stěžovatele i stěžovatel sám s vedlejším účastníkem komunikovali a komunikují, a vedlejší účastník se obracel i na pracovnici OSPOD magistrátu města Karlovy Vary, s níž byl stěžovatel v úzkém kontaktu. Krajský soud tak nepostupoval v souladu se zákonem, když si k tvrzením vedlejšího účastníka nevyžádal, resp. neprovedl, žádné důkazy. Vedlejšího účastníka vedla podle názoru stěžovatele k soudnímu uplatnění nároku jeho snaha neplatit či platit minimální výživné, kdy v předchozí době bylo plnění jeho vyživovací povinnosti nutno vymáhat i cestou výkonu rozhodnutí. Stěžovatel je těžce zdravotně postižen, přesto studuje a snaží si vytvořit podmínky pro budoucí život. Výživou je přitom odkázán na matku a výživné hrazené vedlejším účastníkem. Stěžovatel v důsledku svého zdravotního postižení potřebuje pomoc a služby advokáta nejsou žádným nadstandardem nebo neúčelným jednáním.
5. Stěžovatel je názoru, že prokázal nedůvodnost podané žaloby vedlejšího účastníka a proto mělo být vyhověno jeho požadavku i v části náhrady nákladů řízení. Náklady řízení byly řádně uplatněny v písemném podání a byly vyčísleny v souladu s vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Pokud soudy obou stupňů měly výhrady k výši uplatněné odměny, i když tato byla stanovena v souladu s výše citovanou vyhláškou, pak měly možnost prostředky danými občanským soudním řádem odměnu přiměřeně snížit. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti s poukazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 635/04, navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil.
II.
6. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje v zásadě stejné skutečnosti a argumenty, které již uvedl ve svém odvolání proti usnesení Okresní soud v Karlových Varech. Krajský soud v Plzni se těmito námitkami v napadeném rozhodnutí zabýval, přičemž rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech nepřiznávající stěžovateli náhradu nákladů řízení nakonec potvrdil, ale z důvodů jiných než soud I. stupně. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost rozhodnutí obecných soudů (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 5, str. 17), neboť není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Není tak v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů a není rovněž povolán k přezkumu aplikace „jednoduchého práva“ obecnými soudy. Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
7. K argumentaci stěžovatele vztahující se k usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým nevyhověl odvolání stěžovatele proti nepřiznání náhrady nákladů prvoinstančního řízení, Ústavní soud předně uvádí, že se k problematice náhrady nákladů ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že jakkoliv se může otázka těchto náhrad nákladů účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, usn. č. 25, str. 307). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu by tato problematika mohla nabýt ústavně právní dimenze zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
8. Z výše uvedených hledisek vycházel Ústavní soud i při posuzování předmětné ústavní stížnosti. Z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni je zřejmé, z jakých úvah obecný soud vycházel při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu a rozhodování v dané věci, kdy dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je na místě postup podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Při svém rozhodování vzal v úvahu jak tvrzení stěžovatele obsažená v jeho odvolání, tak i argumenty vedlejšího účastníka uvedené v jeho vyjádření k odvolání stěžovatele, přičemž vycházel i z toho, že předmětná náhrada nákladů prvoinstančního řízení spočívá v odměně požadované zástupcem ve výši 31.500,- Kč, který se však k jedinému nařízenému jednání soudu I. stupně, při němž vzal žalobce návrh zpět, nedostavil. Ústavní soud v tomto směru zdůrazňuje, že mu nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedené obecným soudem a zákonnost a správnost jeho rozhodnutí, přičemž interpretace a aplikace předmětných ustanovení občanského soudního řádu, jako normy podústavního práva, je plně v kompetenci obecných soudů. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska ústavnosti Ústavní soud konstatuje, že úkolem obecného soudu není pouhé mechanické rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pouze z procesního výsledku, ale musí zvažovat, zda tu existují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Ústavní soud v tomto směru neshledal, že by uvedený výklad aplikovaných ustanovení občanského soudního řádu vybočil z mezí ústavnosti a byl projevem libovůle či svévole obecného soudu, a že by tak napadené rozhodnutí v posuzovaném případě vybočovalo z kautel spravedlivého procesu způsobem, který by zakládal porušení tohoto základního práva. Ústavní soud neshledal taktéž ani tvrzené porušení práva na nestranné a spravedlivé projednání věci zaručené čl. 6 Úmluvy. Přitom, jak uvedeno shora, při posuzování případné intenzity porušení práva na spravedlivý proces nelze klást rovnítko mezi rozhodováním ve věci samé a rozhodováním o náhradě nákladů řízení.
9. Pokud stěžovatel namítá rovněž porušení jeho základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36, odst. 1 Listiny, pak Ústavní soud k této námitce poznamenává, že k dotčení tohoto práva by došlo tehdy, pokud by komukoliv v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 37). Takový nedostatek však Ústavní soud v předmětném řízení neshledal a stěžovatel ani námitku v tomto směru nevznáší. Právo na spravedlivý proces a soudní ochranu přitom v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele.
10. Stěžovatelovu argumentaci nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 635/04 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 36, č. 65, str. 695), nepovažuje Ústavní soud za případnou, neboť tento nález se dotýká interpretace existence podmínek hodných zvláštního zřetele (§150 o. s. ř.), tedy problematiky, kterou nelze vztáhnout na posuzovaný případ, a to ani v obecné rovině.
11. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené nezbylo než konstatovat, že žádná ze stěžovatelem uplatněných námitek nezaložila opodstatněnost jeho tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na spravedlivé a nestranné projednání věci bez zbytečných průtahů. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu