ECLI:CZ:US:2007:4.US.732.06
sp. zn. IV. ÚS 732/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti BENET GROUP, a. s., se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 23, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem 170 00 Praha 7, Dukelských hrdinů 14, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 37 Co 225/2006 ze dne 21. 7. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a z důvodů v ní podrobně rozvedených, v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně.
Napadeným usnesením bylo, jak je patrno z jeho obsahu, potvrzeno usnesení Okresního soudu v Blansku sp. zn. 10 C 92/2006 ze dne 17. 5. 2006, jímž bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo v řízení žalovaným zakázáno zcizit, zastavit nebo zatížit věcným břemenem ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti. Zastavení řízení o návrhu na vydání uvedeného předběžného opatření odůvodnil jmenovaný soud existencí překážky věci pravomocně rozhodnuté, když zjistil, že zcela shodný návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření byl již soudem pravomocně zamítnut, a to v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 2 C 1054/2005. Za uvedeného procesního stavu shledal odvolací soud postup soudu I. stupně jako odpovídající ust. §104 odst. 1 o. s. ř. a následně ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení o návrhu na vydání předběžného opatření jako věcně správné podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Předtím, než se Ústavní soud začne zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady jeho věcného projednání a zkoumá tak mimo jiné i jeho přípustnost.
Podle ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit. zák.). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Podle ust. §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné rovněž proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř.
Z obsahu ústavní stížnosti však není patrno, že by stěžovatel ve smyslu citovaného ustanovení, aplikovatelného i na řízení o návrhu na vydání předběžného opatření - viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 762/2004 - využil možnosti podat proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolání (které, jak dlužno dodat, v daném případě s ohledem na nesprávné poučení odvolacího soudu bylo možno ve smyslu ust. §240 odst. 3 o. s. ř. podat ve lhůtě 4 měsíců). Za tohoto stavu nezbylo, než vycházet ze závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a považovat tak jeho ústavní stížnost ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu za nepřípustnou. Proto byla podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako taková odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2007
Pavel Holländer
soudce zpravodaj