ECLI:CZ:US:2007:4.US.733.06
sp. zn. IV. ÚS 733/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti D. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, čj. 5 Cmo 379/2006-103, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2006 se D. B. [dále též "stěžovatel" případně "žalovaný 2)"] domáhal, aby Ústavní soud nálezem ve všech částech zrušil nadepsané usnesení ze dne 27. 9. 2006 vydané ve věci návrhu na nařízení předběžného opatření před zahájením řízení.
Současně navrhl, aby Ústavní soud vykonatelnost napadeného usnesení odložil. Návrh doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 1. 2007 s žádostí o projednání věci v co nejkratší lhůtě.
II.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006 vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, usnesením ze dne 7. 9. 2006 odmítl návrh žalobce Industrial Group Holding B. V., Nizozemí, proti žalovanému 1) Ing. P. N. a 2) D. B. na nařízení předběžného opatření, požadující mj. zákaz nakládat se specifikovanými akciemi.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 27. 9. 2006 usnesení soudu prvého stupně změnil tak, že žalovanému 2) uložil zdržet se jakéhokoliv nakládání se specifikovanými kmenovými listinnými akciemi na jméno D. B., emitovanými společností VÍTKOVICE HOLDING, a.s., Ostrava, do právní moci rozhodčího nálezu ve věci samé (výrok 2.). Žalobci uložil do 30 dnů od doručení usnesení podat rozhodčí žalobu nebo žaloby ve věci vydání předmětných akcií (výrok 3.) a rozhodl, že se žalobci nevrací složená jistota 100 000,- Kč (poslední výrok označený zjevnou chybou též jako výrok 3.). Výrok 1. ukládal povinnosti prvému žalovanému.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006 bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné prostředky nápravy dle čl. 13 Úmluvy, právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatel uvedl, že v řízení před soudem I. stupně neměl možnost se k nařízení předběžného opatření věcně vyjádřit, neboť usnesení soudu I. stupně se doručuje jen navrhovateli. Vyjádřil názor, že odvolací soud měl po zrušení usnesení věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí, který pak měl po provedeném dokazování rozhodnout, zda je nařízení předběžného opatření důvodné; v takovém případě by zůstala zachována dvojinstančnost řízení a právo na opravný prostředek, neboť stěžovatel by se mohl proti usnesení soudu I. stupně odvolat. Tím, že odvolací soud "suploval" roli soudu I. stupně, porušil jeho právo na odvolání. Omezením možnosti nakládat s cennými papíry bylo porušeno právo vlastnit majetek.
V návrhu na odklad vykonatelnosti stěžovatel uvedl, že za současného stavu nejenže není oprávněn cenné papíry převést na jiného, ale je mu též zakázáno jakkoliv jinak s nimi nakládat, přičemž hodnota cenných papírů dosahuje částky několika miliard korun českých. Je tak omezován v běžné podnikatelské činnosti, čímž mu hrozí vznik rozsáhlé majetkové újmy.
IV.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nemůže být pochybností o tom, že soud prvního stupně prokázal značnou neznalost právního řádu, když návrh na nařízení předběžného opatření odmítl. Odvolací soud nemohl jinak, než postupovat podle §220 odst. 3 o.s.ř., neboť pro postup dle §219a o.s.ř. nebyly splněny podmínky. Vyjádřil přesvědčení, že cílem ústavní stížnosti spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti je předmětné akcie uvolnit a obratem je zcizit. Závěrem uvedl, že k namítanému porušení základních práv nedošlo; stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl, aby jí nebylo vyhověno.
Stěžovatel ve své replice polemizoval s, dle jeho názoru, sugestivními výrazy a invektivami vůči skupině obyvatel obsaženými ve vyjádření Vrchního soudu v Praze. Poukázal na základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 13 Úmluvy, které svědčí i osobě, proti níž předběžné opatření směřuje.
V.
Ústavní soud se dále seznámil se spisem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, sp. zn. 2 Nc 1003/2006, a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba odmítnout dílem jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.
VI.
Stěžovatel výslovně požadoval, aby jím napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno "ve všech částech".
Z již shora uvedeného je ovšem jednoznačně patrno, že stěžovatelových práv dotýká se pouze 2. výrok stěžovaného rozhodnutí. Není právem stěžovatele, aby brojil do výroků, jež se týkají prvožalovaného či žalobce, pročež v části požadující zrušení 1., 3. a posledního výroku naříkaného rozhodnutí bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
VII.
K přezkumu opodstatněnosti tak zůstal otevřen jen výrok 2.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy:
Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení a že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí ve věci předběžného opatření, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
V případě stěžovatele bylo vyhověno návrhu žalobce na vydání předběžného opatření před zahájením řízení. Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (a to i v případě, že návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno nebylo). Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález II. ÚS 221/98, Sb.n.u., sv. 16, str. 171 (175)]. Aplikací uvedeného testu na daný případ Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona; dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které soud druhé instance v přezkoumávané části odvoláním napadené usnesení soudu instance prvé změnil, jsou v stěžovaném rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu postupem vrchního soudu vedoucím k vydání předmětného usnesení nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
Pokud jde o tvrzené porušení práva na účinné prostředky nápravy zaručeného v čl. 13 Úmluvy tím, že stěžovateli nebyla poskytnuta možnost se odvolat proti rozhodnutí soudu druhého stupně, Ústavní soud připomíná, že právo na odvolání v civilních věcech není mezi ústavně zaručenými základními právy a svobodami. Žádné ustanovení Úmluvy či Listiny proto nevyžaduje, aby stát poskytl osobám pod svoji jurisdikcí v civilních věcech právo na odvolání [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bauman proti Rakousku, 2004, §52, internetové stránky ESLP, stížnost č. 76809/01; usnesení II. ÚS 436/01, Sb.n.u., sv. 24, str. 529 (533)], natož pak právo na odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, tedy na přezkum věci v třetí instanci. Jakkoliv je nepochybné, že v případě zákonodárného zakotvení práva na opravné řízení musí toto splňovat všechna kriteria spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, není samotným tímto závěrem dáno, že by apelační rozhodnutí odvolacího soudu tato kritéria porušovalo a že by tudíž bylo povinností odvolacího soudu při nezměněném zjištění skutkového stavu rušit rozhodnutí soudu prvého stupně jen proto, že ten měl na věc jiný (dle odvolacího soudu nesprávný) právní názor. Uvedené zvláště platí v situaci, kdy (jako v projednávané věci) mohlo by kasační rozhodnutí soudu 2. instance, byť by i vyslovilo závazný právní názor, smysl (účel) předběžného opatření zmařit.
K tvrzenému porušení práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 Listiny:
Stěžovatel dále tvrdil, že bylo zasaženo do jeho vlastnického práva. Ústavní soud připomíná, že základní právo na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku je zaručené v čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní:
"Článek 1
Ochrana vlastnictví
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. "
Ústavní soud (shodně s Evropským soudem pro lidská práva - viz např. rozsudek Velkého senátu ze dne 6. 10. 2005 ve věci Draon v. France, 2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2006, str. 39 a násl.) konstatuje, že stěžovatel může tvrdit porušení práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu čl 1 k Úmluvě pouze za předpokladu, že se napadené rozhodnutí o předběžném opatření vztahovalo k jeho "majetku". "Majetkem" pak může být "skutečný majetek" nebo majetková hodnota, zahrnující dostatečně specifikované pohledávky.
Podle názoru Ústavního soudu stěžovatel mohl oprávněně tvrdit, že v době rozhodování obecných soudů o návrhu na vydání předběžného opatření držel skutečný majetek, tj. akcie, neboť dle svého tvrzení byl akcionářem příslušné společnosti s podílem na hlasovacích právech a na základním kapitálu. Za takové situace je pak rozhodující, zda Vrchní soud v Praze napadeným usnesením, jímž vyhověl návrhu žalobce na vydání předběžného opatření, kterým bylo stěžovateli uloženo zdržet se jakéhokoliv nakládání se specifikovanými kmenovými listinnými akciemi na jméno D. B. emitovanými společností VÍTKOVICE HOLDING, a.s., Ostrava, do právní moci nálezu ve věci samé, zasáhl do vlastnického práva stěžovatele jako majitele cenných papírů, resp. do práva na pokojné užívání tohoto majetku.
Ústavní soud je toho názoru, že napadeným předběžným opatřením k takovému zásahu skutečně došlo. Za této situace je proto třeba dále zkoumat, zda inkriminovaný zásah byl ospravedlněný z hlediska třetí věty čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, tj. zda byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon", a zda byla zajištěna "spravedlivá rovnováha" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Tyto otázky však již byly kladně zodpovězeny výše v souvislosti s posouzením namítaného porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 90 Ústavy. Citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele nezakládá, neboť (spolu s článkem 95 Ústavy) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV.ÚS 285/02, Sb.n.u., sv. 30, str. 193 (195-6)].
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení, neboť pro to neshledal důvody. Je jisté, že v daném případě by takové rozhodnutí bylo v přímém rozporu s ustanovením §72 zákona o Ústavním soudu. Pokud by totiž v důsledku odkladu vykonatelnosti napadeného předběžného opatření stěžovatel s předmětnými akciemi disponoval (a to jest považovat za pravděpodobné už proto, že se tohoto odkladu domáhal), ztratil by následný přezkum napadeného rozhodnutí jakýkoliv smysl.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ve zbývající části odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 20. března 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu