ECLI:CZ:US:2007:4.US.74.07.1
sp. zn. IV. ÚS 74/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu P. Č., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Drábkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 7, Komunardů 6, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2000, č.j. 25 Co 176/2000-42, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. října 1999, č.j. 5 C 379/98-18, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání navrhovatele, kterým se domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž mělo dojít k narušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byla stěžovateli jakožto žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 114.706,- Kč s příslušenstvím. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením dne 24. srpna 2006, č.j. 32 Odo 914/2005-60, odmítl jako podané po zákonné lhůtě a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Navrhovatel ve svém podání uvedl, že v právu na spravedlivý proces byl zkrácen nesprávnými závěry soudů prvého a druhého stupně a chybným výkladem procesních norem dovolacím soudem. Odvolací soud rozhodl o odvolání v nepřítomnosti navrhovatele, jakož i jeho právního zástupce, a to přesto, že navrhovatel účast svého právního zástupce u jednání požadoval. Navrhovatel tak pozbyl možnost, aby u jednání soudu předložil nové důkazy.
Dále navrhovatel uvedl, že nebyl řádně poučen o možnosti podat mimořádné opravné prostředky, ačkoliv bylo jasné, že v době doručení rozhodnutí odvolacího soudu bude platit nová právní úprava dovolání provedená novelou občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb. Usnesení odvolacího soudu mu bylo navíc doručeno teprve po více než třech letech. V důsledku uvedeného pochybení pak mimořádný opravný prostředek podal stěžovatel po zákonem stanovené lhůtě, což vedlo k jeho odmítnutí.
S ohledem na uvedené okolnost proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně zrušil.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 5 C 379/98, a po seznámení se s jeho obsahem, jakož i s obsahem napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že návrh je podán po zákonem stanovené lhůtě.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo odesláno na adresu právního zástupce navrhovatele, odkud však bylo po uplynutí úložní doby (dne 9. března 2001) vráceno zpět s poznámkou "v úložní době nevyzvednuto". Jak soud prvého stupně následně zjistil, právní zástupce měl ke dni doručování (19. února 2001) přestěhované sídlo své advokátní kanceláře na novou adrese, aniž by však soud v projednávané věci o této změně informoval.
Následně se navrhovatel dostavil k soudu prvého stupně a rozhodnutí soudu odvolacího si osobně vyzvedl dne 13. července 2004. Tento den považoval Nejvyšší soud ČR za den nabytí právní moci.
Navrhovatel prostřednictvím nového právního zástupce (plná moc ze dne 3. srpna 2004, č.l. 47) podal dovolání. Jeho podání však učinil teprve 14. září 2004 (k poštovní přepravě podání dne 13. září 2004). Nejvyšší soud ČR jej však posoudil jako podání učiněné po zákone stanovené lhůtě, když v souladu s bodem 17., hlavy I. části dvanácté citované novely o.s.ř. platila pro dovolání proti rozhodnutím vydaným do 31. prosince 2000 lhůta v trvání podle původní právní úpravy, tedy jednoho měsíce a nikoliv dvou, podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2001, jak se domníval navrhovatel.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo navrhovateli doručeno dne 13. července 2004, podání k Ústavnímu soudu bylo učiněno dne 8. ledna 2007. Pokud tedy navrhovatel podal dovolání po zákonem stanovené lhůtě, není od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR možno odvodit lhůtu k podání návrhu k Ústavnímu soudu a to tím spíše, že navrhovatel ani rozhodnutí dovolacího soudu nenapadl.
Jestliže přesvědčení navrhovatele o zachování lhůty k podání návrhu k Ústavnímu soudu je založeno na nesouhlasu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o dopad části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák.č. 30/2000 Sb. na délku lhůty k podání dovolání, nelze závěry navrhovatele akceptovat. Odkazuje-li dále navrhovatel na své ústavní právo na řádný proces, konstatuje Ústavního soudu, že to byla především jeho povinnost realizovat své ústavní právo "stanoveným postupem", přičemž si na pomoc mohl zvolit, a také si včas zvolil, právního zástupce. Prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán pouze za podmínek, kdyby výklad Nejvyššího soudu ČR byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, což dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci splněno není. Zde může Ústavní soud odkázat na rozhodnutí vydaná v podobných věcech a sice usnesení sp. zn. I. ÚS 660/01 či IV. ÚS 560/01, na které odkázal i Nejvyšší soud ČR, či nález II. ÚS 618/01 (publikovaný in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 25., str. 153).
Argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky zcela správnou a jakkoli ji navrhovatel nepřijímá, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavnímu soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po zákonem o Ústavnímu soudu stanovené lhůtě pro jeho podání. Z výše popsaných důvodů bylo tedy rozhodnuto, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka