ECLI:CZ:US:2007:4.US.746.06.1
sp. zn. IV. ÚS 746/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele T. Z., zastoupeného JUDr. D. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2006, č.j. 23 Co 316/2006-228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 11. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví nadepsaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jímž ten ve věci péče o nezl. J. Z., nar. 24. 7. 2001, syna stěžovatele a L. Z., o úpravu poměrů, úpravu poměrů pro dobu po rozvodu, úpravu styku a úpravu styku pro dobu po rozvodu, k odvolání L. Z. (dále jen "vedlejší účastnice") proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 5. 2006, č.j. Nc 303/2005-159, změnil odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně tak, že se nezletilý J. svěřuje do výchovy vedlejší účastnici, resp. určil, že se nezletilý J. pro dobu po rozvodu svěřuje do výchovy vedlejší účastnici. Dále krajský soud napadaným rozsudkem stanovil vyživovací povinnost vůči nezletilému J., a to vedlejší účastnici na období od 19. 6. 2004 do právní moci tohoto rozsudku krajského soudu, stěžovateli na období ode dne právní moci tohoto rozsudku krajského soudu a pro dobu po rozvodu manželství stěžovatele a vedlejší účastnice. Napadaným rozsudkem krajského soudu pak byly rovněž upraveny styk stěžovatele s nezletilým J., s platností této úpravy také pro dobu po rozvodu manželství rodičů, a práva a povinnosti účastníků na náhradu nákladů řízení v I. a II. stupni.
2. Stěžovatel se domníval, že krajský soud vydáním napadaného rozsudku zasáhl do jeho základních práv zaručených mu v čl. 32 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jelikož nerespektoval jeho právo svého nezletilého syna J. vychovávat a pečovat o něj, nadto krajský soud v rozsudku ze dne 24. 10. 2006 porušil právo nezletilého J. na rodičovskou výchovu a péči.
3. Ve své ústavní stížnosti přednesl stěžovatel Ústavnímu soudu množství námitek, na jejichž základě prohlásil napadaný rozsudek krajského soudu za ústavně nesouladný. Předně tak byl Ústavní soud stěžovatelem upozorněn, že krajský soud ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2006 konstatoval vhodné výchovné předpoklady stěžovatele a prospívání nezletilého J. v péči stěžovatele, jenž je pro nezletilého nejvyšší autoritou. Přesto však krajský soud svěřil nezletilého J. do péče vedlejší účastnici, a to především pro její lepší biologickou vybavenost, aniž by ovšem krajský soud ve svém rozsudku specifikoval, z čeho na tuto lepší biologickou vybavenost vedlejší účastnice usuzuje a co pod tímto pojmem krajský soud rozumí. Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti Ústavnímu soudu odhalil své pochybnosti o nezávadnosti postupu krajského soudu ve vztahu k ve věci obstaraným důkazům, neboť krajský soud dle tvrzení stěžovatele ve svém rozhodnutí ze dne 24. 10. 2006 se nevypořádal s rozpornými závěry jednotlivých znaleckých posudků, přihlédl k závěrům nepoužitelného znaleckého posudku a rovněž dospěl na podkladě znaleckých posudků k závěru, který však z žádného z nich neplyne. Svou argumentaci z ústavní stížnosti stěžovatel doplnil odkazy na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 363/03, sp. zn. I. ÚS 238/05, a citacemi z těchto, přičemž v souvislosti s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 238/05, vyjádřil stěžovatel své přesvědčení, že krajský soud v napadaném rozhodnutí aplikoval tzv. standardní úpravu styku, odůvodněnou výhradně lepší biologickou vybaveností vedlejší účastnice k výchově dítěte předškolního věku, bez současného uvážení specifik souzené záležitosti. Do své ústavní stížnosti stěžovatel obsáhl taktéž řadu dalších výtek, dle nichž krajský soud při svém rozhodování nadřadil právo matky na péči o dítě nad právo otce na péči o dítě, zaměnil zájem matky za zájmy dítěte, nedostatečně zjistil skutkový stav věci a nenalezl takové řešení úpravy vztahů mezi rodiči a nezletilým J., které nebude omezovat právo rodiče zaručené mu ustanovením čl. 32 odst. 4 Listiny.
4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. Nc 303/2005. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 24. 10. 2006. Pro úplnost pak doplnil, že při svém rozhodování nevycházel ze závěrů znaleckého posudku Mgr. R. H., jak mylně uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, neboť tímto znaleckým posudkem nebyl ani prováděn důkaz. L. Z., matka nezletilého J., v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejší účastnice, v rámci svého vyjádření projevila svůj nesouhlas s tvrzeními stěžovatele, které ten předkládá ve své ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice tak Ústavnímu soudu vyjevila své přesvědčení, že právní úvahy a argumentace krajského soudu z jeho rozsudku ze dne 24. 10. 2006 nenesou žádných vad, k stěžovatelem namítanému termínu lepší biologická vybavenost vedlejší účastnice připojila, že jeho užití krajským soudem v napadaném rozsudku, při uvážení celkového kontextu odůvodnění tohoto rozhodnutí krajského soudu, nelze ničeho vytýkat. V dalším vedlejší účastnice Ústavnímu soudu ozřejmila okolnosti jejího odchodu od stěžovatele a nezletilého J. a charakterizovala péči stěžovatele o nezletilého J. po tomto okamžiku. Vedlejší účastnice rovněž zdůraznila, že stěžovateli byl napadaným rozsudkem krajského soudu umožněn styk s nezletilým J. v naprosto unikátní šíři, která v rozhodovací praxi obecných soudů nemá obdoby. Vedlejší účastnice své vyjádření uzavřela konstatováním, že zrušením napadaného rozhodnutí krajského soudu by paradoxně došlo k zásahu do práv nezletilého J. garantovaných mu Listinou a Ústavou České republiky, s ohledem na vše v předchozím uvedené pak navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou odmítl, případně ji zamítl.
6. Tato vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí. Ten ve své replice nejprve po Ústavním soudu požadoval, aby Ústavní soud vnímal znalecký posudek Mgr. R. H. jako důkaz ve věci před obecnými soudy provedený. Převážná část obsahu repliky stěžovatele pak byla tvořena jeho polemikou s vyjádřením vedlejší účastnice k jeho ústavní stížnosti, resp. opakováním námitek, které stěžovatel již přednesl ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel tak Ústavnímu soudu mimo jiné předestřel vlastní náhled na okolnosti odchodu vedlejší účastnice od nezletilého J., k čemuž doplnil vymezení důsledků, které by tomuto činu vedlejší účastnice měly být přisuzovány. Stěžovatel rovněž popsal svou péči o nezletilého J., který byl po dobu 2,5 roku ve výhradní péči právě stěžovatele, a přístup vedlejší účastnice k nezletilému v době po jejím opuštění společné domácnosti.
II.
7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavněprávní argumentaci své ústavní stížnosti stěžovatel vystavěl na tvrzeném zásahu do jeho práva ve smyslu ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, jež mu jako otci zaručuje právo na péči o dítě a jeho výchovu, resp. na nezbytnosti toto jeho právo respektovat. Stěžovatel však při předkládání jednotlivých stížnostních námitek zcela přehlíží, že rodičovská práva na výchovu dětí a kontakty s nimi nelze chápat izolovaně od práv samotných dětí a autoritativně si je vynucovat, aniž by byl sledován a upřednostněn především zájem dítěte. Právě zájem dítěte totiž podle stěžejního ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonnými orgány.
9. Jsou to oba rodiče, kdo nese prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, přičemž základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte. Stěžovatel a vedlejší účastnice ovšem nebyli s to takto naznačené zásadě ve vztahu k nezletilému J. dostát, neboť konání stěžovatele a vedlejší účastnice, jak je seznatelné z příslušného soudního spisu, není vedeno snahou šetřit zájmy nezletilého J., nýbrž snahou prosadit vlastní zájmy stěžovatele a vedlejší účastnice. Toto konstatování Ústavní soud činí mimo jiné při vědomí závěrů znaleckého posudku PhDr. Vl. S., dle nichž: "Mezi nezletilým a každým z rodičů je oboustranně silný kladný vztah. Nebyla zjištěna jednoznačná preference jednoho z rodičů." (č.l. 133), "V současném věku kolem 5 let nelze hodnotit jednoho rodiče ve výchovném procesu jako důležitějšího než rodiče opačného - oba jsou nezastupitelní." (č.l. 132). Jednání rodičů tak primárně nesleduje "záchranu" nezletilého J. před druhým, výchovně nezpůsobilým rodičem, ale zejména prosazení zájmů rodičů, jejich modelu výchovy.
10. Právě stěžovatel a vedlejší účastnice, kteří nebyli schopni v důsledku okolností, jež znají především oni sami, vychovávat společně nezletilého J. či dospět k jakékoliv dohodě o jeho výchově, svými nesmiřitelnými postoji předurčili, že o výchově nezletilého musely rozhodovat obecné soudy. Jejich rozhodnutí, jmenovitě rozsudek krajského soudu ze dne 24. 10. 2006, pak stěžovatel napadá svou ústavní stížností, jíž vyžaduje, aby Ústavní soud detailně přezkoumal správnost napadaného rozhodnutí krajského soudu, které bylo vydáno ve velmi komplikované situaci, v níž nelze na první pohled a jednoznačně říci, že některé řešení je správné a jiné naprosto špatné, nerespektující zájmy nezletilého J., smysl základních práv dítěte či zájmy jeho rodičů. Ústavní soud ovšem není další instancí systému obecného soudnictví a s ohledem na svou konstantní judikaturu musí upozornit, že posouzení prioritních zájmů nezletilého dítěte, které má být svěřeno do výchovy jednomu z rodičů nebo do jejich střídavé výchovy, přísluší výlučně obecným soudům. Není totiž ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do těchto citlivých rodinně právních vztahů, pokud by však postup obecných soudů nesignalizoval porušení ústavně zaručených práv a svobod.
11. V obecné rovině Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatele podává, že napadané rozhodnutí krajského soudu, resp. právní závěry v tomto krajským soudem vyslovené, považuje za ústavně konformní a odpovídající provedenému dokazování. Ústavní soud při přezkumu záležitosti stěžovatele nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že krajský soud v této rozhodoval svévolně a proti zájmům nezletilého J. Pokud pak krajský soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že s ohledem na zájem nezletilého J. je vhodné jej svěřit do výchovy vedlejší účastnici, přičemž krajský soud neopomněl tento svůj názor patřičným způsobem odůvodnit, Ústavní soud jeho rozhodnutí respektuje, neboť samotné posouzení konkrétních okolností tohoto případu, jak ostatně již bylo konstatováno v předchozím, přísluší výlučně obecným soudům. Namítá-li tedy stěžovatel porušení svých rodičovských práv ve smyslu čl. 32 odst. 1, odst. 4 Listiny, Ústavní soud k tomuto připomíná nezbytnost uvědomění si, že uplatnění těchto práv nemůže znamenat zásah do práv nezletilého dítěte, když při střetu jmenovaných základních práv je potřeba především chránit zájem a práva dítěte.
12. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti na více místech prohlašuje, že krajský soud jím vydaným rozsudkem ze dne 24. 10. 2006 svěřil nezletilého J. do výchovy vedlejší účastnici zejména pro její lepší biologickou vybavenost jako matky nezletilého. Takto naznačená výhrada stěžovatele nicméně přesně neodráží skutečný stav věci, neboť krajský soud ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2006 kromě jiného doslovně uvedl: "Odvolací soud při posuzování, komu z rodičů svěřit nezletilého J., vycházel především z posouzení otázky, co je pro další zdravý rozvoj nezletilého J. významnější. Podle odvolacího soudu je emocionální zázemí, které matka, jak bylo znalkyní zjištěno, poskytuje pro nezletilého J. a pro jeho zdravý (tj. i duševní) vývoj důležitější než výkonové výchovné zaměření otce, neboť podle odvolacího soudu při rozšířeném styku nezletilého J. s otcem lze "čas od času dávat" nezletilému toto výkonové výchovné zaměření, avšak nelze "čas od času dávat" matčiny emoce. Dále odvolací soud hodnotil závěr, že oba rodiče mají dobré předpoklady pro výchovu nezletilého J. a v takovém případě je podle názoru odvolacího soudu matka biologicky lépe vybavena než otec, a to především pro výchovu dítěte předškolního věku, jakého nezletilý J. je." (č.l. 233). Z takto citovaného má Ústavní soud za prokázané, že krajský soud při rozhodování, do výchovy kterého z rodičů svěřit nezletilého J. přihlédl k biologické vybavenosti vedlejší účastnice jako matky nezletilého, avšak argumentaci krajského soudu v tomto směru bezesporu nelze vnímat jako jediný či vůdčí podklad pro vynesení rozsudku krajským soudem v té podobě, jak bylo učiněno. Ač je tedy možno připustit, že krajský soud měl odůvodnění svého rozsudku ze dne 24. 10. 2006 ve vztahu k biologické vybavenosti vedlejší účastnice a důsledků z této plynoucích podrobněji rozvést, přesto však Ústavní soud zastává stanovisko, že právní úvahy krajského soudu zprostředkované odůvodněním napadaného rozsudku tohoto orgánu nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich základě učiněný právní závěr krajského soudu má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.
13. Vytýká-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti krajskému soudu, že ten ve svém rozhodnutí ze dne 24. 10. 2006 se nevypořádal s rozpornými závěry jednotlivých znaleckých posudků, přihlédl k závěrům nepoužitelného znaleckého posudku a rovněž dospěl na podkladě znaleckých posudků k závěru, který však z žádného z nich neplyne, takto formulovaným výhradám stěžovatele Ústavní soud nemůže přisvědčit. Jak Ústavní soud zjistil z obstaraného soudního spisu, v právní věci péče o nezletilého J.byl prováděn důkaz jediným znaleckým posudkem PhDr. V. S a to v rámci jednání před soudem I. stupně konaného dne 22. 5. 2006 (č.l. 138). Znalecký posudek Mgr. R. H., který ze své iniciativy zajistila vedlejší účastnice v souvislosti s podáním jejího odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 5. 2006 (založen na č.l. 194 a násl.), nebyl v odvolacím řízení užit k důkazu (č.l. 219-220) a krajský soud z tohoto nikterak nevycházel ani ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2006. Krajský soud tedy koncipoval napadané rozhodnutí při uvážení závěrů znaleckého posudku PhDr. V. S., které v odůvodnění rozsudku ze dne 24. 10. 2006 nejprve stručně shrnul (č.l. 232), a právě tyto ve významném rozsahu zapojil při formování vlastních právních závěrů v souzené věci (č.l. 233). Zjištění o emocionálním zázemí vedlejší účastnice a výkonovém výchovném zaměření stěžovatele, ke kterým stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že tato neplynou z žádného znaleckého posudku, učinil krajský soud ze znaleckého posudku PhDr. V. S., kde jsou tato výslovně konstatována (č.l. 115, č.l. 132, zejm. pak č.l. 133). Takto popsaný postup krajského soudu nepovažuje Ústavní soud za jakkoliv ústavně nesouladný.
14. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 363/03, sp. zn. I. ÚS 238/05, k tomuto Ústavní soud připojuje, že podle jeho přesvědčení krajský soud v posuzované věci nenadřadil modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi, které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte, resp. neaplikoval standardní úpravu styku. Krajský soud totiž v rozsudku ze dne 24. 10. 2006 důsledně zvážil zájmy nezletilého J. a s ohledem na konkrétní závěry znaleckého posudku PhDr. V. S. a na situaci, v níž se nezletilý J. a jeho rodiče nachází, dovodil, že pro další zdravý rozvoj nezletilého J. je vhodnější jej svěřit do výchovy vedlejší účastnici (zejm. č.l. 233). Napadané rozhodnutí krajského soudu tedy postrádá prvek šablonovitosti, který tomuto přisuzuje stěžovatel, jenž by mohl přivodit protiústavnost rozhodnutí obecného soudu a nutnost jeho zrušení.
15. Ani ostatní námitky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti nemá Ústavní soud za opodstatněné. Hodnocení stěžovatele, dle něhož krajský soud při svém rozhodování nadřadil právo matky na péči o dítě nad právo otce na péči o dítě a zaměnil zájem matky za zájmy dítěte, nepovažuje Ústavní soud za přiléhavé, neboť krajský soud se ve svém rozsudku zabýval zejména zájmy nezletilého J., rovněž při tomto neodhlédl od skutečnosti, že v zájmu nezletilého je, aby se na jeho výchově výrazně podílel také otec, tedy faktor mužský, který je schopen nezastupitelným způsobem se podílet na jeho postupně se vyvíjející orientaci. Obviňuje-li pak stěžovatel krajský soud, že ten nadřadil práva vedlejší účastnice nad práva stěžovatele, resp. že ten nenalezl takové řešení úpravy vztahů mezi rodiči a nezletilým J., které nebude omezovat právo rodiče zaručené mu ustanovením čl. 32 odst. 4 Listiny, podává tímto výklad obsahu základního práva na péči o dítě a jeho výchovu tak, že by mělo být v nejširší míře zaručeno oběma rodičům. Současně zde však stěžovatel opomíjí, že v tomto případě si práva rodičů konkurují a není v moci soudu rozhodnout tak, aby oba rodiče mohli uplatňovat své právo podle svých představ. Pokud nakonec stěžovatel tvrdí, že krajský soud rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, Ústavní soud k tomuto doplňuje, že dle jeho stanoviska byl pro rozhodnutí obecných soudů obstarán dostatek důkazů a dále stěžovateli připomíná, že při jednání před odvolacím soudem konaném dne 17. 10. 2006 právní zástupkyně stěžovatele navrhla potvrzení odvoláním napadeného rozsudku Okresního soudu Praha-západ a vyjevila své přesvědčení, že: "doplnění řízení je nadbytečné a jenom by prodloužilo nejistý stav v dané věci" (č.l. 220). Za okolností, kdy krajský soud neměl o zjištěném skutkovém stavu žádné pochybnosti a stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně výslovně odmítal doplnění dokazování pro jeho nadbytečnost, je výše předestřené dovolávání se ochrany Ústavním soudem ze strany stěžovatele poněkud problematické.
16. Pro úplnost Ústavní soud na tomto místě připojuje, že v projednávané záležitosti zastává ten názor, že zájmy nezletilého J. by nemohly být podpořeny kasací napadaného rozsudku krajského soudu, tyto by naopak nejlépe naplnilo uspořádání vztahů mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Takovéto uspořádání však není schopen zajistit žádný soud, nezbývá proto než na rodiče nezletilého J. apelovat, aby přehodnotili své postoje k nezletilému a sobě samým a rozhodli se, v rámci možností daných jim jejich rozdělenými životními osudy a soužitím stěžovatele a vedlejší účastnice v nových partnerských svazcích či rodinách, pečovat o nezletilého J. a vychovávat jej především s ohledem na jeho zájem, a tímto tak v nejvyšší možné míře naplnit jejich rodičovské poslání, neboť sledování a prosazování zájmů dítěte je žádoucí nikoliv jen z pohledu samotného dítěte, nýbrž také jeho rodičů, potažmo celé společnosti.
17. Ústavnímu soudu tedy při uvážení všeho výše uvedeného nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
18. Součást napadaného rozsudku krajského soudu tvořily taktéž výroky určující vyživovací povinnost stěžovatele vůči nezletilému J. v době do a po rozvodu manželství stěžovatele a vedlejší účastnice, upravující styk stěžovatele s nezletilým J. v době do a po rozvodu manželství stěžovatele a vedlejší účastnice, stanovující právo stěžovatele na náhradu nákladů řízení v I. a II. stupni, resp. povinnost stěžovatele zaplatit státu na nákladech řízení celkově 6.650 Kč. Jelikož k těmto výrokům stěžovatel ničeho nenamítal a současně Ústavní soud ani v tomto případě nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
19. Nutno rovněž podotknout, že ačkoliv stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhoval zrušit napadané rozhodnutí krajského soudu jako celek, námitky obsažené v jeho ústavní stížnosti se vztahovaly pouze k výrokům, jimiž krajský soud svěřil nezletilého J. na dobu do a po rozvodu manželství stěžovatele a vedlejší účastnice do výchovy vedlejší účastnici. Některé výroky rozsudku krajského soudu nadto nebyly způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť se vázaly výhradně k vedlejší účastnici či ke vztahům nezletilého J. a vedlejší účastnice a ústavní stížnost by ve vazbě k těmto výrokům byla podána osobou zjevně neoprávněnou. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel dle odůvodnění své ústavní stížnosti tyto výroky zjevně neměl v úmyslu napadnout, omezil se Ústavní soud ve svém přezkumu výhradně na výroky způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu