ECLI:CZ:US:2007:4.US.748.06.1
sp. zn. IV. ÚS 748/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Robertem Zelenkou, advokátem, AK se sídlem Jiřího z Poděbrad 583/28, 470 01 Česká Lípa, proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2006, čj. 20 Cdo 2436/2006-66, a čj. 20 Cdo 2818/2004-68, a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. 4. 2004, čj. 29 Co 172/2004-41, a ze dne 11. 5. 2004, čj. 29 Co 172/2004-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podanou ústavní stížností stěžovatelka s tvrzením o porušení práv ústavně jí zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy napadla shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o výkonu rozhodnutí.
II.
Z napadených usnesení vyplynulo, že Okresní soud v České Lípě nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu k uspokojení pohledávky oprávněné stěžovatelky v částce 821,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 3 100,- Kč. Nárok oprávněné se odvíjel od jejího pracovněprávního vztahu k Základní škole v Novém Boru, a protože základní škola neměla právní subjektivitu, byl povinným nejprve Školský úřad v České Lípě a po ztrátě právní subjektivity v důsledku přijetí zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, vystupovala na straně povinné Česká republika - Okresní úřad v České Lípě. Po zrušení okresních úřadů ke dni 1. 1. 2003 na základě zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ústavní stížností napadeným usnesením čj. 29 Co 172/2004-41 rozhodl, aby místo dosavadního povinného do řízení vstoupila ČR - Ministerstvo financí. Krajský soud si byl vědom, že Česká republika neztratila způsobilost být účastníkem řízení, šlo mu jen o to, aby byl označen státní orgán, který za ni bude po zániku okresních úřadů nadále ve věci jednat. V odůvodnění napadeného usnesení soud uvedl, že stěžovatelku poučil o tom, že od 1. 1. 2003 se Základní škola Nový Bor stala samostatnou právnickou osobou a že může navrhnout ve smyslu §107a o. s. ř. vstup této organizace do řízení namísto původního povinného. Stěžovatelka však měla za to, že pokračovatelem výkonu práv a povinností je ČR - Ministerstvo financí a právně situaci hodnotila tak, že o nástupnictví by měl usnesením podle §107 o. s. ř. rozhodnout soud. Usnesení krajského soudu stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 29. 8. 2006, čj. 20 Cdo 2436/2006-66, jako nepřípustné. I podle dovolacího soudu byl účastník řízení, Česká republika, totožný a došlo-li pouze k přechodu příslušnosti k hospodaření z jedné organizační složky na druhou, soud o tom rozhodnutí nemusel vydat a v řízení mohl bez dalšího jednat s organizační složkou příslušnou podle §21a o. s. ř. Napadené usnesení krajského soudu dovolací soud hodnotil nikoliv jako rozhodnutí vydané podle §107a o. s. ř., ale jako rozhodnutí vydané nadbytečně, konstatující pouze příslušnost Ministerstva financí vystupovat v řízení za stát.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že návrh, o kterém krajský soud napadeným usnesením rozhodl, neučinila, takže soud rozhodl o neexistujícím návrhu, navíc v rozporu s ustanoveními §107 a §107a o. s. ř. Nejvyššímu soudu ČR vytkla, že usnesení krajského soudu posoudil svévolně a dovolání proti němu podané odmítl, přestože bylo ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s ř. přípustné.
III.
Druhé z napadených usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a Nejvyššího soudu ČR se týkalo nákladů spojených s nařízením výkonu rozhodnutí. Podle jejich odůvodnění se povinný odvolal proti usnesení Okresního soudu v České Lípě z listopadu 2001, čj. E 3942/2000-23, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí k vymožení částky 821,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí, a v odvolání poukázal na to, že oprávněné v březnu 2002 uhradil 821,- Kč a 300,- Kč na nákladech výkonu rozhodnutí. Pokud šlo o dalších 2 800,- Kč na nákladech výkonu rozhodnutí za právní zastoupení oprávněné, povinný namítl, že oprávněnost tohoto požadavku nebyla řádně doložena. Okresní soud usnesením z května 2002 výkon rozhodnutí částečně zastavil co do částky 1 121,- Kč (tj. jistina 821,- Kč a 300,- Kč náklady představující soudní poplatek), takže předmětem odvolacího přezkumu zůstaly náklady řízení ve zbylé výši 2 800,- Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ústavní stížností napadeným usnesením čj. 29 Co 172/2004-44 změnil usnesení okresního soudu tak, návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro náklady výkonu rozhodnutí ve výši 2 800,- Kč zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace povinného subjektu. Krajský soud poukázal na to, že oprávněná, ač poučena o možnosti navrhnout vstup Základní školy Nový Bor do řízení namísto dosavadního účastníka, takový návrh neučinila. Stěžovatelka napadla rozhodnutí krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením čj. 20 Cdo 2818/2004-68 odmítl jako nepřípustné. S odkazem na ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. vyložil, že tato ustanovení nezakládají přípustnost dovolání proti rozhodnutím o nákladech řízení, mezi něž lze zařadit i rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí v části, v níž se výkon rozhodnutí nařizuje k vymožení nákladů výkonu rozhodnutí. Přípustnost dovolání nevyplývala ani z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť nešlo o rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti označila rozhodnutí dovolacího soudu za rozporné s platným právem, neboť měla za to, že dovoláním napadené usnesení bylo rozhodnutím ve věci samé a dovolání bylo přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dle jejího názoru byla peněžitá pohledávka stěžovatelky na náhradu nákladů předchozího řízení předmětem řízení o návrhu na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného, tj. byla věcí samou. Stěžovatelka upozornila, že přípustnost dovolání byla vyslovena v poučení usnesení krajského soudu a pokud by dovolání nebylo přípustné, pak se jí dostalo nesprávného poučení, což je postup, který představuje porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny.
IV.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Po zjištění, že ústavní stížnost směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR byla podána včas a splňovala všechny formální náležitosti na ni kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud přistoupil k jejich přezkumu.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jádro ústavní stížnosti tvořil odlišný právní názor stěžovatelky na obsahovou podstatu usnesení napadených dovoláními a v důsledku toho i její nesouhlas s aplikací a výkladem příslušných ustanovení občanského soudního řádu týkajících se podmínek přípustnosti dovolání, jak je vyložil Nejvyšší soud ČR.
V případě prvém stěžovatelka vytkla, že dovolací soud neaplikoval ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2). Ústavní soud však neshledal tuto výtku opodstatněnou. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění usnesení čj. 20 Cdo 2436/2006-66 vyložil, že krajský soud nerozhodoval ani o jednom z těchto případů změny účastenství v řízení a Ústavní soud tomuto názoru přisvědčil. Ze samotného výroku usnesení krajského soudu je zřejmé, že na místě povinného byla a zůstala Česká republika, která je způsobilá být účastníkem řízení. Jednat samostatně před soudem je však způsobilá jen ve spojení s příslušným státním orgánem, v projednávaném případě to byl Okresní úřad Česká Lípa a poté Ministerstvo financí. Pokud tedy Nejvyšší soud ČR označil rozhodnutí krajského soudu za nadbytečné, pouze konstatující změnu organizační složky jednající za stát, a v důsledku toho neschopné stát se předmětem dovolacího přezkumu, neměl Ústavní soud nejmenší důvod považovat tento závěr za svévolný. Stěžovatelka, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, souhlasila s tím, že pokračovatelem výkonu práv a povinností je Česká republika a návrh na vstup nového subjektu (Základní školy Nový Bor) do řízení nepodala, ač o nabytí jeho způsobilosti být účastníkem řízení byla soudem poučena.
V případě druhém měl dle stěžovatelky dovolací soud posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §236a odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR v usnesení čj. 20 Cdo 2818/2004-68 dovodil, že rozhodnutí, kterým se mění rozhodnutí okresního soudu tak, že se zamítá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro náklady výkonu rozhodnutí, je rozhodnutím podřaditelným pod rozhodnutí o nákladech řízení, proti kterým není dovolání přípustné. Dovolací soud rozlišil, že napadeným usnesením bylo rozhodováno o nařízení výkonu rozhodnutí, avšak v části, v níž se měl výkon rozhodnutí nařídit k vymožení nákladů výkonu rozhodnutí. Ústavní soud takový závěr akceptoval. Po zjištění, že nařízený výkon rozhodnutí pro pohledávku stěžovatelky ve výši 821,- Kč byl zastaven a že krajský soud rozhodoval pouze o návrhu na vymožení nákladů výkonu rozhodnutí, Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelčinu tvrzení, že krajský soud rozhodoval "o věci samé". Protože i ve věcech uvedených v §238a odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné za stejných podmínek, jaké stanoví pro přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo usnesení ve věci samé ustanovení §237 (s výjimkou případů uvedených v odst. 2 téhož ustanovení), Ústavní soud neshledal výklad podmínek přípustnosti dovolání, v důsledku kterých bylo dovolání odmítnuto za odepření soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K poukazu stěžovatelky, že podle poučení rozhodnutí krajského soudu, bylo možné podal dovolání, Ústavní soud konstatoval, že šlo o poučení vadné, což však důvod ke kasaci usnesení Nejvyššího soudu ČR nemohlo založit. Není-li dovolání přípustné ze zákona, nemůže být jeho přípustnost založena v důsledku nesprávného poučení odvolacího soudu. Možnost napadnout dovoláním rozhodnutí soudu druhého stupně, předstoupit před "soud třetí instance" a dosáhnout jeho rozhodnutí ve věci je vyhrazeno pouze některým, v občanském soudním řádu přesně vymezeným, případům, mezi něž však stěžovatelčina věc nespadala. Pokud nebyly podmínky procesního předpisu naplněny, nemohla být výtka stěžovatelky, že k věcném projednání dovolání nedošlo a její základní práva byla porušena, důvodná.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud uzavřel, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR je zjevně neopodstatněná.
V.
Verifikace právních závěrů Nejvyššího soudu ČR, na jejichž základě byla dovolání jako mimořádný opravný prostředek odmítnuta pro jejich nepřípustnost, byla rozhodující pro posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, čj. 29 Co 172/2004-41. Stěžovatelka sice kromě obecného konstatování, že i jím, stejně jako i usnesením téhož soudu čj. 29 Co 172/2004-44, bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, nepřipojila žádnou ústavně právní argumentaci vůči nim směřující, pouze tato rozhodnutí zahrnula do petitu ústavní stížnosti; Ústavní soud však nepovažoval za potřebné vyzývat stěžovatelku k odstranění vady ústavní stížnosti podáním doplnění ústavně právních námitek vůči těmto rozhodnutím z důvodů níže rozvedených.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z tohoto a z výše uvedeného vyplývá, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, by bylo možné odvíjet od doručení rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto nepřípustné dovolání jen za předpokladu, že důvod nepřípustnosti dovolání závisel na uvážení dovolacího soudu. Případem, kdy je přípustnost dovolání závislá na uvážení dovolacího soudu, je dovolání podané podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy dovolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Typicky je to tehdy, kdy účastník řízení předestře dovolacímu soudu otázku (argumentaci), kterou považuje za otázku (argumentaci) po právní stránce zásadního významu a Nejvyšší soud ČR tuto otázku co do její kvality posoudí opačně; tehdy vyslovená nepřípustnost dovolání závisela na uvážení Nejvyššího soudu ČR upínajícímu se právě a výlučně k tomu, zda věc sama je či není významu po právní stránce zásadního. O takový případ však ve stěžovatelčině případu nešlo. Stěžovatelka nepodala dovolání, ve kterých by tvrdila, že otázka, kterou krajský soud v tom kterém rozhodnutí rozřešil, měla ve věci pro právní stránce zásadní význam. Obě jí podaná dovolání byla odmítnuta podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 písm. c) o. s. ř., neboť směřovala proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné; nešlo tedy o odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu.
Toto zjištění vedlo Ústavní soud k závěru, že dovolání směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, čj. 29 Co 172/2004-41 zjevně nebylo procesním prostředkem k ochraně stěžovatelčiných práv, neboť nebylo schopno z důvodu nepřípustnosti založit podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí krajského soudu, ani prostor pro úvahu dovolacího soudu o stěžovatelkou předložené právní otázce zásadního právního významu. Za daného procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu čj. 29 Co 172/2004-41 počítat ode dne jeho doručení, ke kterému došlo v květnu 2004. Byla-li ústavní stížnost podána až 27. 11. 2006, stalo se tak zjevně po lhůtě k jejímu podání stanovené a Ústavní soud se jím proto nemohl zabývat.
V případě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, čj. 29 Co 172/2004-44, které bylo stěžovatelce doručeno v červnu 2004, však Ústavní soud obdobný závěr nepřijal, neboť zohlednil, že stěžovatelka postupovala při podání dovolání v oprávněné důvěře ve správnost poučení krajského soudu o možnosti tento mimořádný opravný prostředek podat. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi odmítá přičítat nedostatek v činnosti soudní moci, jakým je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníka řízení, právě tomuto účastníku řízení, který se na soud obrací jako na ochránce svých práv a svobod (srov. nález III.ÚS 332/04, Sb. n. u., sv. 35, str. 323), a i proto v projednávaném případě akceptoval, že chybné poučení v usnesení krajského soudu způsobilo jiné procesní důsledky z hlediska posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti proti němu směřující. Z tohoto důvodu Ústavní soud stěžovatelce přezkum opodstatněnosti ústavní stížnosti proti usnesení čj. 29 Co 172/2004-44 neupřel. Zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, odůvodnil zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro náklady výkonu rozhodnutí ve výši 2 800,- Kč nedostatkem pasivní legitimace povinného. Krajský soud přiměřeně jasně vyložil, že nabyla-li Základní škola v Novém Boru právní subjektivity, bylo třeba procesní aktivity stěžovatelky ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř., aby tento subjekt "dostala" do řízení na místo dosavadního povinného. Dosavadní povinný, Česká republika - Ministerstvo financí, vystupoval v řízení pouze proto, že základní škola, k níž směřoval původní nárok stěžovatelky, právní subjektivitu původně neměla a v řízení za ni vystupoval příslušný školský úřad. Stěžovatelka byla soudem poučena o možnosti navrhnout vstup Základní školy Nový Bor do řízení, což však neučinila, ač tak učinit mohla. Ústavní soud nenalezl v rozhodnutí krajského soudu nic, co by nasvědčovalo stěžovatelčinu tvrzení o porušení jí ústavně zaručených práv. Z hlediska ochrany ústavních procesních práv stěžovatelky jako účastníka řízení Ústavní soud uzavřel, že krajský soud nepochybil, když stěžovatelčin návrh zamítl, a s ohledem na to pak ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
VI.
Pokud šlo o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy ČR, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu