ECLI:CZ:US:2007:4.US.760.06
sp. zn. IV. ÚS 760/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti H. A., občana Republiky Makedonie, t.č. ve Vazební věznici, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, čj. 11 To 126/2006-1217, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 47 T 12/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2006 se H. A., (dále též "stěžovatel", případně "obžalovaný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými usneseními vydanými ve věci jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu byl porušen čl. 8 čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil. Současně navrhl, aby Ústavní soud návrh projednal jako věc naléhavou mimo pořadí.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že dne 2. 8. 2005 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona. Obžaloba byla podána dne 2. 8. 2006 u Městského soudu v Praze.
Usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 8. 2005 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu. Vazba se započítává od 2. 8. 2005.
Dne 29. 6. 2006 stěžovatel požádal o propuštění z vazby na svobodu podle ust. §72 odst. 3 tr. řádu. V žádosti namítl zbytečné průtahy v průběhu vyšetřování; tvrdil, že v jeho případě nejsou dány vazební důvody podle §67 tr. řádu a že lékařská péče ve vazební věznici není z hlediska jeho zdravotního stavu dostatečná.
Senát Městského soudu v Praze v neveřejném zasedání dne 15. 8. 2006 napadeným usnesením žádost zamítl. V odůvodnění uvedl, že ohledně trvání vazby bylo opakovaně rozhodováno s tím, že nadále trvají vazební důvody podle §67 písm. a), b), c) tr. řádu, neboť obžalovaný nikde nepracoval a prostředky k obživě získával obstaráváním drog a organizováním jejich prodeje, a vzhledem k právní kvalifikaci jeho jednání je ohrožen přísnou trestní sazbou v rozpětí 10 - 15 let odnětí svobody. Hrozba takto vysokého trestu odnětí svobody sama o sobě zakládá obavu, že obžalovaný se bude trestnímu stíhání vyhýbat. Z průběhu šetření policie vyplývá, že obžalovaný v případě nebezpečí možného zadržení policí plánoval okamžitý útěk z České republiky. Je občanem Makedonie. V České republice je hlášen k trvalému pobytu, na udané adrese se však nezdržuje a mimo Českou republiku se zdržuje na území Slovenské republiky a Makedonie. Podle zjištění policie byl obžalovaný za nelegální obchod s drogami již odsouzen v SRN k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal, a protože nemá žádný oficiální a pravidelný příjem, je dána obava, že by finanční prostředky mimo jiné získával z nelegálního obchodu s drogami, a proto je dán vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu. Důvodem propuštění obžalovaného z vazby nemůže být ani jeho zdravotní stav, neboť péče o zdraví je ve výkonu vazby zajišťována zdravotnickými zařízeními Vězeňské služby ČR.
Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání usnesením ze dne 27. 9. 2006 stížnost obžalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2006 zamítl. Konstatoval, že doposud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obžalovaný, a s ohledem na osobu obžalovaného, povahu a závažnost trestného činu, nelze účelu vazby dosáhnout jinými opatřeními. Závěr městského soudu, že jsou naplněny důvody vazby uvedené v §67 písm. a) tr. řádu, je správný. Obžalovaný je ohrožen trestní sazbou od deseti do patnácti let. Již samotná tato trestní sazba odůvodňuje obavu, že obžalovaný v případě propuštění na svobodu by se mohl zachovat způsobem, který předpokládá §67 písm. a) tr. řádu. Tato obava je navíc umocněna skutečností, že obžalovaný má a udržuje kontakty mimo území České republiky a na adrese, kterou nahlásil jako místo svého pobytu, se nezdržoval. Městský soud správě konstatoval, že obžalovaný neměl žádný oficiální a pravidelný příjem. Pro nelegální obchod s drogami byl již v SRN odsouzen. Je tedy zcela pochopitelné, že orgány činné v trestním řízení mají důvodnou obavu, že obžalovaný by v případě jeho pobytu na svobodě mohl trestnou činnost, pro kterou je stíhán, opakovat. Vrchní soud také nepovažuje za možné za daných okolností propustit obžalovaného z vazby jenom proto, že se mu zdravotní péče vězeňské služby zdá nedostatečná. Jedná se o jeho subjektivní pocit, který není objektivně ničím doložen.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že jak napadenými rozhodnutími, tak i postupem před jejich vydáním, bylo porušeno právo na svobodu podle čl. 8 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to zejména tím, že řízení bylo vedeno pro nepřípustně dlouhou dobu.
Je toho názoru, že v jeho věci jsou soudem působeny neodůvodněné průtahy, přičemž se jedná o vazební stíhání, jež by mělo být prováděno se zvláštním zřetelem na jeho rychlý průběh, neboť je při něm omezována osobní svoboda stěžovatele, jenž je v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny považován za nevinného.
Poukázal na to, že o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu rozhodoval Městský soud v Praze teprve dne 15. 8. 2006, tedy až po uplynutí jednoho a půl měsíce od podání předmětné žádosti. Takový postup je v rozporu s §72 odst. 3 tr. řádu, i s uvedenými ustanoveními ústavního pořádku České republiky. O žádosti měl původně rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 2, ve věci však po podání obžaloby (dne 2. 8. 2006, tj. poslední den roční lhůty) rozhodl teprve dne 15. 8. 2006 Městský soud v Praze. Stěžovatel uvedl, že Městský soud v Praze o jeho žádosti rozhodl v rozporu se zásadou bezprostřednosti, aniž by sám stěžovatele vyslechl (byl vyslechnut dne 3. 8. 2006 soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 2), čímž rovněž porušil jeho procesní práva, tj. zejména právo být osobně ke své žádosti slyšen před soudem.
Stěžovatel dále uvedl, že během vyšetřování byly způsobovány průtahy tím, že byly činěny úkony se značnými časovými rozestupy v délce 4 a 3 měsíců. Namítl také, že je mu v jeho neprospěch přičítána skutečnost, že nemá pobyt na území České republiky a že je cizím státním příslušníkem, čímž dochází k jeho diskriminaci v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny. Vyjádřil nesouhlas s tvrzením obecných soudů, že nemá oficiální a pravidelný příjem a s tím, jak se vypořádaly s námitkou špatného zdravotního stavu. K důkazu navrhl spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 47 T 12/2006, a spis Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 126/2006.
IV.
Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení o porušení základního práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 Listiny a dále tvrzení, že probíhající vazba je nezákonná a v řízení dochází k neodůvodněným průtahům v rozporu s čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny; je také namítáno porušení zákazu diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny. Podle názoru Ústavního soudu je stížnost nutno posoudit také z hlediska čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K ústavněprávnímu zakotvení základního práva na osobní svobodu jednotlivce v čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy a ústavně relevantnímu výkladu citovaných článků se Ústavní soud již vyjádřil v usnesení ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. IV.ÚS 385/06, jež bylo stěžovateli doručeno a na které odkazuje.
Ústavní soud v projednávaném případě znovu konstatuje, že osoby vzaté do vazby mají právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. To znamená, že příslušný orgán veřejné moci musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou. Počáteční rozhodnutí o vzetí do vazby totiž nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu jejího trvání, neboť okolnosti, na kterých bylo prvotní vazební rozhodnutí založeno, se mohly změnit nebo zaniknout. Proto také osoba ve vazbě musí mít právo podávat návrhy na přezkoumání zákonnosti vazby i v jejím průběhu; s tím koresponduje povinnost provádět periodické kontroly podmínek omezení osobní svobody (§71 odst. 4 tr.ř. ve spojení s §72 tr.ř.). Povinnost provádět periodickou kontrolu trvání důvodů vazby není v Listině ani Úmluvě výslovně nařízena, nicméně Evropský soud pro lidská práva ji z čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyvodil. Dojde-li k překročení lhůt dovoleného trvání vazby stanovených v §72 odst. 3 tr.ř. nebo lhůt pro periodickou kontrolu trvání důvodů vazby podle §71 odst. 4 a 6 tr. řádu (tj. nejpozději do 3 měsíců od právní moci posledního rozhodnutí) a tedy zákonné zbavení svobody nebylo včas prodlouženo po uplynutí zákonem stanovené doby, pokračování detence poté, co uplynula tato doba a příslušný orgán, zpravidla soud, nerozhodl včas o jejím prodloužení, je nezákonné a protiústavní.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že požádal-li dne 29. 6. 2006 Obvodní soud pro Prahu 2 o propuštění z vazby na svobodu podle ust. §72 odst. 3 tr. řádu, a rozhodl-li o této žádosti Městský soud v Praze až dne 15. 8. 2006, byl takový postup je v rozporu s §72 odst. 3 tr. řádu i s uvedenými ustanoveními ústavního pořádku České republiky. K tomu Ústavní soud uvádí, že pětidenní lhůta stanovená v §72 odst. 3 tr. řádu je lhůtou pořádkovou a její nedodržení nemá za následek zásah do základních práv a svobod stěžovatele, neboť v ústavní rovině právo obviněného zbaveného osobní svobody vazbou na rozhodnutí o jeho žádosti o propuštění z vazby soudem ve lhůtě pěti dnů zakotveno není. Jak je výše konstatováno, pouze situace, kdy došlo k překročení lhůt dovoleného trvání vazby nebo lhůt pro periodickou kontrolu trvání důvodů vazby, činí vazbu nezákonnou a protiústavní. V tomto směru ovšem ústavní stížnost neobsahuje jakákoliv tvrzení.
Ústavní soud dále konstatuje, že osobní svoboda stěžovatele je omezena vazbou od 2. 8. 2005. Délka tohoto omezení činila ke dni podání obžaloby (2. 8. 2006) přibližně 1 rok a 5 měsíců a ke dni doručení ústavní stížnosti (4. 12. 2006) 1 rok a 10 měsíců.
Jak Ústavní soud uvedl již ve svém usnesení ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. IV.ÚS 385/06, otázka, zda byla délka vazby přiměřená, nemůže být hodnocena in abstracto. Důvodnost setrvání obviněného ve vazbě je třeba hodnotit podle konkrétních okolností každého případu. Pokračující vazba může být v daném případě důvodná jen tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti poukazující na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, které nehledě na presumpci neviny převažují nad pravidlem respektování osobní svobody stanoveným v článku 5 Úmluvy.
Obecným soudům v prvé řadě přísluší zajistit, aby v konkrétním případě netrvala vazba obviněného v přípravném řízení nepřiměřeně dlouho. Za tím účelem musejí s ohledem na zásadu presumpce neviny prozkoumat veškeré skutečnosti pro i proti existenci veřejného zájmu, kdy se lze odchýlit od pravidel článku 5 Úmluvy, a musejí je ve svých rozhodnutích o žádostech o propuštění objasnit. Úkolem Ústavního soudu je rozhodnout, zda došlo k porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy, především na základě důvodů zmíněných v těchto rozhodnutích a řádně doložených skutečností uvedených stěžovatelem v jeho stížnostech.
Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti pokračující vazby, po určité době to však již není dostačující. V takovém případě musí Ústavní soud rozhodnout, zdali další důvody uplatněné soudními orgány nadále ospravedlňují zbavení svobody. Pokud jsou tyto důvody "závažné" a "dostatečné", potom musí Ústavní soud také zjistit, zda příslušné orgány postupovaly v řízení se "zvláštní péčí".
Z napadených usnesení vyplývá, že orgány rozhodující o vazbě trvání vazebních důvodů konkrétně odůvodnily, jak je uvedeno výše. Ústavní soud je tudíž toho názoru, že i za současného stavu věci důvody, na nichž spočívala napadená usnesení o prodloužení vazby, byly dostatečné k ospravedlnění ponechání stěžovatele ve vazbě.
V rámci námitek týkajících se spravedlivosti řízení stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že v jeho věci dochází od počátku k neodůvodněným průtahům. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že i na řízení o vazbě plně dopadá požadavek "přiměřené lhůty" dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. projednání "bez zbytečných průtahů" dle čl. 38 odst. 2 Listiny, který je navíc zdůrazněn požadavkem čl. 5 odst. 3 Úmluvy, tj. být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení na svobodu. V trestních věcech začátek této lhůty určuje den, kdy byl stěžovatel obviněn.
Pojem přiměřená lhůta je relativní. Neexistuje žádná absolutní doba trvání řízení, jejíž překročení by se automaticky kvalifikovalo jako doba nepřiměřená porušující čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Přiměřenost doby řízení se posuzuje v každé věci podle konkrétních okolností případu. Nicméně, pokud se za okolností konkrétního případu doba řízení jeví na první pohled jako "značná" či "nepřiměřená", může mít tato skutečnost za následek přesun důkazního břemene na o vazbě rozhodující orgány veřejné moci, které musí podat vysvětlení a dokázat, že průtahy nelze přičítat jim. Výjimečně, pokud se lhůta na první pohled jeví být příliš dlouhou a vysvětlení příslušných orgánů není dostačující, Ústavní soud bez toho, aniž by analyzoval průběh řízení, jen na základě délky řízení může konstatovat porušení článku 6 odst. 1, resp. čl. 5 odst. 3 Úmluvy. K takové situace však v případě stěžovatele dle názoru Ústavního soudu zatím nedošlo.
Městský soud v Praze se s námitkou zbytečných průtahů v přípravném řízení v odůvodnění nijak nevypořádal. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého usnesení pouze konstatoval, že nedůvodné průtahy v řízení nezjistil. Ústavní soud je toho názoru, že za současné situace je rozhodující posouzení, zda k neodůvodněným průtahům dochází po podání obžaloby dne 2. 8. 2006 u Městského soudu v Praze. V tomto směru však ústavní stížnost neobsahuje jakákoliv tvrzení. Ze zjištěného stavu věci ani Ústavní soud nemá důvod se domnívat, že došlo k porušení stěžovatelova práva být souzen v přiměřené lhůtě dle čl. 5 odst. 3 Úmluvy, případně že v řízení před Městským soudem v Praze došlo ke zbytečným průtahům v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy resp. čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzeným porušením zákazu diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť skutečnost, že je cizím státním příslušníkem, neměla jakýkoliv přímý (a navíc protiústavní) vztah ke zjištěním orgánů činných v trestním řízení, že ke dni zadržení se nezdržoval v nahlášením místě pobytu a že před svým zadržením již nestihl prodloužit platnost svého pobytového víza.
K námitce, že byla porušena zásada bezprostřednosti tím, že Městský soud v Praze o žádosti o propuštění z vazby rozhodl, aniž by sám stěžovatele vyslechl, Ústavní soud uvádí, že jak již judikoval (v dosud nepublikovaném) usnesení I. ÚS 515/04, nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, nebyla uplatněna. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by taková konkrétní námitka vyžadující slyšení stěžovatele byla uplatněna.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na důkaz spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 47 T 12/2006, a spisem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 126/2006, neboť byl toho názoru, že k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je nebylo nutno vyžadovat.
Z uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že svoboda stěžovatele není omezena neústavním způsobem. Proto mu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Jelikož Ústavní soud vycházeje z naléhavosti věci rozhodl o předmětné ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, pozbylo tím posouzení návrhu stěžovatele na projednání věci jako naléhavé mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu rozumného smyslu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu