ECLI:CZ:US:2007:4.US.770.07.1
sp. zn. IV. ÚS 770/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. P. K., 2) nezl. T. K. a 3) nezl. J. K., všech zastoupených Mgr. J. K., proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 61 Co 476/2006, a Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 3. 2006, čj. 22 Nc 8/2004-686, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2007 se Ing. P.r K., nezl. T. K. a nezl. J. K. domáhali, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že nadepsanými usneseními byla porušena jejich základní práva "na vykonávání a přijímání výchovy a péče obou rodičů, na soudní a jinou právní ochranu, na rovné postavení manželů za trvání manželství ve vztazích k dětem" zaručená v čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 7 a čl. 29 Úmluvy o právech dítěte a čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a tato usnesení zrušil.
II.
Z napadených usnesení vyplývá, že před Okresním soudem Plzeň - město je vedeno řízení o úpravu poměrů nezletilých po dobu před i po rozvodu, o určení základní školy, ve které nezletilí mají plnit povinnou školní docházku a o určení trvalého bydliště nezletilých. Běžný styk otce s nezletilými, včetně zvláštní úpravy o hlavních letních prázdninách, byl upraven formou předběžného opatření; na aktuální odůvodněné potřeby změn v zatímní úpravě poměrů nezletilých soud prvního stupně reaguje formou předběžných opatření.
Dne 22. 3. 2006 podal otec k okresnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření o úpravě styku s nezletilými, kterým se domáhal rozhodnutí, na základě kterého by byl oprávněn stýkat se s nezletilými nepřetržitě za blíže specifikovaných podmínek v lichých týdnech.
Okresní soud usnesením ze dne 22. 3. 2006 návrh zamítl. Dospěl k závěru, že otec se fakticky domáhá tzv. střídavé výchovy, o čemž bude rozhodnuto až v konečném rozhodnutí ve věci samé.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 11.2006 k odvolání otce usnesení okresního soudu ze dne 22. 3. 2006 potvrdil (výrok II.) a dále rozhodl, že soudkyně Okresního soudu Plzeň - město Mgr. D. Ž. není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci (výrok I.). V odůvodnění mj. uvedl, že skutečnost, který z rodičů má větší výchovné předpoklady, či zda lze realizovat střídavou výchovu dětí, bude posouzena až v konečném rozhodnutí ve věci a nelze tuto otázku řešit v rozhodnutí o předběžném opatření. Poukázal na neurovnané vztahy mezi rodiči a na výsledky dokazování naznačující, že směřování ke střídavé výchově dětí se jeví jako méně vhodné opatření.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že napadená rozhodnutí obecných soudů a jejich závěry nejsou správná a zákonná.
Porušení článku 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dle něhož "Každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči." a čl. 32 odst. 4 Listiny, dle něhož "Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona." spatřují - jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti - zřejmě v tom, že dle jejich názoru soudem stanovené omezení práva otce na výchovu svých dětí a péči o ně bylo nepřiměřené; v rozporu s článkem 4 odst. 4 Listiny nešetřilo podstatu a smysl tohoto práva.
Porušení článku 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě, dle něhož "Při uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Tento článek nebrání státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí." spatřuje stěžovatel 1) v tom, že nebylo vyhověno jeho návrhu, čímž mu obecné soudy nepřiznaly rovný podíl na výchově nezletilých dětí ve srovnání s matkou.
Porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny stěžovatel 1) odůvodnil tvrzením, že předběžným opatřením jsou jeho práva na vytváření, rozvíjení a uchování svých rodinných vztahů a právo na respektování rodinného života nepřiměřeně omezována. Je toho názoru, že soud svým rozhodnutím o předběžném opatření předjímal rozhodnutí ve věci samé. Poukázal na rozhodnutí Okresního soudu Brno - venkov ze dne 19. 10. 2001, čj. 9 P 131/2001-73, jímž byla předběžným opatřením nařízena střídavá výchova s odůvodněním, že před vypracováním znaleckého posudku není možné znevýhodňovat jednoho rodiče. Dále tvrdil, že byl diskriminován ve výchově svých dětí i z důvodu svého pohlaví.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listin:
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlivost procesu směřujícího k vydání dílčích rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předchází či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
V případě stěžovatele 1) nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření vydávaných obecnými soudy zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (a to i - jak je tomu v daném případě - když návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno nebylo). Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález II. ÚS 221/98, Sb.n.u., sv. 16, str. 171 (175)].
Aplikací uvedeného testu na daný případ Ústavní soud dospěl k závěru, že obě napadená usnesení byla vydána příslušným soudem na základě zákona; usnesení soudu prvého stupně i odvolacího soudu dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které soud druhé instance usnesení soudu instance prvé potvrdil, jsou v napadeném rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Ústavní soud je také toho názoru, že nebyla narušena spravedlivá rovnováha mezi zájmy stěžovatele 1) a matky nezletilých dětí. Z celkového pohledu principy spravedlivého procesu postupem obecných soudů vedoucím k vydání předmětných usnesení nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
Stejně tak Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak porušení obecného zákazu diskriminace dle článku 3 odst. 1 Listiny. V tomto směru ostatně ani stěžovatel 1) nic konkrétního k odůvodnění svého tvrzení, že byl diskriminován ve výchově svých dětí z důvodu svého pohlaví, v ústavní stížnosti neuvedl.
K tvrzenému porušení základního práva na respektování soukromého a rodinného života:
Ústavní soud je toho názoru, že ústavněprávní relevanci má tvrzení stěžovatele, že nevydáním požadovaného předběžného opatření bylo porušeno jeho základní právo na respektování soukromého a rodinného života.
Úvodem Ústavní soud připomíná, že ústavněprávní základ ochrany soukromého života, rodiny a rodičovství je obsažen v následujících ustanoveních:
* čl. 10 odst. 2 Listiny: "Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.",
* čl. 32 odst. 4 Listiny: "Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.",
* čl. 8 Úmluvy:
"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.",
* čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě: "Při uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Tento článek nebrání státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí." ,
* čl. 23 odst. 1 a 4 Paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"):
"1. Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má právo na ochranu společnosti a státu.
4. Státy, smluvní strany Paktu, podniknou vhodné kroky k tomu, aby zajistily stejná práva a povinnosti snoubenců při sňatku, v manželství a při rozvodu. Při rozvodu se rozhodne o nutné ochraně dětí." a
* čl. 14 Úmluvy: "Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národností nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.".
Ústavní soud je toho názoru, že pojmy "soukromý život" a "rodinný život", obsažené ve výše uvedených ustanoveních, se poměrně značně překrývají. Z hlediska účelu lze říci, že čl. 10 Listiny, stejně jako čl. 8 Úmluvy, zaručují právo na respektování soukromého a rodinného života před protiprávním nebo svévolným vměšováním orgánů veřejné moci; podle čl. 23 Paktu pak rodina, coby "přirozená a základní jednotka společnosti" má právo na ochranu společnosti.
Právo na respektování soukromého a rodinného života není absolutní. Obecná klauzule veřejného pořádku, zakotvená především v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, vměšování orgánů veřejné moci umožňuje; to musí však být ospravedlněno obzvlášť závažnými potřebami a být přiměřené ke sledovanému legitimnímu cíli
Evropský soud se k pojmu "rodinný život" vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (viz např. Znamenskaja proti Rusku, 2005 a tam uvedená rozhodnutí in Soudní judikatura - Přehled rozsudků ESLP, č. 4/2005). Uvedl, že pojem "rodinný život" v čl. 8 předpokládá existenci "rodinných vazeb" mezi partnery, ať již manželských či nemanželských; dítě partnerům narozené je ipso jure součástí tohoto partnerského vztahu od okamžiku svého narození a již jen touto skutečností.
Rodinný život rodičů s jejich dětmi tedy není bezpodmínečně spojen s manželstvím a také nekončí rozvodem či rozchodem manželského páru. Nicméně za okolností, kdy společný život rodičů prakticky neexistuje nebo je přerušen, jako tomu je v případě stěžovatele 1) a vedlejší účastnice, je legitimní či dokonce nezbytné, aby na základě zákonných pravidel upravujících vztah mezi rodiči a dětmi, které se liší od pravidel běžně uplatňovaných v situaci, kdy rodina jako celek řádně funguje, byly vzájemné vztahy mezi rodiči a dětmi upraveny soudním rozhodnutím. V takových případech čl. 8 Úmluvy, stejně jako články 10 a 32 Listiny, ovšem neposkytují jednomu nebo druhému z rodičů právo na poskytnutí přednosti ohledně jeho návrhu na svěření konkrétního dítěte do péče. Rozhodující je, aby ve věci rozhodující obecný soud přijal rozhodnutí, které bere v úvahu především zájmy dítěte. V tomto směru je rozhodující článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dle něhož "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.".
V daném případě obvodní soud nevyhověl návrhu otce s odůvodněním, že o návrhu otce na svěření nezletilých dětí do střídavé péče rodičů rozhodne až v konečném rozhodnutí ve věci. Odvolací soud pak poukázal na extrémně vyhrocené, výrazně konfliktní a navzájem se negující vztahy mezi rodiči, v důsledku čehož řešení, kterého se otec domáhal předběžným opatřením, nepovažoval v požadované podobě přijatelné, a to i s ohledem na dosud provedené dokazování, včetně znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce.
Z výše uvedeného Ústavní soud dovozuje, že odmítnutí návrhu otce na vydání předběžného opatření bylo zásahem do jeho práva na respektování rodinného života, nicméně zásahem, který za okolností daného případu bylo možno považovat za nezbytný pro ochranu legitimního zájmu výslovně uvedeného v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tj. v daném případě zdraví dětí, a to - jak již řečeno - i s přihlédnutím k čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svými nezletilými dětmi v době, kdy dochází k nesouladu mezi ním a matkou dětí. Jsou to však především rodiče, pro které by měl být nikoliv jejich, ale zájem dětí předním hlediskem při jakémkoliv rozhodování, které se jejich dětí dotýká. V daném případě však rodiče zřejmě nebyli schopni se o výchově svých dětí dohodnout, a proto k návrhům otce rozhoduje soud. Za těchto okolností pak nezbývá než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám rozhodl o výchově a úpravě styku s rodiči tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilým dětem, a to v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy této své povinnosti řádně dostály.
Ústavní soud stojí na stanovisku, že zájmy nezletilých nemohly by být podpořeny kasací stěžovaných usnesení; tyto zájmy naopak nejlépe by naplnilo alespoň relativní uspořádání rozjitřených vztahů rodičů. Jakkoliv žádný soud není schopen takovéto uspořádání zajistit, je vhodné připomenout, že jsou to rodiče (nikoliv soudy či znalci), kteří nesou společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dětí, přičemž základním smyslem jejich péče musí být zájem dětí (čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).
Dospěl-li Ústavní soud z vyložených důvodů k závěru o zjevné neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti, nebylo již třeba zabývat se otázkou práva prvního stěžovatele za své syny zmocnit advokáta k podání ústavní stížnosti i jejich jménem. Očividnou kolizi zájmů (srov. ust. §37 odst. 1 zákona o rodině) vyplývající z toho, že v dané věci je vedlejší účastnicí řízení zahájeného podáním návrhu matka nezletilých stěžovatelů, nebylo proto nutno procesně řešit.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 17. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu