ECLI:CZ:US:2007:4.US.771.06.1
sp. zn. IV. ÚS 771/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. H., právně zastoupeného JUDr. L. M., směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 29. září 2006, č.j. 4 Ads 106/2005-36, a Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005, č.j. 12 Ca 84/2004-14, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. prosince 2004, č.j. 400 330 040/B, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo na šetření podstaty a smyslu práva podle čl. 4 odst. 4 Listiny.
Shora uvedeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byla zamítnuta žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Správní žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze výše popsaným rozsudkem zamítl a rovněž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost shora citovaným rozsudkem.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že jeho právní zástupce podal žádost o přiznání jednorázové částky v souladu se zákonem č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb. , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, dne 27. července 2001, přičemž nárok bylo možné uplatnit nejpozději do 31. prosince 2002. Právní zástupce stěžovatele učinil uvedené podání hromadnou žádostí za 614 jmenovitě uvedených osob s tím, že potřebné podrobnosti a údaje budou dodány České správě sociálního zabezpečení následně. Dne 14. března 2003 vyzvala Česká správa sociálního zabezpečení právního zástupce stěžovatele, aby předložil údaje týkající se 270 osob, které ještě nebyly doplněny. K tomu mu stanovila lhůtu do 31. října 2003. Vzhledem k tomu, že po tomto datu Česká správa sociálního zabezpečení nerozhodla, doplňoval právní zástupce stěžovatele podklady České správě sociálního zabezpečení nadále. Doklady týkající se stěžovatele tak předložil dne 6. prosince 2004. Následně Česká správa sociálního zabezpečení vydala v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí, které odůvodnila tím, že žádost stěžovatele byla podána po uplynutí zákonné preklusivní lhůty.
Stěžovatel má za to, že v jeho případě je takový závěr nesprávný, neboť hromadné podání, které za něj učinil jeho právní zástupce dne 27. července 2001 bylo právoplatné a podání ze dne 6. prosince 2004 bylo jen doplněním chybějících údajů, jímž byly odstraněny veškeré vady a to včetně nepřesně uvedeného jména. Podle reakce České správy sociálního zabezpečení, která požadovala doplnění údajů 270 žadatelů již po uplynutí preklusivní lhůty, je tedy zjevné, že podání z 27. července 2001 považovala za řádné podání v zákonné lhůtě.
Stěžovatel odkázal na obdobnou věc o níž rozhodl rozsudkem Krajský soud v Ostravě dne 15. listopadu 2005, č.j. 22 ca 282/2005-15, jehož kopii přiložil k ústavní stížnosti. Poukázal rovněž na judikaturu Ústavního soudu týkající se obdobných věcí, konkrétně na nález z 2. června 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, a na nález ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03. S odkazem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Ca 84/2004, a České správy sociálního zabezpečení č. 400 330 040/B, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s obdobnou argumentací, jakou uplatnil i před Českou správou sociálního zabezpečení a před správními soudy. V dané věci je patrná paralela ústavní stížnosti k věcem, o nichž bylo rozhodnuto shora citovanými nálezy, kdy stěžovatelé ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 605/03 a sp. zn. I. ÚS 565/03, byli uvedeni v seznamu 614 jmenovitě uvedených osob uvedených v podání k České správa sociálního zabezpečení dne 27. července 2001.
Podstatná okolnost v projednávané věci však spočívá ve skutečnosti, že v uvedeném seznamu jsou uvedena pouze jména žadatelů bez bližší identifikace (adresa, rodné číslo, datum narození apod. V případě stěžovatele pak ani jeho jediná tvrzená identifikace neodpovídá, když v seznamu je uveden B. H. (č. 177) a Š. H. (č. 178). B. H. - stěžovatel pak v uvedeném seznamu není zmíněn vůbec.
Tuto okolnost v napadených rozhodnutích poukázaly správní soudy i Česká správa sociálního zabezpečení, a na základě toho dospěly k závěru, že podání stěžovatele bylo učiněno, s ohledem na nepřesnou identifikaci, teprve dne 6. prosince 2004, tj. po uplynutí zákonné lhůty.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy. Ústavní soud nevystupuje v pozici dalšího přezkumného stupně v rámci obecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
V postupu České správy sociálního zabezpečení ani správních soudů Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzené zkrácení v jeho základních právech. Odkaz na nálezy Ústavního soudu nemohl vést ke stěžovatelem zamýšlenému výsledku s ohledem na podstatnou okolnost spočívající v neuvedeném označení stěžovatele v původním podání. Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud uvedenou problematiku zhodnotily správně a nevybočili z mezí práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nebyly shledány vady ani v postupu České správy sociálního zabezpečení.
Ústavní soud neshledal ani zkrácení stěžovatele v právu zaručeném v čl. 4 odst. 4 Listiny podle kterého má být šetřena podstata a smysl práva. Procesní pochybení, jehož se stěžovatel, (případně jeho právní zástupce), dopustil vadným původním podáním ke správnímu orgánu, stěžovatel v zákonné lhůtě neodstranil, což vedlo k nevyhovění jeho žádosti. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu.
Právo na spravedlivý proces zajišťuje každému, že řízení v jeho věci proběhne na základě předem zákonem stanovených pravidel. Sama skutečnost, že rozhodnutí soudu je jiné, než jaké stěžovatel očekával, neznamená, že v řízení bylo toto jeho právo porušeno. Pokud stěžovatel nepředložil další tvrzení, která by svědčila o zkrácení v jeho právech, není zde pro zásah Ústavního soudu předpoklad.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správních soudů ani správního orgánu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu