ECLI:CZ:US:2007:4.US.777.06
sp. zn. IV. ÚS 777/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. R. Š., zastoupeného JUDr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem Přerov, Jiráskova 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1030/2006 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 153/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 12. 2006 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 20. 7. 2005, č. j. 29 T 7/2004 - 869, uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 tr. zákona, ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., přičemž zjištěné jednání je podrobně popsáno ve výroku tohoto rozsudku. Za tento trestný čin a za trestné činy zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §171 odst. 2 písm. a) tr. zákona, porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zákona a dva trestné činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení §147 odst. 1 tr. zákona, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2004, sp. zn. 4 T 47/2001, za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení §147 odst. 1 tr. zákona, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 1 T 177/2000, mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a výroba textilní a oděvní s výjimkou barvení látek a přízí v trvání sedmi roků. Podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zákona byl současně ve výroku o trestu, výlučně v části týkající se bodů 1 - 4) výrokové části rozsudku, zrušen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 4 T 47/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozený Z. S. byl pak se svým nárokem na náhradu způsobené škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku si podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek soudu I. stupně rozsudkem ze dne ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 To 153/2005, částečně zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatele za trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 tr. zákona, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn a současně i za sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení §147 odst. 1 tr. zákona, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2000, č. j. 1 T 177/2000 - 347, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a výroba textilní a oděvní s výjimkou barvení látek a přízí v trvání sedmi roků. Odvolací soud současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2000, č. j. 1 T 177/2000 - 347, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak napadený rozsudek zůstal nedotčen.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které v obecné rovině opřel o důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1030/2006, dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v tom, že jeho záležitost nebyla spravedlivě projednána a trestní odpovědnost byla dovozována nad rámec zákona. Stěžovatel zpochybňuje provedené důkazní řízení, namítá, že skutková zjištění soudů, ze kterých dovozují jeho vinu, jsou neúplná, chybí jim náležitý skutkový podklad, ze kterých dovozují své závěry a popisují spíše obchodní případ a jeho následky, ze kterého je vina spekulativně dovozována. Stěžovatel má za to, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech a jsou s nimi v extrémním nesouladu. Podle názoru stěžovatele je soukromoprávní charakter vztahů přesazován do trestně právní odpovědnosti a trestněprávní odpovědnost je dovozována jen z faktu pádu a úpadku avalisty.
Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu vedeného Krajským soudem v Ostravě, pobočka Olomouc, pod sp. zn. 29 T 7/2004.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnil v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby a v opravných prostředcích. Stěžovatel uplatňuje zejména námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a v návaznosti na to také změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Stěžovatel rovněž z předkládané změny skutkových zjištění dovozuje nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že s uvedenou argumentací se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily včetně podrobného rozboru právní kvalifikace posuzovaného jednání a podstaty trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a odst. 4 tr. zákona (viz str. 10 až 11 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a str. 7 až 12 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud má za to, že obecné soudy dostály i ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je pak v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci opakovat a zcela na ni odkazuje. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Evropský soud ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messequé a Tabardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Ústavní soud dále posoudil výtky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1030/2006. Ústavní soud považuje za nepochybné, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Ústavní soud konstatuje, že závěrům, ke kterým Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl, nelze z ústavně právního hlediska vytknout pochybení.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů tedy není v dané věci na místě.
Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Z důvodu zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu