ECLI:CZ:US:2007:4.US.782.05
sp. zn. IV. ÚS 782/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. S.,zastoupeného Mgr. Petrem Poločkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 3. 2005, č.j. 13 C 261/2002-90, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2005, č.j. 8 Co 572/2005-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 12. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti M. P. v postavení žalované, o určení vlastnického práva, zamítl v celém rozsahu návrh stěžovatele na určení, že on je podílovým spoluvlastníkem tam specifikovaných nemovitostí, a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 10. 2005 k odvolání stěžovatele potvrdil napadaný rozsudek okresního soudu a upravil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadal zejména hodnocení důkazů, jak bylo v jeho záležitosti provedeno okresním soudem. Stěžovatel tak Ústavnímu soudu sdělil, že v průběhu rozsáhlého dokazování před nalézacím soudem předložil tomuto celou řadu právně významných důkazů svědčících o tom, že žalovaná M. P. (dále jen "vedlejší účastnice") se ke stěžovateli chovala hrubě, krajně nevhodně a rovněž porušila manželskou věrnost. Ač ovšem okresní soud disponoval důkazy o nevěře vedlejší účastnice a o bezdůvodném odpojení veškerých médií v domě, v němž má stěžovatel právo bydlet, vedlejší účastnicí, resp. ač byl okresní soud seznámen s incidentem, kdy syn stěžovatele a vedlejší účastnice fyzicky napadl stěžovatele, přičemž vedlejší účastnice přítomná této události se ani nepokusila jednání svého syna zabránit, soud I. stupně neshledal v chování vedlejší účastnice vůči stěžovateli kvalifikované porušení dobrých mravů, jak má na mysli ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž namítal, že v napadaných rozsudcích obecných soudů zcela absentuje řádné odůvodnění těchto rozhodnutí. Svou ústavní stížnost stěžovatel uzavřel výtkou, že soudci krajského soudu nepostupovali ve smyslu §14 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přestože byli ve sporu stěžovatele a vedlejší účastnice, která je bývalou milenkou a současnou manželkou soudce krajského soudu JUDr. P., podjatí s ohledem na působení soudce JUDr. P. právě na Krajském soudě v Ostravě. Podle přesvědčení stěžovatele pak osoba soudce JUDr. P., který je v právní záležitosti stěžovatele osobně zainteresován, vystupuje jako ústřední příčina nesprávného hodnocení důkazů okresním soudem, vadných odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů a taktéž ostatních pochybení, jichž se obecné soudy při rozhodování právní věci stěžovatele dopustily.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 13 C 261/2002. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na obsah odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 24. 3. 2005. K osobě JUDr. P. pak samosoudkyně okresního soudu doplnila, že jej téměř nezná, není s ním v žádném kontaktu a nebyla jím v projednávané věci nijak kontaktována. Proto okresní soud označil výhrady stěžovatele za zcela bezdůvodné. Krajský soud v rámci svého vyjádření Ústavní soud uvědomil, že dle jeho stanoviska postupem odvolacího soudu při přezkumu rozsudku okresního soudu ze dne 24. 3. 2005 nedošlo k porušení procesních předpisů, hmotného práva, stejně jako nebylo tímto zasaženo žádné z práv stěžovatele zaručených mu Listinou. Předseda senátu 8 Co krajského soudu ve vyjádření tohoto orgánu dále zdůraznil, že nemá poznatky o podjatosti kteréhokoliv ze soudců senátu rozhodujícího o odvolání stěžovatele, přičemž sám za sebe konstatoval, že o tomto sporu s nikým nemluvil a neměl na jeho výsledku žádný zájem. V dalším pak krajský soud odkázal na odůvodnění jeho rozsudku ze dne 20. 10. 2005. M. P., v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejší účastnice, doručila Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2006 neformální vyjádření, když nesplnila podmínku danou jí ustanovením §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. nebyla obligatorně právně zastoupena advokátem.
Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně nemohl přehlédnout, že ústavní stížnost stěžovatele naprosto postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavněprávní rovinu své ústavní stížnosti nadto stěžovatel ani přesvědčivě nevymezil, neboť k námitkám obsaženým v jeho ústavní stížnosti, které spadají výhradně do rámce práva podústavního, pouze připojil zmínku o právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Námitky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti směřují především vůči procesu dokazování, jmenovitě hodnocení důkazů, jak jej provedl okresní soud. K tomuto však považuje Ústavní soud za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatele tak nelze hodnotit než jako pouhý projev nesouhlasu stěžovatele s napadanými rozhodnutími obecných soudů.
Okresní soud se ve svém rozsudku ze dne 24. 3. 2005 zabýval otázkou, zda vedlejší účastnice navázala za trvání manželství se stěžovatelem intimní vztah s JUDr. P. V tomto směru dovodil okresní soud, při zohlednění rozvodového spisu spolu s účastnickou výpovědí vedlejší účastnice a se svědeckou výpovědí JUDr. P., tedy nikoliv pouze na základě rozvodového rozsudku, jak stěžovatel naznačuje ve své ústavní stížnosti, že intimní vztah vedlejší účastnice s JUDr. P. v průběhu trvání manželství účastníků sporu nebyl prokázán (č.l. 97). Obecné soudy při posuzování záležitosti stěžovatele vzaly do úvahy také incident mezi stěžovatelem a jeho synem, kterému byla vedlejší účastnice přítomna, za podstatné ovšem považovaly, že incident vyvolal stěžovatel (č.l. 97), resp. že vedlejší účastnici nelze vytknout žádné konkrétní aktivní chování, které opomenula, nadto se vedlejší účastnice incidentu nikterak neúčastnila (č.l. 120). Odpojení médií v nemovitosti, k níž stěžovateli svědčí právo bydlení, vyvolané žádostmi vedlejší účastnice, neměly obecné soudy za bezdůvodné, neboť s ohledem na obstarané důkazy bylo zřejmé, že se tak stalo především pro zajištění bezpečnosti a rovněž pro neplacení za odebrané služby stěžovatelem (č.l. 97, č.l. 120). Na takto popsaném postupu obecných soudů, kdy současně stěžovatel ve své ústavní stížnosti neoznačuje jediný konkrétní důkaz pro svá tvrzení, kterými napadá skutková zjištění obecných soudů a právní závěry z těchto učiněné, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního. Je totiž úkolem obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Obecné soudy tak v právní věci stěžovatele při šetření této zásady učinily a dospěly k právnímu závěru, jenž nevykazuje extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními a který je nutno vnímat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování, jenž z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.
Ústavní soud posoudil také stěžovatelem blíže nerozvedenou výtku stran nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů, ovšem nezjistil ničeho, co by bylo možno odůvodněním napadaných rozhodnutí obecných soudů z hlediska ustanovení §157 občanského soudního řádu či dokonce v rovině ústavněprávní vytknout. K namítané stručnosti odůvodnění rozsudku krajského soudu ze dne 20. 10. 2005 Ústavní soud připojuje, že s obsahem odvolacích námitek stěžovatele se částečně vypořádal již soud I. stupně ve svém rozhodnutí. Jelikož se odvolací soud s jeho závěry ztotožnil, nebylo třeba tyto znovu odůvodňovat, ale postačilo, že na ně odvolací soud jako na správné odkázal (č.l. 120). Navíc pak odvolací soud doplnil vlastní úvahy o skutkových a právních zjištěních učiněných okresním soudem, které tato zjištění podporují a zároveň reagují na odvolací námitky stěžovatele (č.l. 120). Ústavní soud považuje takovýto postup za plně ústavně souladný.
Nakonec k výtce stěžovatele, že soudci krajského soudu nepostupovali ve smyslu §14 a násl. občanského soudního řádu, přestože byli ve sporu stěžovatele a vedlejší účastnice podjatí, Ústavní soud dodává, že stěžovatel v průběhu odvolacího řízení před krajským soudem neuplatnil námitku podjatosti soudce, jak mu umožňuje §15a občanského soudního řádu. Soudcům senátu 8 Co krajského soudu proto nelze vytýkat, že za situace, kdy neměli o své nepodjatosti žádné pochybnosti, nejednali dle §14 a násl. občanského soudního řádu.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Součást napadaných rozhodnutí obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu