ECLI:CZ:US:2007:4.US.787.07.1
sp. zn. IV. ÚS 787/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupeného P. U., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2007, č.j. 26Cdo 2171/2006-198, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, č.j. 19Co 391/2005-173, a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 4. 2005, č.j. 5C 283/2004-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále základní práva vyplývající z čl. 30 odst. 2 Listiny, čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 3 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace.
Soud I. stupně zamítl napadeným rozhodnutím žalobu stěžovatele, dle níž měl soud stanovit žalovaným (vedlejším účastníkům v řízení o ústavní stížnosti) povinnost zajistit stěžovateli náhradní bydlení za zde specifikovaný byt do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dále měli společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli částku 4.000,- Kč za každý měsíc od dne podání žaloby do dne zajištění náhradního bytu a to vždy do 15tého dne v měsíci k rukám zástupce stěžovatele poštovní poukázkou. Dále měl první vedlejší účastník být uznán povinným zaplatit stěžovateli 92.000,- Kč a druhý 44.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce stěžovatele poštovní poukázkou. Soud také rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, odvolací soud však rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Soudy nevyhověly žalobě stěžovatele, neboť shodně dospěly k závěru, že právo nájmu stěžovatele k bytu, za nějž požaduje náhradu, zaniklo. Stěžovatel má však za to, že postup obou vedlejších účastníků vedl k protiprávnímu stavu, který měly soudy zhodnotit v kontextu celého právního řádu a nikoli se pouze zaměřit na otázku zániku práva nájmu k předmětnému bytu. Stěžovatel v ústavní stížnosti velmi obsáhle rozvádí, z jakých důvodů byl postup vedlejších účastníků ve svém důsledku protiprávní, třebaže jednotlivé kroky se mohly jevit legálními. Argumentace ústavní stížnosti není vedena jako polemika s úvahami a závěry obecných soudů, uplatňuje vlastní posouzení věci a vyvozuje z něj závěry odlišné, které stěžovatel považuje za správné a spravedlivé. Odůvodnění ústavní stížnosti opírá především o požadavek komplexního zhodnocení situace, ve které se ocitl a jejíž nepříznivé aspekty byly dle jeho názoru vyvolány postupem vedlejších účastníků, když přístup obecných soudů k výkladu práva označuje jako "vypjatě textualistický". Tomu odpovídá i promítnutí do roviny základních práv a svobod, ve které jsou dle stěžovatele dotčena např. i jeho práva vyplývající ze zákazu rasové diskriminace, přičemž rozhodnutí obecných soudů je postaveno na posouzení podmínek zániku nájmu bytu, které se rasové problematiky žádným způsobem nedotýká.
Stěžovatel dovozuje, že soudy porušily jeho právo na legitimní očekávání, když věc neposoudily v kontextu celého právního řádu, ale pouze s ohledem na klíčovou otázku existence a zániku práva nájmu. Dále stěžovatel namítá jednostranné upřednostňování tvrzení vedlejších účastníků v důkazním řízení, které vedlo k porušení principu rovnosti účastníků před soudem. Stěžovatel je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k legalizaci obcházení zákona, kterého se měl dopustit především druhý vedlejší účastník. V důsledku toho byla zároveň porušena zásada, že nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání. Stěžovatel rovněž argumentuje tím, že jednal v nouzi a za nápadně nevýhodných podmínek, což jsou okolnosti, které měly být obecnými soudy zohledněny při posuzování jeho jednání.
Ústavní soud rozhodoval pod sp.zn. IV.ÚS 671/07 o ústavní stížnosti, která se týkala stejných účastníků i vedlejších účastníků, skutkově obdobné věci a byla v ní použita obdobná argumentace. Čtvrtý senát Ústavního soudu v citovaném případě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a tento závěr plně dopadá i na tuto ústavní stížnost. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl účastníkem zmíněného řízení, budou na tomto místě citovány stěžejní části odůvodnění usnesení ve věci sp.zn. IV.ÚS 671/07.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy v jeho věci nesprávně interpretovaly ustanovení občanského zákoníku o právu na poskytnutí náhradního bytu, čímž porušily i princip rovnosti stran před soudem. Jinak řečeno, nesouhlasí s jejich právním posouzením věci.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem rozhodnout, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv nebo svobod zakotvených především v Listině či Úmluvě, ale i v jiných mezinárodních smlouvách zaručujících veřejná subjektivní základní práva, jimiž je Česká republika vázána; k tomu v případě stěžovatele dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Uvedenému odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř., §2 odst. 6 tr.ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy České republiky, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud dále uvádí, že ke stěžovatelem namítanému porušení "práva na naplnění legitimního očekávání" a "práva vyplývajícího z principu ochrany, že nikdo nesmí mít prospěch ze svého protiprávního jednání" nemohlo dojít, neboť předpisy o základních právech taková subjektivní veřejná základní práva neznají. Pojem "legitimní očekávání" je aplikován v rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") i Ústavního soudu v souvislosti jednak s principem právní jistoty (jako součást či charakteristický rys požadavku předvídatelnosti právních norem a předvídatelnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci, zejména soudů), jednak jako nástroj sloužící k definování pojmu "majetek" ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. V tomto druhém případě "legitimní očekávání" není součástí ani příslušenstvím majetkového práva, nýbrž se týká způsobu, jakým je s právem kvalifikovaným jako "majetková hodnota" nakládáno ve vnitrostátním právu a zejména v ustálené judikatuře obecných soudů. Princip, že "nikdo nesmí mít prospěch ze svého protiprávního jednání", je aplikován Ústavním soudem při celkovém posuzování spravedlivosti řízení.
K tvrzení o porušení základního práva na pomoc k zajištění základních životních podmínek dle čl. 30 odst. 2 Listiny a na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, včetně práva na byt, dle článku 11 odst. 1 Mezinárodního paktu:
K uvedenému tvrzení Ústavní soud uvádí, že stěžovatel se takto dovolává práv na sociální ochranu. Tato práva byla spolu s pracovními právy a kulturními právy stručně vyhlášena Všeobecnou deklarací lidských práv (čl. 22 - 27) a upravena na univerzální úrovni Mezinárodním paktem, v měřítku regionálním Evropskou sociální chartou z 18. 10. 1966.
Ústavní soud připomíná, že účelem práv na sociální ochranu je zajistit jednotlivci a jeho rodině důstojné existenční podmínky. Podle článku 11 Mezinárodního paktu smluvní strany uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnující v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt a na neustálé zlepšování životních podmínek. V první řadě ale předpokládají, že každý bude osvobozen od hladu (čl. 11 odst. 2 Mezinárodního paktu). Jejich součástí je právo na sociální pojištění a sociální podporu, právo na ochranu a podporu rodiny, matky, dětí, právo na ochranu zdraví (blíže viz Frédéric Sudre: Mezinárodní a evropské právo lidských práv, 2. upravené a rozšíření vydání, Masarykova univerzita Brno, Evropské informační středisko Univerzity Karlovy, str. 154 a násl.).
Ústavněprávní zakotvení hospodářských, sociálních a kulturních práv trpí deficitem dvojího druhu - materiálním i právním. Z hlediska hmotného realizace těchto práv předpokládá využití ekonomických, finančních a sociálních prostředků, kterých se velkému počtu států ve značné míře nedostává; tato práva jsou tudíž relativní, neboť závisí na materiálních možnostech společnosti v daném čase a místě.
Také z právního hlediska jsou tato základní hospodářská, sociální a kulturní práva podmíněná; to zjevně vyplývá i z rozdílné jejich formulace ve srovnání s občanskými a politickými právy. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech totiž v čl. 2 odst. 1 vyhlašuje "okamžitý závazek dodržovat a zaručit všechna práva uznaná v tomto Paktu", zatímco Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních právech a kulturních právech v čl. 2 odst. 1 předpokládá jejich "postupné uskutečňování". Posledně uvedený Pakt i Evropská sociální charta navíc postrádají jakékoliv institucionální záruky. Obsahují tedy práva, která mají programovou povahu a jsou uplatňována postupně dle možností smluvních států. V odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. se výslovně uvádí, že právo zakotvené v čl. 11 Mezinárodního paktu považuje Ústavní soud za nezpochybnitelné, za cíl, k němuž ve znění tohoto článku i náš stát je povinen podnikat "odpovídající kroky".
Výše uvedené principy jsou promítnuty v článku 41 odst. 1 Listiny, dle něhož "Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.".
V daném případě se stěžovatel v řízení před obecnými soudy domáhal zajištění bytové náhrady. Obecné soudy dospěly po provedeném řízení, jež bylo dle přesvědčení Ústavního soudu spravedlivé, k závěru, že nárok stěžovatelem uplatňovaný nemá oporu v zákonné úpravě bytových náhrad (zejm. ust. §712 obč. zákoníku). K tvrzenému zásahu do základního práva na sociální ochranu dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
K tvrzení o stěžovatelově diskriminaci:.
Stěžovatel dále tvrdil, že bylo porušeno základní právo nebýt diskriminován dle čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Mezinárodní úmluvy, a to selektivním postupem vedlejších účastníků k některým obyvatelům obce. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že z hlediska tvrzeného zásahu do práva nebýt diskriminován je rozhodující posouzení otázky, zda při rozhodování věci obecnými soudy byl či nebyl diskriminován stěžovatel, nikoliv osoby jiné. Zacházení je diskriminační, jestliže odlišnému přístupu obecného soudu ve stejné či obdobné situaci schází objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. a) nesleduje-li legitimní cíl a b) neexistuje-li přiměřený vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (srov. nález pléna Ústavního soudu publ. pod č. 419/2006 Sb., odst. 70.). V případě stěžovatele je ovšem zjevné, že ve vztahu k němu obecné soudy neuplatňovaly jakýkoliv "odlišný přístup", natož odlišný přístup z rasových důvodů. Nepříznivý výsledek jím vedeného civilního řízení byl důsledkem především chování stěžovatele samotného, který primárně neplnil své smluvní závazky z nájmu bytu v Mladé Boleslavi, a aplikací platné zákonné úpravy tzv. bytových náhrad v občanském zákoníku - nikoliv tedy skutečností, že je Rom.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu