ECLI:CZ:US:2007:4.US.795.06
sp. zn. IV. ÚS 795/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti E. Š., zastoupené JUDr. Michalem Čelechovským, advokátem se sídlem Osek u Rokycan 47, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2006, č.j. 12Co 395/2006-66, a proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. 4. 2006, č.j. 4C 22/2005-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno především její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když soudy nerespektovaly princip rovnosti stran.
K porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces mělo dojít v důsledku toho, že soudy nepostupovaly v souladu s ust. §120 odst. 1 o.s.ř., přenesly důkazní břemeno za cizí tvrzení na stěžovatelku a ve výsledku to vedlo k nesprávnému hodnocení důkazu a nesprávnému rozhodnutí sporu, ve kterém byla stěžovatelka v postavení žalované.
Napadeným rozhodnutím soudu I. stupně byla stěžovatelka zavázána zaplatit vedlejšímu účastníku ve výroku specifikovanou částku a náhrady nákladů řízení. V dalším výroku byla část žaloby zamítnuta. Stěžovatelka se proti výroku o povinnosti zaplatit určenou částku vedlejšímu účastníku a proti výroku o náhradě nákladů řízení odvolala. Odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném rozsahu potvrdil.
Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vylíčil, které skutečnosti považoval za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Výsledný výrok z těchto skutečností logicky vyplýval. K odvolání stěžovatelky uvedl odvolací soud, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a správně dovodil, že je na žalované, aby prokázala, že žalovanou částku vedlejšímu účastníku vyplatila. Odvolací soud uzavřel, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, a rozsudek soudu I. stupně shledal správným a zákonným včetně výroku o nákladech řízení, který odpovídá poměru úspěchu a neúspěchu ve věci.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje námitku, kterou uváděla již v odvolání, a odvolací soud se s ní vypořádal. Stěžovatelka ve své argumentaci neuvádí nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Svým návrhem tedy Ústavní soud staví do role další přezkumné instance v soustavě obecných soudů, která mu nepřísluší. Soudy nerozhodovaly jen na základě tvrzení stěžovatelky proti tvrzení vedlejšího účastníka, jak se snaží naznačovat stěžovatelka ve své ústavní stížnosti. Byly provedeny další důkazy, které ve svém celku vedly k závěru, který přijaly oba obecné soudy. Ústavní soud neshledal v postupu soudů žádné vybočení z pravidel spravedlivého procesu a dodává, že právo na spravedlivý proces, jak je garantováno např. čl. 6 Úmluvy, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení jejích základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu