ECLI:CZ:US:2007:4.US.801.06.1
sp. zn. IV. ÚS 801/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů D. a J. Z., právně zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Slovákova 11, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. září 2006, č.j. 29 Cdo 2086/2006-541, a proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. února 2006, č.j. 42 Co 652/2005-511, jakož i proti výrokům III., IV. a V. rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. června 2005, č.j. 9 C 945/95-474, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení napadených výroků rozsudků Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jakož i celého usnesení dovolacího soudu, neboť mají za to, že jimi byla narušena jejich ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 95 Ústavy ČR, když obecné soudy neposoudili projev vůle stěžovatelů podle hmotného práva správně.
Okresní soud ve Vsetíně rozhodl shora uvedeným rozsudkem tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelům částku 13.082,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatelů na zaplacení úroku z prodlení z částky 98.931,- Kč (výrok II.), zamítl žalobu stěžovatelů na zaplacení částky 85.846,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), uložil stěžovatelům povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Vsetíně náhradu nákladů řízení ve výši 24.078,- Kč (výrok IV.), uložil žalované povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Vsetíně náhradu nákladů řízení ve výši 3.662,60 (výrok V.) a konečně žádnému z účastníků řízení nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
O odvolání stěžovatelů i žalované rozhodl napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě tak, že rozsudek soudu prvého stupně v napadených částech, tj. ve výrocích I., III., IV., V., a VI. potvrdil (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Shora citovaným usnesením pak Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti popsali průběh řízení před obecnými soudy, v němž se domáhali náhrady škody vzniklé v souvislosti s restitucí lesů v katastrálním území Jablůnka od žalované společnosti (Lesy České republiky).
Podle tvrzení stěžovatelů obecné soudy v projednávané věci nedospěly k odpovídajícím skutkovým zjištěním, když dovodily, že nájemní vztah mezi stěžovateli a Lesy ČR zanikl již před 1. červencem 1993. Tato skutečnost vedla k tomu, že část náhrady škody, které se domáhali jim nebyla přiznána. Stěžovatelé poukázali na to, že obecné soudy při posuzování věci nepoužily ustanovení §35 odst. 2 ve spojení s §43a odst. 1 občanského zákoníku. Tím, podle názoru stěžovatelů, fakticky obecné soudy poskytly nepřiměřenou ochranu žalované.
S ohledem na uvedené okolnosti, i s odkazem na přiložené dovolání, se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 9 C 945/95, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ze spisu soudu prvého stupně Ústavní soud shledal, že stěžovatelé se žalobou domáhali náhrady škody ve výši 98,931,- Kč, která se sestávala z částky 38.191,- Kč jako náhrady za nižší hodnotu srovnatelných porostů nacházejících se na předmětných pozemcích, a z částky 60.740,- Kč která měla představovat škodu způsobenou tím, že Lesy ČR nepečovaly o předmětné pozemky s péčí řádného hospodáře podle ustanovení §22 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), ve znění platném v době podání žaloby (7. prosince 1995).
Soud prvého stupně nechal, po zaměření a vytýčení hranic dotčených pozemků, vypracovat znalecké posudky, na jejichž základě měla být zjištěna škoda, která stěžovatelům vznikla. Na základě opakovaného posuzování dospěl soud prvého stupně k závěru, že stěžovatelům přísluší pouze náhrada škody za předání pozemků s porosty nižší hodnoty, a to ve výši 13.082,- Kč, kterou jim přiznal ve výroku I. svého rozsudku. Nepřiznal však stěžovatelům náhradu škody, které se domáhali podle ustanovení §22 odst. 7 zákona o půdě ve znění ke dni podání žaloby. Tento nárok nepřiznal proto, že nemovitosti byly stěžovatelům vydány již na základě jejich "výpovědi" z 12. srpna 1992, tedy před novelou zákona o půdě zákonem č. 183/1992 Sb., účinnou od 1. července 1993. Právní úprava platná do tohoto data tak nemohla být aplikována, neboť požadovanou náhradu škody neupravovala.
Rovněž odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí, v důsledku námitek stěžovatelů, zabýval platností "výpovědi" z 12. srpna 1992, ve vztahu k nejasnostem o zaměření pozemku jakož i k dalším dokladům, které mohly, resp. nemohly vést k ukončení zákonného nájmu lesních pozemků stěžovatelů Lesy ČR.
Nejvyšší soud ČR pak k dovolacím námitkám stěžovatelů znovu posoudil jejich "výpověď" ze dne 12. srpna 1992 a poté, co shledal závěry nižších soudů správné, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům. Ústavní soud se tedy hmotněprávní stránkou věci nezabývá. O to více se jeho činnost zaměřuje na právní podstatu procesní stránky tak, aby právo na soudní ochranu bylo občanům zajištěno způsobem, který je uveden v čl. 36 a násl. Listiny.
Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Při posuzování napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal stěžovateli tvrzené zkrácení v jejich základních právech. Obecné soudy hodnotily opakovaně prováděné znalecké posudky týkající se výše náhrady škody a závěry, k nimž na jejich základě dospěly řádně odůvodnily. Aplikací obecných ustanovení občanského zákoníku se obecné soudy při projednávání žaloby a opravných prostředků zabývaly. V odůvodnění napadených rozhodnutí popsaly okolnosti, které je vedly k závěru o platnosti "výpovědi" z 12. srpna 1992. Zjevně přitom posuzovaly nejen označení tohoto dokumentu, ale i jeho obsah, což srozumitelně a jednoznačně v odůvodnění svých rozhodnutí popsaly. Fakt, že stěžovatelé s těmito závěry nesouhlasí, není možné považovat za zkrácení v jejich právech, jak v ústavní stížnosti namítali.
K námitce o zkrácení v právu na spravedlivý proces pak Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které toto právo nezaručuje, a ani zaručit nemůže, že každému návrhu účastníků řízení soud vyhoví. Jedná se (pouze) o záruku, že řízení v jeho věci proběhne na základě předem zákonem stanovených pravidel. Sama skutečnost, že rozhodnutí soudu je jiné, než jaké stěžovatelé očekávali neznamená, že v řízení byla porušena jejich základní zaručená práva a svobody.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzené pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu