ECLI:CZ:US:2007:4.US.808.06.1
sp. zn. IV. ÚS 808/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2007 o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. V. E., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.1.2006, sp. zn. 6 To 7/2006, rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 24.11.2005, č.j. 18 T 160/2004-233, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21.12.2006 (doplněnou podáním doručeným dne 22.12.2006) se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na řádný a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že jde již o druhou ústavní stížnost, kterou v této věci podal. Jeho první ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 23.5.2006, sp. zn. II. ÚS 229/06, s odůvodněním, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není konečným rozhodnutím. Předčasnost ústavní stížnosti byla shledána v tom, že napadl rozhodnutí odvolacího Krajského soudu v Ostravě, který jeho trestní věc postoupil Městskému úřadu v Krnově s tím, že žalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek. Městský úřad v Krnově však věc ve správním řízení do dnešního dne nerozhodl, přičemž zákonná lhůta pro projednání přestupku uplynula. Z toho stěžovatel dovozuje, že překážka projednání jeho ústavní stížnosti odpadla, protože již vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práva. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům neprovedení jím navrhovaných důkazů a ty, jenž byly před soudem provedeny, považuje stěžovatel za špatně vyhodnocené, vedené snahou podpořit věrohodnost tvrzení poškozených.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dále mimo jiné též to, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. III. ÚS 62/95, Sb.n.u. sv. 4, str. 243). Stejně tak Ústavní soud setrvává na názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí ve věci musí porušovat práva a svobody stěžovatele. To znamená, že je o právech a povinnostech stěžovatele nějakým způsobem rozhodnuto.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Na závěrech uvedených v usnesení II. ÚS 229/06 se dle názoru Ústavního soudu ničeho nezměnilo. Skutečnost, že přestupkový orgán ve věci nerozhodl, nezakládá nárok podat novou ústavní stížnost proti rozhodnutí, kterým byla věc postoupena správnímu orgánu. Jak již bylo Ústavním soudem v usnesení II. ÚS 229/06 konstatováno, není rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím "konečným", porušujícím práva a svobody stěžovatele. To má za následek vyloučení možnosti přezkumu věci Ústavním soudem. Navíc je třeba poukázat na skutečnost, že ani druhá ústavní stížnost není vyvázána ze lhůty pro podání ústavní stížnosti, která, počítala-li by se od doručení rozhodnutí krajského soudu, již uplynula. Postup, resp. výjimku z podmínek pro podání a projednání ústavní stížnosti tak, jak ho uplatňuje stěžovatel, zákon o Ústavním soudu nezná. Ústavní soud je tímto zákonem vázán (srov. čl. 88 odst. 2 Ústavy) a nemůže ho ani v zájmu projednání stěžovatelovy věci porušit.
Z výše uvedeného důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděně podaný a nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2007
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj