ECLI:CZ:US:2007:4.US.810.06.1
sp. zn. IV. ÚS 810/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Cumber Cz a. s., v konkursu, se sídlem Praha 5, Seydlerova 2451, IČ: 618 58 161, zastoupené JUDr. V. J., proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 29 Odo 1210/2006-286 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, č. j. 1 Ko 114/2006-258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2006 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 4. 2002, č. j. 93 K 61/2002-96, rozhodl o prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 11. 11. 2002, č. j. 1 Ko 247/2002-156, rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. Stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a uložil mu projednat námitku započtení, vysvětlit, zda a proč je (má být) námitka započtení poměřována ustanovením občanského zákoníku a nikoli ustanoveními obchodního zákoníku, zabývat se tím, zda kompenzační projevy stěžovatelky jsou dostatečně určité co do konkretizace započítávané pohledávky a doložit, kdy se případné kompenzační projevy staly účinnými (kdy došly adresátu). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne ze dne 6. 4. 2006, č. j. 1 Ko 114/2006-258, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, č. j. 93 K 61/2002-96, ve výroku o prohlášení konkursu potvrdil. Poté stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2006, č. j. 29 Odo 1210/2006-286, odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatelka pochybení soudů spatřovala ve skutečnosti, že její věc řádně neprojednaly, přičemž Vrchní soud v Praze se podle jejího názoru v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal se zadáním uloženým Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003. Stěžovatelka současně namítala, že jí nebylo v dalším řízení před odvolacím soudem umožněno doplnění skutkových tvrzení a předložení dalších důkazů.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 93 K 61/2000.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, pokud je dovolání odmítnuto pro nepřípustnost a posouzení přípustnosti nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet od okamžiku doručení posledního procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. obvykle od doručení odvolacího soudu (např. viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 45/04 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 33, usnesení č. 32). V daně věci se jedná o výše uvedený případ a lhůtu pro podání ústavní stížnosti je třeba počítat ode dne doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 6. 4. 2006, č. j. 1 Ko 114/2006-258, tj. od 11. 5. 2006. Za této procesní situace Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost v části, v níž je napadáno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, č. j. 1 Ko 114/2006-258, je podána po lhůtě.
Poté Ústavní soud přistoupil k posouzení napadeného usnesení Nevyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 29 Odo 1210/2006-286. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud se meritem věci nezabýval, neboť důvodem pro odmítnutí dovolání stěžovatelky bylo jednak zjištění, že stěžovatelka nepředložila dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, namítané tzv. zmatečnosti nejsou způsobilým dovolacím důvodem, z něhož by bylo možné usuzovat, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ani další námitky stěžovatelky uvedené v dovolání nedovolily dovolacímu soudu přípustnost dovolání založit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné námitky neuplatnila a ani Ústavní soud při přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacího soudu neshledal porušení stěžovatelkou namítaných základních práv a svobod. Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o nepřípustnosti dovolání patřičně odůvodnil. Podle zjištění Ústavního soudu byla aplikace i interpretace ustanovení §236 a násl. o. s. ř. Nejvyšším soudem v souvislosti s uplatněním mimořádného opravného prostředku provedena způsobem, který nepředstavuje vybočení z mezí ústavnosti.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, č. j. 1 Ko 114/2006-258, jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 29 Odo 1210/2006-286, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu