ECLI:CZ:US:2007:4.US.811.07.1
sp. zn. IV. ÚS 811/07
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 9. července 2007 sp. zn. IV. ÚS 811/07 ve věci ústavní stížnosti F. Š. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2007 č. j. 3 Ads 1/2006-77 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005 č. j. 5 Ca 73/2003-62, kterými nebylo vyhověno stěžovatelovu návrhu na změnu výroku o nákladech řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že mu nebyla ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod poskytnuta patřičná soudní ochrana, která mj. spočívá v tom, že soud odstraní zjevnou nesprávnost, která poškozuje občana.
Z podané ústavní stížnosti, přiložené fotokopie rozsudku Nejvyššího správního soudu a ze spisu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1/04 (usnesení sp. zn. II. ÚS 1/04 ze dne 21. 4. 2004, dostupné na http://nalus.usoud.cz) zjistil Ústavní soud, že Česká správa sociálního zabezpečení odmítla stěžovateli přiznat jednorázovou částku jako odškodnění za nezákonné věznění. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003 sp. zn. 5 Ca 73/2003 bylo napadené rozhodnutí správního orgánu zrušeno a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, protože soud přehlédl, že stěžovateli, který byl ve věci úspěšný, vznikly náklady právního zastoupení. Proti výroku o nákladech řízení podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud jako nepřípustnou odmítl s odkazem na ustanovení §104 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Ústavní soud unesením ze dne 21. 4. 2004 č. j. II. ÚS 1/04-10 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou ve vztahu k usnesení Nejvyššího správního soudu a jako opožděně podanou ve vztahu k rozsudku městského soudu. Následně se stěžovatel obrátil na Městský soud v Praze s návrhem na vydání opravného usnesení, jímž by byl změněn výrok o nákladech řízení, kterýžto návrh soud zamítl usnesením ze dne 4. 5. 2005 č. j. 5 Ca 73/2003-62, jelikož přehlédnutí skutečnosti, že stěžovatel byl zastoupen advokátem, nelze označit za zjevnou nesprávnost podobného původu, jako jsou chyby v psaních a počtech, které jsou každému zřejmé. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 14. 2. 2007 č. j. 3 Ads 1/2006-77, neboť daný případ nelze podřadit pod pojem jiné zjevné nesprávnosti.
Stěžovatel má za to, že v jeho případě došlo k zjevnému a okamžitému selhání v činnosti soudkyně, která rozsudek zpracovala a která svou chybu uznala v dopise adresovaném Ústavnímu soudu. Soudkyně ve výroku rozsudku výslovně uvedla, že stěžovatel je zastoupen advokátem, avšak v odůvodnění rozsudku napsala, že stěžovateli žádné náklady nevznikly; zjevnou nesprávnost lze tedy postřehnout přímo z textu rozsudku. Pokud stěžovatelův případ není zařazen do kategorie jiná zjevná nesprávnost ve smyslu ustanovení §54 odst. 4 s. ř. s., dochází tím k porušení spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ustanovení §54 odst. 4 s. ř. s. umožňuje předsedovi senátu opravit pouze chyby v psaní, počtech a jiné zjevné nesprávnosti, přičemž tyto chyby jsou obvykle identifikovatelné na základě srovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním. Není však přípustné pomocí tohoto institutu měnit obsah rozhodnutí v takovém rozsahu, že by opravou jeho výroku byla účastníkům řízení založena nová práva či povinnosti. Městský soud v Praze proto postupoval správně, když návrhu na opravu výroku o nákladech řízení nevyhověl.
Není sporu o tom, že městský soud přehlédnutím skutečnosti, že stěžovatel je právně zastoupen, pochybil a narušil stěžovatelovo legitimní očekávání, že jeho majetek nebude zúžen o vynaložené náklady řízení. Stěžovatel však mohl navrhnout kasaci jím kritizovaného rozhodnutí podáním ústavní stížnosti ve lhůtě 60 dnů od doručení rozsudku městského soudu, kterým bylo při zrušení rozhodnutí správního orgánu současně chybně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Jde k tíži stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, že nezvolil naznačený procesní postup, ale obrátil se na Nejvyšší správní soud s kasační stížností, ačkoli ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. stanovící její nepřípustnost, směřuje-li tato proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí, je zcela jasné, a nebylo tak možno předpokládat, že by kasační stížnosti mohlo být vyhověno. Omyl soudu nenapravený včas v důsledku profesního pochybení advokáta nemůže být nyní (zásahem Ústavního soudu) reparován způsobem, jenž by byl ve zjevném rozporu s kogentními ustanoveními jednoduchého práva v dané věci aplikovanými.
Nezbývá proto než uzavřít, že výkladem ustanovení §54 odst. 4 s. ř. s. tak, jak jej provedly obecné soudy, nebylo v nyní naříkané části řízení dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces; nad již vyložené odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění stěžovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.