ECLI:CZ:US:2007:4.US.812.06.1
sp. zn. IV. ÚS 812/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Ing. I. D., zastoupeného JUDr. Irenou Hruškovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 5, nám. Kinských 3, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. 11. 2005, č. j. 18 T 8/2005-1472, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 12 To 34/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1088/2006, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i principů in dubio pro reo a prokázání viny, garantovaných čl. 8 odst. 2 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. 11. 2005, č. j. 18 T 8/2005-1472, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. z. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. z., z části jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. z., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s dohledem. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. z. uložen trest zákazu činnosti na dobu 6 let spočívající v zákazu provozování živnosti a soukromého podnikání s předmětem podnikání vymáhání pohledávek. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému B. P. škodu ve výši 460.000,- Kč. Stěžovatelem podané odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 12 To 34/2006, zamítl jako nedůvodné a následně podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1088/2006, odmítnuto podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká především porušení jeho práva na spravedlivý proces, ke kterému došlo v prvé řadě porušením principů řádné protokolace. Proti obsahu protokolů o hlavním líčení konaném dne 18. a 19. 10. 2005 před soudem I. stupně podal stěžovatel námitky. Těmto námitkám však bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2006 vyhověno podle stěžovatelova názoru pouze částečně a stěžovatelem následně podaná stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2006 jako nedůvodná zamítnuta se zdůvodněním, že namítané přednesy nejsou relevantní ve vztahu k projednávané trestní věci. Stěžovatel je však toho názoru, že jím namítané skutečnosti, které se nestaly obsahem protokolů, jsou rozhodné pro posouzení některých skutků, neboť pokud obecné soudy vycházely z neúplné a pozměněné výpovědi poškozeného, musí být následné právní závěry mylné. Dále stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že vyvozené závěry obecných soudů jsou v rozporu s provedenými důkazy i se spisovým materiálem a z tohoto důvodu se jeví jako zcela nepřesvědčivé. Obecné soudy dovodily, že ve všech případech měl stěžovatel jednat podvodným způsobem, přičemž se měl takto pokusit získat finanční částku v souhrnu 46.590.596,- Kč. Všichni poškození však měli mandátní smlouvy před jejich podpisem několik dní k dispozici, konzultovali je a nemůže obstát závěr soudu o tom, že stěžovatel měl záměrně a cíleně jednat v rozporu se zákonem. Stěžovatel má za to, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nelze v jeho věci prokázat subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 tr. z., neboť to byli poškození, kteří porušili ustanovení mandátní smlouvy. Tito v čl. IV mandátní smlouvy souhlasili s ujednáním o odměně, která stěžovateli za jeho činnost v dohodnuté výši z celkové výše pohledávek náleží, jakož i s ustanovením o smluvní pokutě. Pokud si tedy poškození řádně nepřečetli mandátní smlouvu, event. čestné prohlášení a případně dodatky, jimiž byl pro řešení sporů určen rozhodce, pak stěžovateli tuto skutečnost nelze dávat za vinu, a to ani v důsledku nepozornosti či omylu. Nelze říci, že by se ve všech případech jednalo o záležitosti tak složité, které by všichni poškození jako dlouhodobě podnikající osoby nebyli s to řádně pochopit a uvědomit si dosah svých závazků, včetně rozhodčích doložek. Z těchto důvodů nelze podle stěžovatelova názoru v žádném případě dospět k závěru, že by si ve vztahu k jednotlivým poškozeným počínal vědomě s přímým úmyslem obohatit se na jejich úkor, že by je přesvědčoval o podpisu mandátních smluv s vysvětlením jiného obsahu těchto smluv, než ve skutečnosti měly, a s cílem využít tohoto jejich omylu ke svému obohacení. Stěžovatel má proto za to, že jednání kladené mu za vinu nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. l, 4 tr. z., jehož obligatorním znakem subjektivní stránky je zavinění ve formě úmyslu. S ohledem na tvrzený zásah do základních práv, kdy obecné soudy nedostály podle stěžovatelova názoru ústavním požadavkům kladeným jak na dokazování v trestním řízení, tak i na zajištění práv obviněného na obhajobu a prokázání viny, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, sp. zn. 18 T 8/2005, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře.
5. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 16. 5. 2006 s tím, že má za to, že důkazy, které byly provedeny jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudy obou stupňů, plně odůvodňují správnost závěrů, které byly soudem učiněny.
6. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ve svém vyjádření uvádí, že má za to, že vydaná rozhodnutí obecných soudů jsou z hlediska argumentačního natolik vyčerpávající, že je možné na ně odkázat, a případné vyjádření by s ohledem na důvody ústavní stížnosti bylo jejich pouhým opakováním.
7. Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
8. Ústavní soud zvážil všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů spolu s připojeným spisovým materiálem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ke stěžovatelem v ústavní stížnosti uváděným námitkám stran hodnocení důkazů a neprokázaní jeho zavinění Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel tyto námitky na svoji obhajobu vznesl již v průběhu hlavního líčení, v odůvodnění podaného odvolání ze dne 8. 2. 2006 a jeho doplnění ze dne 11. 5. 2006 proti rozhodnutí soudu I. stupně, v průběhu veřejného zasedání a v odůvodnění dovolání ze dne 20. 7. 2006 proti rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že nalézací i odvolací soud, a nad rámec svého odmítavého rozhodnutí i Nejvyšší soud ČR, se zmíněnými námitkami stěžovatele pečlivě zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(.
10. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Ke stěžovatelovým výhradám k hodnocení provedených důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněné námitky stran uzavírání mandátních smluv s poškozenými, které, jak tvrdí stěžovatel, si mohli poškození dostatečně prostudovat a konzultovat je a nelze mu tedy dávat za vinu jejich nepozornost či omyl a dovozovat tak jeho přímý úmysl se obohatit na jejich úkor. Oba obecné soudy při hodnocení provedených důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily při vyvození právního závěru, že stěžovatel si prostřednictvím mandátních smluv vytvářel podmínky pro následné vymáhání plnění z titulu porušení mandátní smlouvy. Ústavní soud se hodnocením důkazů obecnými soudy může zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. že jejich právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti však Ústavní soud tento shora zmíněný extrémní nesoulad, svědčící o zásahu do oblasti základních práv a svobod stěžovatele, který by odůvodňoval jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.
11. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření jeho práva na spravedlivý proces.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá porušením principů řádné protokolace spočívající v nesprávném obsahu protokolů o hlavním líčení konaném dne 18. a 19. 10. 2005 před soudem I. stupně. K této stěžovatelově námitce Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjišťuje, že stěžovatel tuto námitku vznesl již ve svém přípisu ze dne 30. 11. 2005, na základě něhož Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 22. 2. 2006 opravil protokol o hlavním líčení. K další stěžovatelově stížnosti ze dne 27. 2. 2006, že jeho námitkám bylo vyhověno pouze částečně, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 14. 3. 2006 dalším stěžovatelovým námitkám nevyhověl a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2006 stížnost proti usnesení krajského soudu jako nedůvodnou zamítl, když předtím, jak vyplývá z úředního záznamu založeného ve spise (č.l. 1556-1557), provedl stížnostní soud poslech zvukového záznamu o konaném hlavním líčení a provedl doslovný přepis stížností stěžovatele napadených pasáží a tento přepis k úřednímu záznamu přiložil. Odvolací soud tak při svém rozhodování o odvolání vycházel již z tohoto doslovného přepisu předmětných pasáží protokolů o hlavním líčení a stěžovatel při veřejném zasedání již námitku k protokolaci nevznesl a nevznesl ji ani v později podaném dovolání ze dne 20. 7. 2006. S předmětným tvrzením stěžovatele, že obecné soudy z důvodu nesprávné protokolace nevycházely z údajů, které byly v řízení skutečně uvedeny, se proto Ústavní soud nemohl ztotožnit.
13. S ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je projevem nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu