ECLI:CZ:US:2007:4.US.817.06.1
sp. zn. IV. ÚS 817/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti EDIAL, spol. s r.o., se sídlem Benešova 347, 330 23 Nýřany, zastoupené JUDr. J. K., proti rozsudku (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004 (správně ze dne 27. 9. 2006), č. j. 32 Odo 1260/2006-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, které má představovat hrubé porušení jejího ústavního práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 a 95 odst. 1 Ústavy. Dále mělo dojít k porušení článku 16, 20, 21 a 38 Charty základních práv Evropské unie. Napadené rozhodnutí dle názoru stěžovatelky též odporuje celé řadě ustanovení primárního a sekundárního práva Evropských společenství týkajících se soudní ochrany a rovnosti práv; stěžovatelka však podotýká, že posouzení míry porušení těchto ustanovení náleží do kompetence Evropského soudního dvora.
Z ústavní stížnosti, jakož i z přiložené kopie napadeného rozhodnutí, zjistil Ústavní soud následující. Žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ se stěžovatelka domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí smluvní pokutu plynoucí z porušení nájemní smlouvy, kterou uzavřela stěžovatelka jako nájemkyně s žalovanou jako pronajímatelkou a jejímž předmětem byl nájem ploch ve vlastnictví žalované za účelem instalace reklamních zařízení; pro případ neumožnění instalace zařízení a odstoupení od smlouvy nájemkyní bylo sjednáno právo nájemkyně na smluvní pokutu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nepředala plochy ve stavu připraveném k instalaci, stěžovatelka žalované vyúčtovala smluvní pokutu a odstoupila od smlouvy. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 9. 3. 2005, č. j. 5 C 396/2001-173, žalobu zamítl s odkazem na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu v právně identické věci stěžovatelky. V souladu s tímto právním názorem shledal soud prvního stupně ujednání o smluvní pokutě absolutně neplatným, protože bylo vázáno nejen na nesplnění smluvní povinnosti žalovanou, ale také na odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatelky, tedy nárok na smluvní pokutu nevznikl ještě před odstoupením od smlouvy, které má za následek zánik všech práv a povinností s výjimkou nároku na smluvní pokutu, pokud vznikl ještě před odstoupením od smlouvy. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2005, č. j. 31 Co 301/2005-107, napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, neboť stěžovatelka mu ve svém dovolání nepředložila k řešení otázku zásadního právního významu, která by dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena.
Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že zcela nepochopitelně zúžil předmět sporu tím, že si zvolil jen jeho část a spor postavil tak, že smluvní pokuta byla sjednána toliko pro důvod odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatelky a nikoli pro porušení smluvní povinnosti žalovanou. Stěžovatelce je známo, že smluvní pokutou lze zajistit pouze projev vůle druhé smluvní strany, nikoli její vlastní. I kdyby bylo možno předmětné ujednání vyložit tak, jak učinil Nejvyšší soud, tj. že smluvní pokutou bylo zajištěno jak porušení smluvní povinnosti žalovanou, tak odstoupení od smlouvy stěžovatelkou, neplatnost jednoho důvodu nemá za následek neplatnost důvodu druhého, tedy kdyby stěžovatelka uplatnila smluvní pokutu ze dvou důvodů, z nichž jeden je neplatný, nárok na zaplacení smluvní pokuty jí náleží z druhého důvodu, který neplatný není.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, ale stojí mimo ni, a že jeho posláním je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto Ústavní soud nemůže zasahovat do nezávislosti obecných soudů tím, že by prováděl dohled nad jejich rozhodovací činností podle standardních kritérií uplatňovaných při přezkumu rozhodnutí v rámci obecného soudnictví, ale s ohledem na své postavení ochránce ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů ingerovat pouze v případě, že jí byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s výkladem a s právním posouzením ustanovení o smluvní pokutě obsaženém ve smlouvě uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovanou. Ústavní soud připomíná, že skutečnost, že stěžovatelka je stoupenkyní právního výkladu lišícího se od výkladu přijatého obecným soudem, sama o sobě není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem nutno na řešení dané právní otázky nahlížet. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení smlouvy, jakož i při aplikaci příslušného právního předpisu, dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Při rozhodování o neexistenci otázky zásadního právního významu se Nejvyšší soud opřel o dřívější vlastní rozsudek ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, který se týkal téže věci. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud obsáhle vyjádřil k otázce vztahu ustanovení §544 občanského zákoníku o smluvní pokutě k ustanovení §48 občanského zákoníku o odstoupení od smlouvy, přičemž vyslovil právní názor, že odstoupením od nájemní smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy, vyjma nároku na smluvní pokutu, za předpokladu, že tento nárok vznikl ještě před odstoupením od smlouvy v důsledku dřívějšího porušení povinností. Sporným momentem celé záležitosti je pak výklad ustanovení nájemní smlouvy uzavřené stěžovatelkou; ta nabízí jinou možnost výkladu považujíc obě podmínky zakládající právo na zaplacení smluvní pokuty za alternativní, zatímco Nejvyšší soud je chápe jako kumulativní, z čehož následně výkladem příslušných ustanovení občanského zákoníku dovozuje absolutní neplatnost takového smluvního ujednání.
Ústavní soud shledává myšlenkové pochody, argumentaci obhajující právní názor Nejvyššího soudu, jako přesvědčivé a logické, nevyznačující se svévolí a nenachází v nich porušení obecně uznávaných principů spravedlnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není čtvrtou přezkumnou instancí v rámci soustavy obecných soudů, jak již upozorňoval výše, a tudíž je třeba v ústavní stížnosti použít jinou (ústavněprávní) argumentaci než v řízení před obecnými soudy; pouhým odkazem na ustanovení Listiny a Ústavy není povinnost náležité ústavněprávní argumentace vyčerpána. K tomu Ústavní soud podotýká, že z podané ústavní stížnosti není dostatečně zřejmé, v čem spočívá tvrzené porušení ústavně chráněných práv kromě postesku, že stěžovatelčin právní názor nebyl upřednostněn. Konečně Ústavní soud připomíná, že není oprávněn posuzovat ústavnost napadeného rozhodnutí z hlediska Charty základních práv Evropské unie, neboť uvedený právně nezávazný dokument není součástí ústavního pořádku; pouze tento pořádek je kritériem hodnocení ústavnosti [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených lidských práv a svobod, podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu