ECLI:CZ:US:2007:4.US.825.06.1
sp. zn. IV. ÚS 825/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. Z., zastoupené JUDr. M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2006, č. j. 18 Co 338/2006-280, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 12. 2005, č. j. 12 Nc 681/2003-231 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003, č. j. 14 Co 505/2003, 14 Co 506/2003-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 12. 2006 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003, č. j. 14 Co 505/2003, 14 Co 506/2003-147, byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatelky tímto rozhodnutím bylo zpochybněno její vlastnické právo a rovněž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť toto rozhodnutí bylo překvapivé a neočekávané .
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 12 Nc 681/2003 Ústavní soud zjistil, že opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 12 Nc 681/2003, podle ustanovení §164 o. s. ř. vyhověl soud návrhu V. H. na opravu výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 12. 1967, sp. zn. 3 Nc 628/67, kterým byla schválena za nezletilé dědice dohoda uzavřená dne 12. 12. 1967 před Státním notářstvím Praha-východ pod zn. D 1524/66 s tím, že výrok rozsudku se opravil tak, že se za tehdy nezletilé děti schvaluje dohoda uzavřená dne 13. 12. 1967. Oprava tedy spočívala v napravení písařské chyby a v uvedení správného data uzavření dědické dohody ze dne 13. 12. 1967. Proti opravnému usnesení i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 12. 1967, sp. zn. 3 Nc 628/67, podali odvolání V. H. a Ing. P. H. K oběma podaným odvoláním se připojili Ing. L. H., M. H. a M. H. Odvolatelé poukazovali na to, že napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 12. 1967, sp. zn. 3 Nc 628/67, vykazuje procesní vady a vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 11. 2003, č. j. 14 Co 505/2003, 14 Co 506/2003-147, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 1967, opravený usnesením ze dne 12. 8. 2003, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že napadený rozsudek není přezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění postrádá náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř v tehdy platném znění. Soudu prvního stupně pak uložil znovu posoudit, zda uzavřená dědická dohoda byla v zájmu tehdy nezletilých dědiců a zvážit, zda M. A. je účastníkem řízení.
Usnesením ze dne 3. 6. 2004, č. j. 12 Nc 681/2003-170, Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl, že namísto zemřelé M. A. bude ve vedeném řízení nadále vystupovat jako účastník stěžovatelka.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. 12. 2005, č. j. 12 Nc 681/2003-231, znovu rozhodl tak, že dědická dohoda týkající se dědictví po zemřelém pradědu nezletilých K. H., zemřelém dne 5. 8. 1966, není uzavřena v zájmu tehdy nezletilých a dále rozhodl o zastavení řízení a o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a o nákladech státu.
Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání stěžovatelka, která soudu prvního stupně vytýkala neúplné skutkové zjištění a nesprávné právní posouzení věci s tím, že původní rozsudek opatrovnického soudu ze dne 18. 12. 1967 byl opraven pouze pokud šlo o chybu v psaní a oprava se tedy netýkala podstaty věci, tj. obsahu dohody.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2006, č. j. 18 Co 338/2006-280, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zastavení řízení a o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a o nákladech státu potvrdil. Výrok o tom, že dědická dohoda uzavřená pod sp. zn. D 1524/66 dne 13. 12. 1967 není uzavřena v zájmu tehdy nezletilých dědiců, odvolací soud zrušil. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro věcný přezkum rozsudku opatrovnického soudu ze dne 18. 12. 1967 chybí hmotně právní úprava a zákon takový postup vůbec nepřipouští a tak poněkud koriguje svůj dřívější názor vyjádřený v usnesení ze dne 7. 11. 2003, č. j. 14 Co 505/2003, 14 Co 506/2003-147.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak již Ústavní soud opakovaně konstatoval, interpretovat normy podústavního práva a poté podle nich rozhodovat jsou povolány obecné soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Úkolem Ústavního soudu je zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ve své judikatuře stanovil Ústavní soud podmínky, za kterých má nesprávná aplikace hmotného práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. Prvou kategorií způsobující nezbytnost ingerence Ústavního soudu jsou případy, kdy obecný soud aplikoval normu podústavního práva sledující určitý ústavně chráněný zájem, ačkoliv s ohledem na princip proporcionality byla žádoucí aplikace normy jiné, sledující jiný ústavně chráněný zájem (např. sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 25, nález č. 37). Dále jde o kategorii případů, kdy došlo ke konkurenci několika možných interpretačních alternativ (např. sp. zn. II. ÚS 22/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, nález č. 55). Třetí kategorii tvoří případy svévolné aplikace obecného práva, kdy napadeným rozhodnutím chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění (např. sp. zn. I. ÚS 549/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, nález č. 63).
Vzhledem k obsahu námitek stěžovatelky, uvedených v ústavní stížnosti, hodnotil Ústavní soud, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Námitky stěžovatelky přitom nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení, ale směřují toliko proti interpretaci předpisů procesního práva, zejména pak ustanovení §164 o. s. ř.
V posuzované věci obecné soudy aplikovaly ustanovení §164 o. s. ř., podle jehož dikce předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům. V opravném usnesení je třeba uvést nejen poučení o tom, zda a jaké opravné prostředky mohou být proti tomuto usnesení podány a do kdy musí být podány, ale i poučení o tom, zda a jaké opravné prostředky mohou být podány proti opravovanému rozhodnutí a v jaké lhůtě (viz Občanský soudní řád - komentář, C. H. Beck, 6. vydání 2003, I. díl, str. 632). Proti opravnému usnesení, které se týká výroku, je přípustné odvolání. Jako důvod odvolání lze uplatnit v podstatě jen námitku, že zde nebyl důvod k opravě, a tedy ani předpoklady k vydání opravného usnesení, nikoliv námitku nesprávnosti rozhodnutí, jež bylo opraveno (viz Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Linde Praha a. s., 2. vydání 2005, str. 366).
Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze v usnesení ze dne 7. 11. 2003, č. j. 14 Co 505/2003, 14 Co 506/2003-147, shora uvedené skutečnosti nerespektoval. Ústavní soud dává tedy stěžovatelce za pravdu, že v provedeném řízení k nesprávné interpretaci ustanovení §164 o. s. ř. ze strany obecných soudů došlo. Na druhé straně Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze svým usnesení ze dne 14. 7. 2006, č. j. 18 Co 338/2006-280, pochybení napravil, neboť vyhověl odvolání stěžovatelky a tu část výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 12. 2005, č. j. 12 Nc 681/2003-231, v níž soud prvního stupně vyslovil, že dědická dohoda uzavřená pod sp. zn. D 1524/66 ze dne 13. 12. 1967 není uzavřena v zájmu tehdy nezletilých dědiců, zrušil. Ústavní soud na jedné straně chápe důvody, které vedly stěžovatelku k podání ústavní stížnosti, neboť ve věci rozhodující soudy svými rozhodnutími v průběhu soudního řízení zpochybnily její vlastnické právo, které nabyla na základě pravomocných a vykonatelných rozhodnutí, na druhé straně mu nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatelky de facto směřuje proti rozhodnutí ze dne 14. 7. 2006, č. j. 18 Co 338/2006-280, kterým Městský soud v Praze jejímu odvolání vyhověl a předchozí pochybení obecných soudů zhojil. Ústavní soud má za to, že v konečném důsledku k zásahu do stěžovatelkou tvrzených ústavně zaručených základních práv vůbec nedošlo s tím, že vyhovující rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilé na současném právním postavení stěžovatelky ve vztahu k jejímu vlastnickému právu nic změnit.
Ústavní soud opakuje, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace podústavního práva, řešené na úrovni obecných soudů, neshledá-li současně i porušení některého ze základních práv či svobod stěžovatele. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné Městským soudem v Praze v usnesení ze dne 14. 7. 2006, č. j. 18 Co 338/2006-280, jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu