ECLI:CZ:US:2007:4.US.828.07.1
sp. zn. IV. ÚS 828/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2007, č. j. 30 Nd 39/2007-767, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), doplněný přípisem ze dne 26. 6. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2007, č. j. 30 Nd 39/2007-767. Nejvyšší soud citovaným usnesením nevyhověl návrhu stěžovatele na delegaci vhodnou dle §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), a rozhodl, že se věc vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 65/2002 nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nevypořádal se všemi argumenty, které byly v návrhu na delegaci uvedeny. Nejvyšší soud se soustředil pouze na část návrhu, zpochybňující nezávislost a nestrannost soudců Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, přičemž zcela pominul, že stěžovatel argumentoval rovněž tím, že mu jeho majetkové poměry fakticky znemožňují účinně realizovat práva účastníka řízení, je-li toto vedeno u Městského soudu v Brně. Stěžovatel v ústavní stížnosti připustil, že nedostatek důvěry k soudcům výše uvedených soudů není způsobilým důvodem pro delegaci vhodnou, nicméně druhá uplatněná námitka, tzn. nemajetnost stěžovatele, byla dle jeho názoru námitkou relevantní a Nejvyšší soud byl proto povinen se s ní náležitě vypořádat. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 5 Nd 74/2001, z něhož vyplývá, že úvaha o vhodnosti delegace dle §12 odst. 2 občanského soudního řádu zahrnuje i posouzení poměrů účastníků tak, aby některý z nich nebyl rozhodnutím o navrhované delegaci nápadně znevýhodněn v přístupu k soudu a v možnosti uplatňovat zde svá práva. Že se v případě stěžovatele jednalo o osobu nemajetnou bylo zřejmé již z toho, že byl tento usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2004, č. j. 38 C 65/2002-89, osvobozen od soudních poplatků. Stěžovatel dále konstatoval, že v důsledku toho, že je řízení vedeno v Brně, vznikají zvýšené náklady rovněž jeho dalším účastníkům, a to zejména Ing. J. H., v řízení před obecnými soudy v postavení strany žalované (dále jen „vedlejší účastnice“), a také svědkům, navrhovaným ke slyšení, kteří mají v převážné většině bydliště v Praze. Vedlejší účastnice sice zaujala k návrhu na delegaci negativní stanovisko, nicméně sama přiznala, že zvýšené náklady mají nepříznivý dopad na její sociální situaci. Za těchto okolností se měl Nejvyšší soud zabývat tím, zda nesouhlasný postoj vedlejší účastnice není zapříčiněn právě její vědomostí o obtížích, které konání soudního řízení v Brně stěžovateli působí. Ing. Ľ. Š., další účastník řízení před obecnými soudy, se k návrhu na delegaci nevyjádřil, lze proto mít v souladu s ustanovením §101 odst. 4 občanského soudního řádu za to, že vůči takovému postupu neměl námitek. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nadto zcela nepřiléhavě argumentoval tím, že delegace věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 by nebyla vhodná z toho důvodu, že podstatná část dokazování již byla provedena Městským soudem v Brně. Nejvyšší soud přitom pominul, že soudkyně Městského soudu v Brně JUDr. Šťastná byla pro podjatost z projednání a rozhodnutí věci vyloučena, a k doposud provedeným důkazům tak nemůže býti přihlédnuto. Soudkyně Městského soudu v Brně Mgr. Silnická, které byla věc nově přidělena, dosud žádný úkon neprovedla; přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 tedy v tomto ohledu nic nebránilo. Stěžovatel měl za to, že v důsledku výše uvedených pochybení Nejvyššího soudu České republiky bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2007, č. j. 30 Nd 39/2007-767, zrušil.
II.
Ústavní soud poté, co shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, byla-li by v důsledku vydání napadeného rozhodnutí dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2006, č. j. 38 C 65/2002-740, vyzván k doplnění svého podání ze dne 27. 1. 2006, a to mimo jiné tak (bod 2 výroku citovaného usnesení), že měl uvést, zda svým podáním mínil podat návrh na delegaci vhodnou, a jestliže tomu tak bylo, aby konkretizoval, kterému soudu má být věc přikázána a aby uvedl „z jakého konkrétního důvodu má být věc přikázána jinému soudu (mimo důvody, které již uvedl a kterými zřejmě jsou, že hlavní účastníci tohoto soudního sporu i oba jejich právní zástupci mají svá trvalá bydliště v Praze, kde účastníkům rovněž nebude nic bránit využívat svého zákonného práva nahlížet do svého soudního spisu, což u brněnského soudu prakticky není možné, anebo jen velice obtížně a v omezeném rozsahu, respektive jestli i z jiného důvodu podává návrh na tzv. delegaci vhodnou).“ Na tuto výzvu reagoval stěžovatel přípisem ze dne 21. 12. 2006, v němž doplnil svá tvrzení tak, že z účastníků řízení před obecnými soudy má bydliště v Brně pouze Ing. Ľ. Š., který však o věc nejeví zájem. Stěžovatel navrhl, aby byla věc přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 1, neboť u tohoto soudu vede s vedlejší účastnicí řadu dalších sporů, a taktéž velice obsáhle popsal pochybení, jichž se dle jeho názoru měla ve věci dopustit soudkyně JUDr. Šťastná, což mělo za následek ztrátu důvěry stěžovatele v Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně.
Jak je patrno z výše uvedeného, stěžovatel ve svém návrhu na delegaci vhodnou svými majetkovými poměry vůbec neargumentoval, resp. jeho argumentace byla natolik obecná, že nebylo možno dovodit, že jsou to právě jeho majetkové poměry, které mu brání realizovat práva účastníka řízení. Podrobná argumentace v tomto směru byla obsažena až v ústavní stížnosti, proto nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že se s touto skutečností v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Naopak všem důvodům, které byly stěžovatelem řádně uplatněny, věnoval Nejvyšší soud náležitou pozornost a ústavně konformním způsobem na ně reagoval. Stěžovateli lze přisvědčit pouze v tom, že Nejvyšší soud nesprávně argumentoval nutností opakovat dokazování, bylo-li by přistoupeno k delegaci vhodné, nicméně z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že tento argument byl toliko podpůrný a důvody, o něž Nejvyšší soud své rozhodnutí opřel, obstojí i bez jeho užití.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu