ECLI:CZ:US:2007:4.US.843.07.1
sp. zn. IV. ÚS 843/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti společnosti AG real, spol. s r.o., IČ 607 142 71, se sídlem Znojmo, Vídeňská třída 2919/81, právě zastoupené JUDr. Zdeňkou Jehličkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Štefánkova 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. října 2006, č.j. 1 Afs 21/2006-52, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2005, č.j. 29 Ca 176/2003-32, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. března 2003, č.j. 4409/01/FŘ/130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva zaručená v čl. 1 a v čl. 11 odst. 5 Listiny.
Shora uvedeným rozhodnutím Finanční ředitelství v Brně nepovolilo přezkum daňového rozhodnutí Finančního úřadu ve Znojmě ze dne 17. května 1999, č.j. 56708/99/346914/1473. Výše popsaným usnesením Krajský soud v Brně odmítl správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů (výrok II.), a rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce (výrok III.). Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka kasační stížností o které rozhodl shora napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud tak, že stížnost zamítl (výrok I.), uvedl, že žalobce (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.) a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že její problém je možno rozčlenit do dvou částí. První, hmotně právní, spočívá v posouzení přípustnosti přezkumu původního rozhodnutí, druhá, procesní, spočívá v posouzení přípustných opravných prostředků.
K první části odkázala na odůvodnění svých předchozích podání. K druhé části pak popsala závěry Nejvyššího správního soudu, uvedené v napadeném rozhodnutí o okolnostech, kdy je možný soudní přezkum rozhodnutí o povolení přezkumu rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Podle něj je soudní přezkum možný pouze v případě došlo-li k zahájení řízení ex offo a rozhodnutí o povolení přezkumu bylo vydáno. Stěžovatelka namítla, že takový názor je v rozporu s principem rovnosti.
Podle stěžovatelky nemůže být argumentem orgánů veřejné moci ani to, že stěžovatelka nevyčerpala veškeré procesní nástroje, jako například odvolání, proti rozhodnutí, kterým jí byla vyměřena daň. Je totiž zjevné, že může nastat situace, kdy daňový subjekt je přesvědčen, že rozhodnutí je v souladu se zákonem a teprve později zjistí svůj omyl. Takový stav však nemůže jít k tíži daňového subjektu, pokud nejedná zjevně nedbale.
Na základě uvedených okolností se stěžovatelka domnívá, že napadená rozhodnutí jsou podložena nesprávnými a ústavně nekonformními závěry. Vzhledem k tomu se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 176/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavně právní argumentaci, vyjma tvrzení dotčených zaručených práv stěžovatelky. Při posuzování věci je ze spisu patrné, že stěžovatelka považuje Ústavní soud za další přezkumný orgán.
Stěžovatelce nebyla povolena obnova řízení v její daňové věci. Pokud příslušný finanční orgán neshledal naplnění zákonných podmínek pro přezkum daňového rozhodnutí, není skutečnost, že stěžovatelka je přesvědčena o oprávněnosti takového přezkumu, dostatečná pro jiné rozhodnutí.
Přezkum rozhodnutí finančního úřadu podle §55b zákona o správě daní a poplatků je mimořádným opravným prostředkem. Jedná se o nástroj, který má sloužit k nápravě nezákonného postupu správce daně. Pokud stěžovatelka namítá, že taková okolnost nastala v její věci, konstatuje Ústavní soud, že stěžovatelce příslušel ještě i řádný opravný prostředek, kterého ovšem nevyužila. Pokud by pochybení v její věci bylo zjevné, nic stěžovatelce nebránilo podat odvolání. Pokud tak neučinila a přezkum podle §55b zákona o správě daní a poplatků má takový krok, z pohledu stěžovatelky nahradit, ovšem v mimořádné dvouleté lhůtě, neshledává Ústavní soud v postupu správního orgánu ani správních soudů žádné pochybení.
Skutečnost, že stěžovatelka je přesvědčena o oprávněnost svého požadavku sama neobstojí pro tvrzení o zkrácení v právu na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je každému zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale že mu je zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud se stěžovatelka dovolává práva na spravedlivý proces, není možné zohlednit její subjektivní představy bez přihlédnutí k objektivním okolnostem.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatovala rovněž zkrácení v právu zaručeném v čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého mohou být daně a poplatky ukládány jen na základě zákona, z projednávané věci není patrné, v čem, resp. čím mělo být toto právo porušeno. Stěžovatelce byla vyměřena daň s níž souhlasila. Rozhodnutí finančního úřadu se tak stalo pravomocné a vykonatelné. Později však své rozhodnutí přehodnotila. V ústavní stížnosti však nebrojí proti rozhodnutí, kterým jí byla vyměřena daň, podle ní chybně, ale pouze proti rozhodnutí, kterým nebyl připuštěn přezkum. Takové rozhodnutí však není způsobilé zkrátit ji v citovaném právu.
V postupu Finančního ředitelství v Brně, Krajského soudu v Brně ani v postupu Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud žádné pochybení, které by bylo způsobilé stěžovatelku poškodit jí popsaným způsobem. Orgány veřejné moci postupovaly v řízení v souladu s příslušnými procesními předpisy a v rámci svého rozhodování nevybočily ze zákonných mezí, jimiž je řízení před nimi limitováno.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu