ECLI:CZ:US:2007:4.US.858.07.1
sp. zn. IV. ÚS 858/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Danuší Staňkovou, advokátkou se sídlem Lázně Bohdaneč, Masarykovo nám. 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1994, sp. zn. 4 T 29/93, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 1995, sp. zn. 11 To 105/94 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 4 Tz 20/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla k poštovní přepravě podána dne 2. 4. 2007 a Ústavnímu soudu doručena dne 3. 4. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru byla jimi porušena jeho ústavní práva, a to čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaných spisů Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 20/2005 a Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 29/1993 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne ze dne 3. 2. 1994, sp. zn. 4 T 29/93, uznán společně se spoluobviněným J. B. vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zákona a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zákona a za tuto trestnou činnost mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s dohledem. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 1995, sp. zn. 11 To 105/94, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Na základě podnětu stěžovatele ze dne 7. 1. 2005 podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obou obviněných. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 4 Tz 20/2005, stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel výkon trestu nenastoupil, od právní moci odsuzujícího rozsudku byl neznámého pobytu. V roce 1998 byl na stěžovatele vydán Městským soudem v Praze zatýkací rozkaz a dne 1. 2. 2007 evropský zatýkací rozkaz.
Pokud se týká ústavně právní argumentace, výtky stěžovatele směřovaly proti právní kvalifikaci jemu přisouzenému trestnému činu. Stěžovatel namítal, že ve věci rozhodující soudy použily při právním hodnocení právní kvalifikaci v rozporu se skutkovými zjištěními a v neprospěch stěžovatele.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V dané věci stěžovatel požaduje v petitu ústavní stížnosti zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1994, sp. zn. 4 T 29/93, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 1995, sp. zn. 11 To 105/94 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 4 Tz 20/2005.
Ústavní soud z vyžádaného trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 29/1993 zjistil, že napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího nabyla právní moci dne 21. 6. 1995, přičemž usnesení odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno v souladu s ustanovením §63 odst. 2 tr. řádu ve znění platném ke dni doručování písemnosti. Podle dikce citovaného ustanovení nebyl-li adresát zásilky zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení. Městský soud v Praze tak doručil usnesení odvolacího soudu dne 17. 7. 1995 JUDr. Miloslavovi Topinkovi, který stěžovatele zastupoval v trestním řízení na základě ustanovení obhájce ze dne 26. 3. 1993, dále opakovaně stěžovateli dne 17. 7. 1995 a 7. 8. 1995.
Ze spisu Nejvyššího soudu vedeného pod sp. zn. 4 Tz 20/2005 Ústavní soud zjistil, že usnesení o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona bylo stěžovateli doručeno podle ustanovení §64 odst. 2 tr. řádu, ve znění platném ke dni doručování písemnosti. Podle citovaného ustanovení není-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl. V případě stěžovatele byla zásilka s usnesením Nejvyššího soudu uložena dne 13. 4. 2005 a lhůta k vyzvednutí zásilky tak uplynula dnem 25. 4. 2005.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V daném případě je zcela evidentní, že ústavní stížnost, která byla, pokud se týká všech tří napadených rozhodnutí, předána k poštovní přepravě až dne 2. 4. 2007, podána stěžovatelem opožděně.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. srpna 2007
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka