ECLI:CZ:US:2007:4.US.87.05.1
sp. zn. IV. ÚS 87/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky V. Z., zastoupené JUDr. I. H., směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2004, č.j. 23 To 1025/2004-267, jakož i proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 3. 2004, č.j. 29 T 61/2003-218, a proti opravnému usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 2004, č.j. 29 T 61/2003-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 16. 2. 2005 obdržel Ústavní soud návrh stěžovatelky, jímž se domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"). Rozsudkem okresního soudu byl manžel stěžovatelky, V. Z. (dále jen "vedlejší účastník"), uznán vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle ustanovení §197a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr.z."), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání 1 roku. Uvedeného trestného činu se měl dopustit v rozsudku popsanými útoky, mimo jiné tím, že opakovaně hrubě urážel svoji manželku (zde stěžovatelku), vyhrožoval jí zabitím, vyhnáním z bytu, zlikvidováním rodiny a několikrát ji fyzicky napadl. Stěžovatelka jako poškozená osoba v trestním řízení uplatnila nárok na náhradu škody a byla zmíněným rozsudkem v této otázce odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dne 20. 7. 2004 okresní soud vydal usnesení, č.j. 29 T 61/2003-243, jímž bylo uvedeno písemné vyhotovení rozsudku do souladu s jeho vyhlášenou podobou. Proti všem výrokům výše zmíněného rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka včasné odvolání, o němž bylo rozhodnuto stížností napadeným usnesením krajského soudu tak, že odvolání bylo zamítnuto.
Stěžovatelka ve své stížnosti v podstatě rozvádí námitky uvedené již v odvolání proti stížností napadenému rozsudku okresního soudu. Dle jejího názoru řízení předcházející vydání napadených rozhodnutí bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že se soud dopustil procesního pochybení, když nevyčerpal obžalobu a nerozhodl o skutku zde uvedeném, a to, že dne 18. 12. 2002 vedlejší účastník stěžovatelce úderem dveřmi do obličejové části hlavy způsobil poranění, pro které musela vyhledat lékařské ošetření, podstoupit operaci a má trvalé následky na zdraví. Navrhovatelka je toho názoru, že soud měl zmíněný skutek vedlejšího účastníka uznat za trestný čin ublížení na zdraví úmyslné či nedbalostní. V dalším pak stěžovatelka vytýká obecným soudům nepřihlédnutí k jí tvrzeným skutečnostem, neúplné zjištění skutkového stavu, nesprávné skutkové zjištění na základě provedených důkazů, jakož i nesprávné právní posouzení věci. Krajský soud taktéž pochybil, když přes uvedené nedostatky rozhodnutí okresního soudu odvolání stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že dle ustanovení §247 odst. 1 tr.ř. nemůže poškozený napadnout výrok o vině a v případě výroku o náhradě škody krajský soud shledal odvolání nedůvodné, neboť nárok na náhradu škody nevznikl v příčinné souvislosti s jednáním, za něž by byl obžalovaný shledán vinným.
Výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů měla být dle mínění stěžovatelky porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, která jsou garantovaná v čl. 6, čl. 7 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítala porušení ústavními předpisy chráněných práv uvedených v čl. 1, čl. 3, čl. čl. 10, 24, čl. 25, čl. 31, čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Přípustnost ústavní stížnosti opřela stěžovatelka o ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť, jak se domnívá, ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy. Toto tvrzení odůvodnila tím, že v situaci, v níž se ocitla (oběť domácího násilí), se může nacházet i mnoho dalších žen, jakož i svou bezmocností, jejíž možnost dosáhnout nápravy nesprávného rozhodnutí soudu 1. stupně v trestních věcech je dle platné právní úpravy svázána s tím, zda podá proti rozsudku odvolání státní zástupce. Z tohoto důvodu stěžovatelka vyjádřila názor, že k její stížnosti by mělo dojít ke změně ustanovení tr. ř. upravující práva poškozených v trestním řízení, zejména by mělo být poškozeným dáno právo odvolat se do všech jeho výroků rozsudku.
II.
Ústavní soud poté, co dospěl k závěru, že stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a jsou tedy dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, přistoupil k posouzení stížnosti a za tímto účelem si vyžádal spisový materiál, jakož i vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že základní práva stěžovatelky, jako poškozené, byly dle jeho názoru v řízení před soudy obou instancí zákonným způsobem plně šetřeny. Dále účastník zkonstatoval, že stěžovatelka ve své obsáhlé stížnosti v podstatě jen kopíruje obsah své svědecké výpovědi učiněné jak v přípravném řízení, tak i v hlavním líčení, respektive i v jiných písemných podáních. Okresní soud vyjádřil názor, že v této trestní věci bylo dokazování provedeno a důkazy následně hodnoceny v souladu se zákonem, přičemž určitá komplikovanost tohoto případu byla do značné míry určována zásadní nesmiřitelností a mnohdy až nenávistí vedlejšího účastníka a stěžovatelky. Účastník taktéž nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že se nevypořádal se skutkem vedlejšího účastníka ze dne 18. 12. 2002. Okresní soud popsal ve stížností napadeném rozsudku protiprávní jednání zcela jiným způsobem, než tak bylo učiněno ve skutkové větě obžaloby, ovšem při zachování totožnosti skutku ve shodě s ustanovením §220 odst. 1 tr. ř. V podrobnostech potom okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Krajský soud pouze shrnul argumenty obsažené již v odůvodnění stížností napadeného usnesení o odvolání stěžovatelky a v závěru svého vyjádření navrhl Ústavnímu soudu stížnost odmítnout.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníků k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice.
III.
Ústavní soud po posouzení předmětného návrhu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nedůvodná, zčásti je podaná osobou zjevně neoprávněnou a zčásti je Ústavní soud k jejímu projednání nepříslušný.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v dotčeném případě nestalo.
V souvislosti s návrhem stěžovatelky (poškozené) na náhradu způsobené škody je třeba uvést, že v případech, kdy obecné soudy nerozhodnou o návrhu výrokem dle ustanovení §228 tr. ř., jsou povinny postupovat podle ustanovení §229 tr. ř. Z uvedeného ustanovení pak vyplývá, že soud odkáže poškozenou s náhradou škody na občanskoprávní řízení v těch případech, kdy je třeba provádět další dokazování, neboť ratio legis spočívá mimo jiné v tom, aby orgány činné v trestním řízení, resp. obecné soudy rozhodující o vině a trestu, nebyly nadměrně zatěžovány agendou, která jim a priori sama o sobě nepřísluší. Postup obecného soudu, vedoucí ve věci náhrady škody k odkazu na řízení občanskoprávní, tak nevybočil z mezí a hledisek garantovaných Listinou, neboť se nejedná o odepření spravedlnosti, nýbrž toliko o aplikaci institutu urychlujícího trestního řízení.
Z návrhu stěžovatelky je zřejmé, že tato nevyužila všech procesních prostředků, které jsou jí dány právním řádem k tomu, aby se domáhala případné náhrady škody v rámci občanského soudního řízení. V odpovídajícím rozsahu je tak nutné ji odkázat na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 431/04, jež je stěžovatelce již známé a v němž jí Ústavní soud objasnil okolnosti, za nichž lze přistoupit k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Brojí-li stěžovatelka proti nemožnosti poškozené podat odvolání proti všem částem předmětného rozsudku, je nutno konstatovat, že charakteristickým znakem moderního právního státu v kontinentálně evropském pojetí je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu - nikoli tedy vztahem mezi pachatelem a obětí trestného činu. Stěžovatelka coby osoba poškozená má tedy v průběhu projednávání a rozhodování trestní věci před soudem jen určitý okruh práv a povinností vymezený tr. ř. a není oprávněna napadnout odvoláním rozsudek v trestní věci pro nesprávnost jiného výroku než o náhradě škody (viz ustanovení §246 tr.ř.). Domáhá-li se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti přezkumu nad takto vymezený rámec, je třeba ji považovat s ohledem na výše uvedené za osobu neoprávněnou, neboť v daném rozsahu nebyla účastnicí řízení. Na druhou stranu je zcela pochopitelné, že stěžovatelka, jako osoba poškozená, vnímá a hodnotí jednání pachatele trestného činu odlišně než soud, jehož úkolem je zhodnotit skutkové okolnosti nezávisle a nestranně.
Návrh stěžovatelky na změnu tr. ř. ve smyslu rozšíření oprávnění poškozených osob směrem k možnosti podat odvolání do všech výroků rozsudku v trestní věci, je v případě Ústavního soudu bezpředmětný. Ústavní soud nedisponuje zákonodárnou iniciativou, přičemž s touto skutečností by měla být právní zástupkyně stěžovatelky obeznámena a nezbývá tak, než v této části odmítnout ústavní stížnost pro nepříslušnost.
Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout zčásti pro návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], zčásti pro nepříslušnost [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a ve zbytku pro nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu