ECLI:CZ:US:2007:4.US.895.07.1
sp. zn. IV. ÚS 895/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2007 ve věci ústavní stížnosti Z. S., zastoupené JUDr. E. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2007, čj. 31 Co 547/2006, 31 Co 599/2006-249, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 3. 2006, čj. 10 C 1513/2002-142, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 8. 2006, čj. 10 C 1513/2002-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost doručenou Ústavnímu soudu osobně dne 6. 4. 2007 domáhá se stěžovatelka z důvodů podrobně v ústavní stížnosti vyložených kasace rozhodnutí obecných soudů v záhlaví tohoto usnesení označených.
V ústavní stížnosti ohlašuje stěžovatelka, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podala též dovolání, o němž však není jasné, zda jej dovolací soud připustí.
Z připojené kopie rozsudku Krajského soudu v Praze je patrno, že tímto rozsudkem byl rozsudek soudu nalézacího dílem změněn, dílem potvrzen a dílem zrušen. Rozsudek obsahuje zcela přesné poučení o tom, do kterých jeho výroků a za splnění jakých podmínek je přípustné podat dovolání.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Podala-li tedy stěžovatelka do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu ex lege přípustné dovolání [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], čerpá dosud procesní prostředek poskytnutý jí zákonem k ochraně práva; je vyloučeno, aby Ústavní soud za takovéto situace [a to aniž by byly zjištěny podmínky projednatelnosti dle §72 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] ještě před rozhodnutím dovolacího soudu do sporu vstupoval a přezkumem opodstatněnosti (důvodnosti) ústavní stížnosti de facto rozhodovací činnost Nejvyššího soudu nahrazoval.
Z týchž důvodů nelze nyní rozhodnout ani o té části ústavní stížnosti, jíž je napaden potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu. V souvislosti s uvedeným nejeví se procesně nezbytným a vhodným řízení o podané ústavní stížnosti v této části do rozhodnutí Nejvyššího soudu přerušovat nebo i bez formálního přerušení řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat; neshledá-li dovolací soud v této části dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zůstává stěžovatelce otevřena lhůta k podání nové ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku, jímž byl zrušen výrok II. rozsudku soudu nalézacího.
Kasace kasačního rozhodnutí nepřichází však v úvahu z důvodů dále uvedených.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (podobně usnesení IV. ÚS 372/04, nepublikováno).
Předmětné soudní řízení nebylo dosud (v rozsahu zrušené části prvoinstančního rozsudku) pravomocně ukončeno, a stěžovatelka tak stále disponuje opravnými procesními prostředky uplatnitelnými před obecnými soudy v probíhajícím řízení. Teprve poté, co by stěžovatelka využila všech prostředků k ochraně svého práva a konečné rozhodnutí ve věci by stále pokládala za protiústavní, mohla by se se svou ústavní stížností obrátit na Ústavní soud. Vzhledem k tomu, že nebyl splněn jeden ze základních procesních předpokladů dovolující meritorní přezkum ústavní stížnosti, Ústavní soud se proto stížnostními námitkami nemohl zabývat ani v této části návrhového žádání.
Je očividné, že při nepřípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího soudu není možné vést úvahy o požadavku stěžovatelky na zrušení rozsudku soudu prvého stupně.
Z uvedených důvodů nezbylo tedy, než ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj