ECLI:CZ:US:2007:4.US.925.07.1
sp. zn. IV. ÚS 925/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů Ing. J. T. a J. T., zastoupených JUDr. J. N., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 2. 2007, č. j. 21 Cdo 736/2006-326, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2005, č. j. 7 Co 2219/2005-276, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 5. 2005, č. j. 9 C 527/2003-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 5. 2005, č. j. 9 C 527/2003-243, byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti Agrobanka, a. s. v likvidaci (dále jen "vedlejší účastník"), společně a nerozdílně pohledávku ve výši 1 122 000 Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení této pohledávky se vedlejší účastník může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy - rodinného domu č. p. 777, část obce J., na pozemku parc. č. 3890/127 - ostatní plocha, jiná plocha, zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště v J. na LV č. 3787 pro obec a k. ú. J., který měli stěžovatelé ve společném jmění manželů. Současně okresní soud výrokem II. řízení co do částky 133 195 Kč zastavil a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, č. j. 7 Co 2219/2005-276, rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelů bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 2. 2007, č. j. 21 Cdo 736/2006-326, zamítnuto.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy aplikovaly hmotné právo natolik extrémním způsobem, že porušily jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Dle názoru stěžovatelů nemohlo zástavní právo k nemovitosti - rozestavěnému rodinnému domu vzniknout jinak než vkladem do katastru nemovitostí. Právní názor Nejvyššího soudu, že se tak mohlo stát pouhým podpisem, resp. účinností zástavní smlouvy, považovali stěžovatelé s ohledem na znění kogentních ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a §151b odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), za neudržitelný. Tím, že Nejvyšší soud vytvořil konstrukci, dle níž u některých nemovitostí - rozestavěných staveb - není třeba ke vzniku zástavního práva zápisu do katastru nemovitostí, došlo k popření principu dělby moci, neboť Nejvyšší soud si takto fakticky osoboval zákonodárné pravomoci, a rovněž k porušení principu rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů, neboť tak vznikla jistá privilegovaná skupina věřitelů, jejichž zástavní právo vznikne, aniž by muselo být vloženo do katastru nemovitostí. Stěžovatelé rovněž označili za nesprávný názor Nejvyššího soudu, že přede dnem 30. 6. 1996 nemohly být rozestavěné stavby zapsány do katastru nemovitostí, neboť tyto byly i před tímto datem běžně mezi fyzickými a právnickými osobami převáděny a žádný právní předpis zápis rozestavěné stavby do katastru nemovitostí nezakazoval. Stěžovatelé dále zdůraznili, že byli pouze zástavními dlužníky a nikoliv dlužníky obligačními, přičemž dovozovali, že obecné soudy v této souvislosti chybně posoudily otázku promlčení, neboť aplikovaly ustanovení §110 odst. 1 občanského zákoníku, ačkoliv tato norma se vzhledem ke vztahu obchodněprávní a občanskoprávní úpravy na stěžovatele nevztahovala. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud poté, co shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu, napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelé napadli výše uvedená rozhodnutí jako celek, tedy včetně výroku II. rozsudku okresního soudu ze dne 26. 5. 2005, č. j. 9 C 527/2003-243, jímž bylo řízení co do částky 133 195 Kč zastaveno. Nutno podotknout, že ústavní stížnost proti tomuto výroku by byla nepřípustná, neboť stěžovatelé proti němu nepodali odvolání a nebyla tak splněna podmínka předchozího vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelé nemínili tento výrok napadnout, Ústavní soud omezil svůj přezkum pouze na výroky I. a III. předmětného rozsudku a na rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelů s právními názory obecných soudů, z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.). Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá dotčení v jejich ústavně zaručených právech.
Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy interpretovaly jednotlivá zákonná ustanovení extrémním způsobem a tím porušily jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Závěrům Nejvyššího soudu, že rozestavěný dům byl ke dni uzavření zástavní smlouvy způsobilým předmětem právních vztahů a že neumožňovala-li právní úprava před datem 30. 6. 1996 zápis rozestavěné stavby do katastru nemovitostí, nabyla zástavní smlouva, vztahující se k takové stavbě, účinnosti dnem podpisu, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Argumentace stěžovatelů, že zákon zápis rozestavěných staveb nezakazoval, není případná, neboť katastrální úřad je orgánem státní moci a jako takový smí činit pouze to, co má zákonem výslovně dovoleno (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky). Pokud jde o další argumenty stěžovatelů, tedy zejména o problematiku promlčení, stěžovatelé totožné námitky uplatnili již v dovolání a Nejvyšší soud se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal. Domáhají-li se stěžovatelé za těchto okolností revize napadených rozhodnutí, staví Ústavní soud svou ústavní stížností do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu