ECLI:CZ:US:2007:4.US.943.07.2
sp. zn. IV. ÚS 943/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem Říčany u Prahy, Olivova 116, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2007, č.j. 28Cdo 111/2007-64, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2006, č.j. 25Co 267/2006-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti se po stěžovateli domáhala zaplacení v žalobě specifikované částky s příslušenstvím. Soud I. stupně její žalobu zamítl. K odvolání vedlejší účastnice však odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě z převážné části vyhověl. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí dovolání, které bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.
Stěžovatel namítá porušení svého základního práva domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Jeho ústavněprávní argumentaci lze potom shrnout výňatkem z ústavní stížnosti, kde uvádí, že "jestliže stěžovatel poukazoval na to, že se ztotožňuje s rozsudkem soudu prvého stupně, pak odvolací soud nemohl postupovat správně, pokud toto rozhodnutí soudu prvého stupně změnil". Ústavní stížnost je svým obsahem pouze vyjádřením nespokojenosti stěžovatele se způsobem, jakým věc posoudily odvolací a dovolací soud. Výtky, které formuluje vůči odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, potom nemají oporu v textu tohoto odůvodnění. Stěžovatel se, jak sám uvádí, evidentně ztotožnil s rozhodnutím nalézacího soudu a posun v posouzení věci, ke kterému dospěl odvolací soud a který je v jeho rozhodnutí přehledně a přesvědčivě rozveden, odmítl stěžovatel akceptovat, vnímaje jej subjektivně jako nepřípustný zásah do svých práv.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že základní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu nelze zaměňovat za právo na úspěch ve sporu. Jestliže se soudy při svém postupu neodchýlily od principů vymezených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, stěžovateli poskytly dostatečný prostor k hájení jeho práv a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, nenasvědčuje stěžovatelova námitka, že soud odvolací posoudil věc jinak než soud I. stupně, zásahu do jeho základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je pouze polemikou s rozhodnutími obecných soudů, Ústavní soud odkazuje stěžovatele na odůvodnění těchto rozhodnutí. Nepřísluší mu hodnotit jednotlivé námitky stěžovatele, které Ústavní soud staví do pozice další instance v soustavě obecných soudů a neobsahují přesah do ústavněprávní roviny. Úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti, není tedy povolán k instančnímu přezkumu rozhodovací činnosti soudů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neprokázal, že by došlo k porušení jeho základních práv. Za takové situace Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu