ECLI:CZ:US:2007:4.US.952.07.1
sp. zn. IV. ÚS 952/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Ing. B. R., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 3202/2006, ze dne 31. 1. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel svou ústavní stížností, kterou dle jeho vyjádření připojuje k ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 419/03, napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 3202/2006, ze dne 31. 1. 2007. Ohledně podkladů k ústavní stížnosti pak odkazuje na řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod zmíněnou sp. zn. I. ÚS 419/03. V předmětné věci jde o problematiku z roku 1984-1986, kdy bylo v roce 1985 zahájeno správní řízení o přiznání invalidního důchodu stěžovateli a v navazujících řízeních byla řešena otázka výše přiznaného částečného invalidního důchodu. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 3202/2006, ze dne 31. 1. 2007, bylo dovolací řízení zastaveno a stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že Nejvyššímu soudu ČR nebyly poskytnuty veškeré spisy související s jeho problematikou, zejména pak základní spis vedený Okresním soudem v Ostravě, sp. zn. 26 C 89/87. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu nepřísluší žádat o řešení složité problematiky posuzované v řízení z roku 1987, ale považuje za zřejmé, že základní pochybení v rozhodnutí MZ ČSR, č. j. OP-075-R-25.5.1987, jsou způsobena nesprávnou aplikací vyhlášky FMPaSV č. 129/1979 Sb. Stěžovatel, pokud mu to bude umožněno, všechny tyto skutečnosti před Ústavním soudem doloží.
II.
Při zkoumání podmínek stanovených pro řízení před Ústavním soudem Ústavní soud předně zjišťuje, že stěžovatel není řádně zastoupen, jak to vyžaduje ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. K ústavní stížnosti je pouze připojena plná moc poskytnutá stěžovatelem advokátu JUDr. M. H. k zastupování stěžovatele před Ústavním soudem v jiné věci, a to ke sp. zn. I. ÚS 419/03. S ohledem na dále uvedené se ale jeví nadbytečným vyzývat stěžovatele k odstranění této vady, neboť ani to by konečné rozhodnutí Ústavního soudu v posuzovaném případě nemohlo ovlivnit.
Stěžovatel posuzovanou ústavní stížnost navrhuje připojit k ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 419/03. Tuto ústavní stížnost však již Ústavní soud odmítl svým usnesením ze dne 23. 3. 2005 podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Jak Ústavní soud zjišťuje z ústavní stížnosti a připojených listin, jde stěžovateli o napravení rozhodnutí vztahujících se zejména k základnímu řízení o náhradu ušlého výdělku, vedenému u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 89/87. Toto řízení však bylo skončeno rozsudkem ze dne 13. 11. 1987, který nabyl právní moci 4. 1. 1988, přičemž stěžovatel se pak v dalších soudních řízeních domáhal zvýšení přiznaného částečného invalidního důchodu.
Stěžovatelem nyní podaná ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 3202/2006, ze dne 31. 1. 2007. Jak Ústavní soud z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR shledává, Nejvyšší soud ČR ke stěžovatelem podanému dovolání dovolací řízení napadeným usnesením zastavil podle §243c odst. 1 a §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř., protože stěžovatel, přestože byl soudem řádně poučen o tom, jak odstranit nedostatek povinného právního zastoupení v dovolacím řízení a k jeho odstranění byl opakovaně vyzván a poučen o následcích nevyhovění této výzvě, tento nedostatek neodstranil. Ústavní soud za uvedených okolností neshledal v tomto postupu Nejvyššího soudu ČR zásah do stěžovatelových základních práv a svobod, přičemž Ústavní soud zároveň konstatuje, že ani stěžovatel sám v ústavní stížnosti takový zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR netvrdí, jak to v souvislosti s podáním ústavní stížnosti vyžaduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu