ECLI:CZ:US:2007:4.US.97.07.1
sp. zn. IV. ÚS 97/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. K. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2006, č. j. 62 Co 231/2006-238, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a I. K. a Městské části Praha 6 - kolizního opatrovníka nezletilých J. K. a J. K., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 10. ledna 2007, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž tento jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně v řízení o zvýšení výživného na nezletilé syny stěžovatele tak, že výživné pro nezletilého J. K. a J. K. ještě zvýšil. Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §121 o. s. ř., aniž by mu umožnil vyjádřit k užitým skutečnostem známým soudu z jeho činnosti své stanovisko. Dle stěžovatele odvolací soud ke svému závěru nepoužil žádný relevantní důkaz a při rozhodnutí o zvýšení výživného vycházel pouze z hypotetického úsudku o možných potenciálních příjmech stěžovatele, přičemž tento svůj názor vyslovil až v písemném vyhotovení rozsudku. Stěžovatel dále vytýká odvolacímu soudu, že jím vymezené rozpětí potenciálních příjmů stěžovatele je nepřesné (není zřejmé, zda vycházel z čisté nebo hrubé mzdy), a že závěr soudu o výši výživného neodpovídá ustálené rozhodovací praxi obecných soudů v obdobných případech. Nadto se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou ustálené judikatury ohledně započítávání plnění poskytnutých nad rámec stanoveného výživného na případné dlužné výživné, jakož i to, že odvolací soud uložil zaplatit stěžovateli nedoplatky na výživném jednorázově a neumožnil mu, na rozdíl od soudu prvního stupně, úhradu dluhu ve splátkách. V postupu soudu tak stěžovatel shledává porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení povinností stanovených soudu §79 odst. 1, §80 odst. 2 písm. e) zákona o soudech a soudcích, pročež navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, jakož i spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 12 P 21/2002.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření popřel, že by svým postupem nebo vydaným rozhodnutím porušil základní práva stěžovatele nebo jmenovaná ustanovení zákona o soudech a soudcích. V ostatním zcela odkázal na odůvodnění svého stížností napadeného rozhodnutí. S ohledem na to, že vyjádření neobsahovalo žádné nové nebo podstatné skutečnosti vztahující se k posouzení odůvodněnosti ústavní stížnosti, ani procesní stanovisko soudu ve věci, nepovažoval Ústavní soud za nutné je posílat na vědomí stěžovateli.
Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 k návrhu matky nezletilých I. K. na zvýšení výživného na oba nezletilé rozsudkem ze dne 20. 2. 2006 výživné stanovené stěžovateli (otci nezletilých) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. února 2002, č. j. P 21/2002-24, pro nezl. J. K. ve výši 2.000,- Kč měsíčně, zvýšil počínaje 1. 9. 2005 na částku 2.300,- Kč měsíčně, výživné stanovené týmž rozsudkem pro nezl. J. K. ve výši 2.000,- Kč měsíčně, zvýšil počínaje 1. 9. 2005 na částku 3.000,- Kč měsíčně. Výživné na oba nezletilé je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám matky. Soud zároveň rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit nedoplatek na výživném za obdobní od 1. 9. 2005 do 28. 2. 2006 pro nezl. J. ve výši 1.800,- Kč v měsíčních splátkách po 300,- Kč spolu s běžným výživným a pro nezl. J. ve výši 6.000,- Kč v měsíčních splátkách po 500,- Kč spolu s běžným výživným, v obou případech pod ztrátou výhody splátek, počínaje právní mocí rozsudku. Jako důvod zvýšení výživného uvedl soud zásadní změnu poměrů na straně nezletilých i na straně otce (stěžovatele). Od poslední úpravy uplynuly dle soudu tři roky, potřeby dětí se navýšily v souvislosti se školou, zájmovou činností a zdravotním stavem. Ke změně poměrů došlo u matky jen nepatrně, na rozdíl od otce (stěžovatele), který v době, kdy soud naposledy rozhodoval o výši výživného, pobíral mzdu ve výši 14.208,- Kč, nyní se jeho příjem podstatně snížil. Otec (stěžovatel) byl nezaměstnaný, v současné době krátkodobě podniká a zatím v podstatě nemá žádné oficiální příjmy. Otec uvedl, že žije z úspor vypořádaného SJM a současně jej podporuje přítelkyně. Otec je vyučen v oboru automechanik, tuto činnost v současné době vykonává. Soud nepovažuje doklady předložené otcem za hodnověrné, jelikož lze předpokládat, že v oboru, kterým se zabývá, dosahuje další příjmy. Soud přitom poukázal na ust. §85 a §96 zákona o rodině a uzavřel, že částky stanovené na výživném pro oba nezletilé ve výroku rozsudku jsou dle jeho přesvědčení v souladu jak s potřebami nezletilých, tak i s možnostmi a schopnostmi obou rodičů, soud přihlédl i k tomu, že otec se nějakým výrazným způsobem nepodílí na zvýšených potřebách dětí, výživné tak bylo zvýšeno počínaje 1. 9. 2005 v souvislosti s nástupem nezl. J. do 5. třídy základní škody a nezl. J. do 9. třídy základní školy, kdy došlo k nárůstu potřeb dětí. U otce lze dle soudu předpokládat, že výhledově bude v rámci podnikání úspěšnější, soud přihlédl k současné sociální situaci otce a umožnil úhradu nedoplatku v měsíčních splátkách.
K odvolání stěžovatele i matky nezletilých se věcí zabýval Městský soud v Praze, který stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně ve výroku o výživném změnil tak, že výživné pro nezletilého J. zvýšil na částku 4.000,- Kč měsíčně a pro nezletilého J. na částku 3.000,- Kč měsíčně, a ve výroku o nedoplatku na zvýšeném výživném rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že nedoplatek za dobu od 1. 9. 2005 do 30. 9. 2006 činí pro nezletilého J. 20.000,- Kč a pro nezletilého J. 11.200,- Kč a otec je povinen tyto částky uhradit k rukám matky do 31. 12. 2006. Odvolací soud přitom posoudil jako zčásti důvodné pouze odvolání matky nezletilých, odvolání stěžovatele nikoliv. S odkazem na ust. §99 zákona o rodině odvolací soud především konstatoval, že je zde dána změna poměrů odůvodňující nové rozhodování o výživném, a to především v tom, že od poslední úpravy vyživovací povinnosti uplynula doba delší než tři roky a že výživné stanovené částkami 2.000,- Kč pro každého z nezletilých nemůže zdaleka pokrývat jejich oprávněné potřeby.
Odvolací soud dále poukázal na to, že rozsah vyživovací povinnosti je ve smyslu ust. §85 odst. 2 věty prvé zákona o rodině dán schopnostmi, možnostmi a výdělkovými poměry obou rodičů a dále, že při určení výživného ve smyslu ust. §96 odst. 1 zákona o rodině soud přihlíží k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Soud poukázal na vyšší věk obou nezletilých, který dle něj sám o sobě v souvislosti s vyspíváním vede ke zvýšení nákladů na výživu, zájmové aktivity obou nezletilých i náklady spojené se školní docházkou. Konstatoval, že poměry matky se od posledního rozhodování výrazněji nezměnily, naproti tomu, stejně jako soud prvního stupně, uvedl, že u otce (stěžovatele) k výrazné změně poměrů došlo. V době předchozího rozhodování soudu otec vykazoval příjem 14.208,- Kč měsíčně čistého, nyní uvádí příjem v částce 1.750,- Kč měsíčně, a to za situace, kdy otec je spolu s další osobou společníkem a jednatelem společnosti s ručením omezeným a pracuje ve stále stejném obou (automechanik). I když otec prokazuje výši tohoto příjmu mandátní smlouvou a tuto skutečnost potvrdila i svědkyně K., odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně nepovažuje tyto údaje za odpovídající skutečnosti. Lze jen těžko uvěřit tomu, že by otec, který je vyučen v oboru, kterému se navíc dlouhodobě věnuje, nedosahoval vyšších příjmů. (...) I kdyby však údaje uváděné otcem odpovídaly skutečnosti, nebylo by možné z nich vycházet pro stanovení výše výživného. Vyživovací povinnost je totiž založena na potencionalitě příjmů výživou povinného, nikoliv na tom, jaké jsou jeho faktické příjmy. Pokud tedy otec dosahuje příjmů ve výši 1.750,- Kč měsíčně, s ohledem na jeho kvalifikaci a praxi v oboru je jistě v jeho silách, aby ze zaměstnaneckého poměru dosahoval výdělků, které jsou v tomto oboru běžné. Jak je odvolacímu soudu známo z jeho činnosti a jak také vyplývá z nabídky volných pracovních míst na internetové stránce Ministerstva práce a sociálních věcí, v možnostech a schopnostech otce je dosahovat výdělku v rozmezí 15.000,- Kč - 25.000,- Kč měsíčně. Těmto možnostem a schopnostem otce, jakož i odůvodněným potřebám obou nezletilých, proto podle odvolacího soudu odpovídá výrokem rozhodnutí stanovené výživné. Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nedoplatku na zvýšeném výživném a to tak, že doplatek mezi skutečně hrazeným výživným a výživným výrokem rozhodnutí stanoveným uložil otci uhradit jednorázově, ve lhůtě tří měsíců od vydání rozhodnutí. Důvodem dle soudu je skutečnost, že výživné slouží k uspokojování bezprostředních potřeb výživou oprávněného a proto je potřeba, aby se mu plnění dostalo v co nejkratší době. Otci byla poskytnuta delší doba k zaplacení uvedených nedoplatků, aby měl možnost opatřit si finanční prostředky a nebyl tak jednorázově nepřiměřeně finančně zatížen.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Především je třeba konstatovat, že podaná stížnost zcela postrádá ústavněprávní rovinu. Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání stížností napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy - taková situace však nenastala. Podstatu ústavní stížnosti totiž tvoří stěžovatelova polemika s názory obecných soudů a nesouhlas s jejich argumentací, s důrazem na určení výše výživného. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle §85 odst. 2 zákona o rodině mají oba rodiče povinnost přispívat na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině přihlédne soud při určení výživného k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného; při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Napadený rozsudek se přitom nezakládá na odůvodnění, které by vykazovalo znaky libovůle obecných soudů při interpretaci a aplikaci uvedených ustanovení zákona o rodině. Již soud prvního stupně založil své rozhodnutí na dostatečně obsáhlém dokazování výpověďmi a listinnými důkazy; zároveň je zřejmé, že námitkami stěžovatele (v zásadě totožnými v podaném odvolání i v ústavní stížnosti) se dále zabýval i soud odvolací. Z předložených listinných důkazů a z vyžádaného spisu vyplývá, že obecné soudy se stěžovatelovými návrhy velmi zevrubně zaobíraly, vypořádaly se náležitým způsobem s jeho tvrzeními i s navrženými důkazy. Též požadavek, aby při určování rozsahu vyživovací povinnosti jednoho z rodičů bylo vzato v úvahu též plnění vyživovací povinnosti druhého rodiče, tedy nejen jeho skutečné výdělkové poměry, ale i možnosti a schopnosti, byl naplněn. Ze spisu vyplývá, že soud prvního stupně i soud odvolací zkoumaly příjmy matky i otce ve stejné míře a soud prvního stupně zkoumal rovněž i to, v jaké míře se otec podílí na úhradě zvýšených potřeb dětí. Ústavní soud má za to, že jeho závěr, že otec se na úhradě dalších potřeb obou nezletilých podílí minimálně, odpovídá provedenému dokazování. Ostatně stěžovatel sám při svém výslechu před soudem prvního stupně vypověděl, že se na úhradě zvýšených potřeb dětí nepodílí (viz č. l. 160 spisu), ve valné míře však svá tvrzení o úhradě potřeb nezletilých na rozdíl od matky stěžovatel soudu (s výjimkou spočívající v placení stavebního spoření pro jednoho z nezletilých, jež však není možné považovat za úhradu jejich současných potřeb, a pojistky) nedoložil.
Ústavní soud dále poukazuje na závěr obou soudů o tom, že důkazy předložené stěžovatelem o výši jeho příjmů jsou nehodnověrné. V kontextu jejich rozhodování a zejména velmi precizního odůvodnění tohoto závěru ze strany odvolacího soudu lze konstatovat, že i takový závěr plně odpovídá ve věci provedenému dokazování. Protože provádění dokazování, jakož i hodnocení důkazů, je plně v působnosti obecných soudů, nemůže takový postup vést k porušení základních práv účastníků občanského soudního řízení.
S touto skutečností byl stěžovatel seznámen již při rozhodování soudu prvního stupně, mohl na ni tedy reagovat předložením dalších nebo jiných důkazů svědčících o pravdivosti jeho tvrzení v rámci podaného odvolání. To však neučinil, ponechal tak sám soudu jinak velmi širokou možnost úvahy o jeho možnostech a schopnostech. Pokud tuto úvahu soud ve smyslu ust. §121 o. s. ř založil na skutečnostech obecně známých nebo jemu známých z úřední činnosti, je tento postup zcela v souladu se zákonem. Přitom je třeba poukázat na to, že u skutečností, které není třeba dokazovat, není nutné, aby šlo o skutečnosti, které jsou známy úplně každému; postačí, že tyto skutečnosti jsou známy širokému okruhu osob v určitém místě a čase. Je přitom lhostejné, zda lze mezi tyto osoby zahrnout i účastníky řízení. Zákon dále umožňuje, aby soud vzal za základ svého rozhodnutí rovněž takové skutečnosti, které jsou mu známy z projednání jiné věci, bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny. Byť k těmto skutečnostem nelze účastníkům odepřít možnost vyjádřit své stanovisko, zákon nepožaduje, aby byly prezentovány v průběhu ústního jednání jako ostatní důkazní prostředky (viz Bureš, J. Drápal, L., Krčmář, z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006).
Zejména v případě rozhodování o výživném je namístě použití takových skutečností, s čímž jistě stěžovatel, zejména byl-li v řízení zastoupen právní zástupkyní, musel počítat. Domníval-li se přitom stěžovatel nebo jeho právní zástupkyně, že výdělkové schopnosti nebo možnosti povinného jsou prokazatelné nějakým důkazem (například jimi uváděnou zprávou úřadu práce), mohli navrhnout provedení tohoto důkazu. To však neučinili. Pokud tak soud určitou skutečnost (ať již notorietu nebo skutečnost známou soudu z úřední činnosti) nedokazoval, není dle názoru Ústavního soudu na újmu právům účastníka, když pouze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč vzal tuto skutečnost za zjištěnou. Poukaz na tyto skutečnosti není v rámci ústního jednání nezbytný a jeho absence nevyvolává pochybnosti o spravedlivosti vedeného řízení. Tím méně argument stěžovatele, že soud neuvedl, zda jde o hrubý nebo čistý příjem.
Ve vztahu ke ztrátě výhody splátek, rovněž namítané stěžovatelem, Ústavní soud konstatuje, že i tato námitka je vedena pouze v rovině obyčejného práva a postrádá ústavněprávní aspekt. Závěr odvolacího soudu vztahující se v tomto ohledu ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně je řádně a přiléhavě odůvodněn a není nijak extrémní nebo nekorespondující s učiněnými skutkovými zjištěními. Názoru stěžovatele o porušení jeho základních práv tak nelze přisvědčit.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2007
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu