ECLI:CZ:US:2007:Pl.US.13.07.1
sp. zn. Pl. ÚS 13/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2007 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu Krajského soudu v Hradci Králové, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. Annou Bímovou na zrušení ust. §30 odst. 2 věta druhá, §119 odst. 2, 3, §120, §126 odst. 3, §127 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a změně dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Navrhovatel prostřednictvím předsedkyně senátu předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení výše uvedených ustanovení zákona o soudech a soudcích, přičemž podání navrhovatele má formu usnesení, jímž soud kromě předložení věci Ústavnímu soudu rozhodl i o přerušení trestního stíhání obviněného B. K. Navrhovatel má totiž za to, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou, které mají přednost před zákonem.
Navrhovatel uvádí, že ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, upravují mimo jiné postup předsedy krajského soudu při podávání podnětů ke stížnosti pro porušení zákona a dodává, že v dané věci (rozuměj trestní věc obviněného B. K.) nebyl podnět předsedkyně senátu z rozhodnutí předsedy krajského soudu předložen Ministerstvu spravedlnosti. Tento postup považuje navrhovatel za rozporný se zásadou "nezávislosti soudní moci zakotvenou v čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR a ústavně zaručeným právem na řádný zákonný proces ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (...), čl. 6 odst. 1 Úmluvy (...), čl. 36 odst. 1 Listiny."
Dále navrhovatel uvedl, že Krajský soud v Hradci Králové, s odkazem na vhodnost a hospodárnost řízení, podal návrh Vrchnímu soudu v Praze na delegaci podle §25 tr. řádu, jemuž však vrchní soud rozhodnutím ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 10 Ntd 1/2006, nevyhověl. Na to krajský soud, kde rozhodnutím ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 1 T 11/2005, vrátil věc státnímu zástupci k došetření, avšak toto rozhodnutí zrušil Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze 9. 3. 2006, sp. zn. 10 To 26/2006, a uložil navrhovateli, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Na to rozhodnutím ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 1 T 11/2005, rozhodl navrhovatel tak, že v tomto rozhodnutí označené skutky vyloučil ze společného řízení a dalším usnesením z téhož dne rozhodl tak, že takto vyloučenou trestní věc postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1. O zbylých skutcích navrhovatel rozhodl rozsudkem ze dne 29. 8. 2006 tak, že obžalovaného obžaloby zprostil, avšak tento rozsudek byl poté zrušen rozhodnutím vrchního soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 10 To 97/2006, a věc byla vrácena navrhovateli. Ten rozhodnutím ze dne 28. 5. 2007 obžalovaného z obžaloby znovu zprostil. V důsledku odvolání státního zástupce tento rozsudek dosud nenabyl právní moci.
Obvodní soud pro Prahu 1 předběžně projednal tu část obžaloby, která mu byla navrhovatelem postoupena a usnesením ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 42 T 73/2006, předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti. Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 2 Ntd 12/2006, rozhodl, že k projednání věci je příslušný navrhovatel.
Navrhovatel s tímto rozhodnutím ve svém návrhu polemizuje, nesouhlasí s ním z důvodů, které v návrhu rozvádí a dodává, že dne 1. 3. 2007 byl předsedkyní senátu A. Bímovou předložen předsedovi Krajského soudu v Hradci Králové, a to skrze místopředsedu pro věci trestní, podnět ke stížnosti pro porušení zákona v trestní věci vedené u navrhovatele pod sp. zn. 1 T 1/2007. Dne 25. 4. 2007 rozhodl předseda Krajského soudu v Hradci Králové pod Spr 1567/2007, že podnět ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006 (jímž bylo rozhodnuto o příslušnosti navrhovatele k projednání jím vyloučených skutků) nebude podán.
Postup předsedy Krajského soudu v Hradci Králové považuje navrhovatel za rozporný s §126 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, a proto i rozporný s výše uvedenými ustanoveními Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy. Dále navrhovatel na podporu svého tvrzení obsáhle cituje z nálezu Ústavního soudu č. 349/2002 Sb., ze dne 18. 6. 2002, jímž byla zrušena některá ustanovení zákona o soudech a soudcích. Nato rekapituluje postup politických orgánů zvolený v souvislosti s novelizací zákona o soudech a soudcích po zrušení některých ustanovení tohoto zákona Ústavním soudem. Dále navrhovatel srovnává odlišnosti právní úpravy obsažené v §126 odst. 3 s úpravou obsaženou v §127 odst. 3 zákona o soudech a soudcích a dospívá k názoru, že pouze Ministerstvo spravedlnosti (sic) je za dané právní úpravy oprávněno posoudit, zda podá stížnost pro porušení zákona či nikoli. Dodává pak, že popsaný výkon státní správy, který umožňuje předsedovi krajského soudu uvážení o tom, zda podá podnět ke stížnosti pro porušení zákona, nelze akceptovat. "V podmínkách soudnictví lze proto akceptovat tvorbu relativně jednotného názoru pouze v rámci daném procesními postupy, které samy nevylučují střet názorů různých. V posuzované věci je však tomuto střetu názorů bráněno v rámci výkonu státní správy a nikoliv v rámci daném procesními postupy."
Dále navrhovatel odmítá institut stížnosti pro porušení zákona jako rozporný s koncepcí demokratického právního státu, který by neměl mít místo v moderním trestním řádu. Existence tohoto institutu je dle navrhovatele popřením rovnosti účastníků řízení, která je ovšem garantována čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Má však za to, že "takový postup" (míněno patrně selektivní) vůči soudu, kterému je současnou právní úpravou uložena povinnost reflektovat zjištěnou nezákonnost z dřívějška cestou podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, což má dle navrhovatele oporu v čl. 90 Ústavy ČR. Proto je třeba vyloučit možnost exekutivy vykonávat rozhodující vliv na aplikaci institutu stížnosti pro porušení zákona v případě, kdy bude k aplikaci navržen soudem. Ostatně takový postup volí soudy výjimečně. Nedostatečná nezávislost předsedů krajských soudů, opakovaně Ústavním soudem konstatovaná, svědčí rovněž ve prospěch prosazení podnětů ke stížnosti pro porušení zákona ze strany soudců samotných.
Navrhovatel nakonec uvádí, že si je vědom judikatury Ústavního soudu, která aktivní legitimaci navrhovatele odvozuje od aplikace napadených ustanovení zákona při samotném rozhodování o vině a trestu, avšak má za to, že napadená ustanovení zákona o soudech a soudcích jsou způsobilá, byť nepřímo, ovlivňovat nezávislé rozhodování soudců. Princip dělby moci a soudcovská nezávislost utvrzují navrhovatele v přesvědčení, že nezávislost na moci výkonné je třeba hledat nejen při rozhodovací činnosti soudů v úzkém slova smyslu, ale i v celkové možnosti moci výkonné ovlivňovat rozhodovací činnost soudců. Z těchto důvodů navrhovatel žádá zrušení shora uvedených napadených ustanovení zákona o soudech a soudcích.
II.
Před tím než Ústavní soud mohl přistoupit k meritornímu projednání návrhu, byl nucen přezkoumat, zda byl návrh podán oprávněným navrhovatelem. Při úvahách o oprávněnosti (aktivní legitimaci) navrhovatele, vycházel Ústavní soud z následujících úvah, které opírá i o dosavadní judikaturu Ústavního soudu.
Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je taková pozice zákona, příp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož zrušení je navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jež zakládá pro posouzení věci ze strany obecného soudu rozhodovací důvody (Pl. ÚS 38/06).
Aktivní legitimaci soudu k podání návrhu na zrušení právního předpisu, resp. jeho ustanovení, vymezuje čl. 95 odst. 2 Ústavy tak, že pokud soud dospěje k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. V §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se stanoví, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy (Pl. ÚS 20/05).
Účel procesních předpisů je rovněž třeba hledat v omezení výkonu soudní moci tak, aby její úkony byly pro účastníky řízení předvídatelné. Z tohoto důvodu je třeba přistupovat k interpretaci procesních předpisů obezřetně a vždy s ohledem na práva účastníků řízení. Jinými slovy, účel procesních předpisů nelze hledat ve zjednodušení práce soudu nahlížené izolovaně, stejně jako nelze procesní předpisy interpretovat jako prostředek, jehož pomocí se soud snaží prosadit svůj názor, který nebyl stvrzen v zákonem předvídaném instančním postupu.
III.
Z obsahu návrhu je zřejmé, že navrhovatel není spokojen s rozhodováním Vrchního soudu v Praze, upínajícím se k návrhu na delegaci navrhovatelem vyloučené části obžaloby proti B. K., která je dnes v důsledku rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vedena u navrhovatele pod sp. zn. 1 T 1/2007. Napadená ustanovení zákona o soudech a soudcích, jejichž zrušení se navrhovatel domáhá však nejsou v žádném případě aplikovatelná při rozhodování v označené věci.
Ke zpochybnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zvolil navrhovatel cestu skrze návrh na zrušení výše uvedených ustanovení zákona o soudech a soudcích, která nejsou v žádném případě aplikovatelná při rozhodování o vině a trestu obžalovaného B. K. Navrhovatel nadto zjevně nevážil skutečnost, že i kdyby hypoteticky Ústavní soud nalezl jeho aktivní legitimaci k podání tohoto návrhu a i kdyby hypoteticky tomuto návrhu vyhověl, nic by takové rozhodnutí Ústavního soudu nezměnilo na možnostech či spíše nemožnosti navrhovatele prosadit svou vůli při podávání stížnosti pro porušení zákona obecně, tzn. i v této věci. Postup navrhovatele se Ústavnímu soudu jeví jako obstrukce ve vztahu k prosazení názoru vyjádřeného jemu instančně nadřízeným soudem. Postup zvolený navrhovatelem zatěžuje trestní řízení, před ním vedené, průtahy, které v daném případě jdou jednoznačně na vrub poměrně neuváženého postupu samotného navrhovatele.
Za tohoto stavu je naprosto zřejmé, že Ústavní soud nemá důvodu odchylovat se od své setrvalé judikatury, z čehož rezultuje, že nemohl uznat oprávněnost navrhovatele ve smyslu §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podat návrh na zrušení předmětných ustanovení zákona o soudech a soudcích.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout, a to podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2007
František Duchoň
předseda senátu