ECLI:CZ:US:2007:Pl.US.84.06.1
sp. zn. Pl. ÚS 84/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 28. června 2007 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera a ve věci návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1 na zrušení ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 20. listopadu 2006, se navrhovatel domáhal zrušení ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb. Navrhovatel tak učinil dle §64 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to poté, co v souvislosti se svojí rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy a §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dospěl k závěru, že ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., jehož má být při řešení věci sp. zn. 11 C 10/2006 použito, je v rozporu s čl. 21 a 22 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, vyhlášené pod č. 157/1964 Sb. (dále jen "Úmluva").
V uvedené věci sp. zn. 11 C 10/2006 je Obvodním soudem pro Prahu 1 vedeno řízení o určení vlastnictví k přesně označeným nemovitostem. Žalobcem v předmětné věci je Diplomatický servis, se sídlem Praha 1, Václavské nám. 816/49, žalovanou obec hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, a to poté, co Katastrální úřad pro hl. m. Prahu zapsal do katastru nemovitostí vlastnické právo pro hl. m. Prahu v souvislosti s novelou zákona č. 172/1991 Sb., provedenou zákonem č. 114/2000 Sb.
Navrhovatel spatřuje rozpor napadeného zákonného ustanovení s čl. 21 a 22 Úmluvy v okolnosti, že tato úprava nezaručuje splnění povinnosti přijímacího státu získat vysílacímu státu místnosti pro diplomatickou misi na jeho území, jakož i zabránit jakémukoli rušení klidu diplomatické mise nebo újmě na její důstojnosti.
Podle §42 odst. 4 a §69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 20. prosince 2006 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing. Miloslav Vlček vyslovuje názor, dle něhož k namítanému rozporu v předmětné věci nedošlo, jelikož v daném případě byla nájemní smlouva sjednána na 30 let a při změně vlastníka zůstávají podle obecné úpravy občanského zákoníku užívací vztahy nezměněny (§680 obč. zák.). V souvislosti s přezkumem dodržení kautel legislativního procesu se ve vyjádření konstatuje, že zákon č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, byl Poslaneckou sněmovnou schválen dne 2. března 2000, přičemž Senát vyjádřil svou vůli se návrhem nezabývat. Zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů. Předseda Poslanecké sněmovny závěrem vyslovuje přesvědčení, že zákonodárný sbor jednal při projednávání předmětného zákona ve shodě s právní procedurou a svým hlasováním vyjádřil přesvědčení, že přijatý zákon není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Podle §42 odst. 4 a §69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu Parlamentu České republiky. Ve vyjádření ze dne 28. prosince 2006 jeho místopředseda Doc. JUDr. Petr Pithart konstatuje, že Senát projednal návrh předmětného zákona ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou na svém zasedání dne 5. dubna 2000, přičemž přijal usnesení návrhem daného zákona se nezabývat. K napadenému ustanovení ve vyjádření připomíná, že toto mělo konstitutivní účinky, šlo o tzv. normu opatření a ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/98 by jeho posuzování bylo posuzováním retroaktivním a přesáhlo tak pravomoc Ústavního soudu. Účastník řízení dále poukazuje na právní povahu Úmluvy, kterou dle jeho přesvědčení nelze považovat za mezinárodní smlouvu o lidských právech a která tudíž nemůže představovat referenční hledisko pro řízení o kontrole norem ani před novelou Ústavy, provedenou ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. Z tohoto důvodu se ve vyjádření konstatuje, že napadené zákonné ustanovení nelze konfrontovat s ustanoveními Úmluvy jak podle současného znění čl. 10 Ústavy, tak podle znění dřívějšího. Zároveň je poukazováno na skutečnost, že Úmluva nezakazuje jakékoliv nakládání s majetkem státu, kde je umístněna mise, přičemž přechod vlastnictví objektu, v němž je umístněna diplomatická mise, jednoznačně neznamená, že stát i tak nemůže dostát svým závazkům plynoucím z čl. 21 a 22 Úmluvy. Závěrem se ve vyjádření uvádí, že je na Ústavním soudu, aby věc posoudil a rozhodl, zda setrvá na svém dřívějším stanovisku v obdobných věcech a návrh zamítne, anebo zda v tomto případě dospěje k jinému řešení.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 Ústavní soud k interpretaci čl. 10, čl. 87 odst. 1 písm. a), b), jakož i čl. 112 odst. 1 Ústavy autoritativně uvedl: "Ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního, nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky. Rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení §112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Z uvedených důvodů nutno čl. 95 odst. 2 Ústavy interpretovat v tom smyslu, že je povinností obecného soudu předložit Ústavnímu soudu k posouzení rovněž věc, v níž dojde k závěru, že zákon, jehož má být při jejím řešení použito, je v rozporu s ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách." Uvedený právní názor byl potvrzen i následující judikaturou soudu (viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 45/04, Pl. ÚS 6/05). Nebyla-li v důsledku přijetí novely Ústavy, provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., upravena dikce ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemění se tím nic na skutečnosti, že pravomoc Ústavního soudu, a v tom rámci i referenční rámec přezkumu ústavnosti zákonů v řízení o kontrole norem, je vymezena toliko Ústavou a nikoli občanským soudním řádem.
Ústavní soud tudíž do rámce ústavního pořádku jako referenčního hlediska pro řízení o kontrole norem podřadil, a to vycházeje z čl. 1 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 ve spojení s čl. 10 Ústavy, i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. V případě Úmluvy však o takovou smlouvu nejde. Jejím obsahem je úprava diplomatických styků, výsad a imunit, přičemž dle samotné preambule Úmluvy "účelem takových výsad a imunit není prospěch jednotlivce, nýbrž zajištění účinného výkonu funkcí diplomatických misí představujících státy".
K rozsahu ústavního přezkumu pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/03 vyslovil maximu, dle níž jakkoli Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že při posuzování rozporu zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení s ústavním pořádkem je vázán pouze petitem a nikoli jeho odůvodněním (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 a další), z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o kontrole norem, argumentuje-li obsahovým nesouladem zákona s ústavním pořádkem, nezatěžuje břemeno tvrzení. Jinými slovy, brojí-li navrhovatel proti obsahovému nesouladu zákona s ústavním pořádkem, pro účely ústavního přezkumu nepostačuje toliko označení ke zrušení navrhovaného zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení, nýbrž je nezbytné z jeho strany i uvést důvod namítané protiústavnosti.
Vzhledem ke skutečnosti, že navrhovatelem uváděná Úmluva není součástí ústavního pořádku, a tedy ani referenčním hlediskem v řízení o kontrole norem, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh Obvodního soudu pro Prahu 1 na zrušení ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., jako zjevně neopodstatněný odmítnout podle §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu