ECLI:CZ:US:2008:1.US.1000.07.1
sp. zn. I. ÚS 1000/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Stavební služba Znojmo, s. r. o., se sídlem Dvořákova 21, Znojmo, zastoupené JUDr. Romanem Vaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 9. 2004, č. j. 18 C 567/2003-226, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne27. 6. 2005, č. j. 17 Co 398/2004-297, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil obě v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, aniž by však uvedla, jaké její ústavně zaručené právo mělo být porušeno.
Z ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutích a z obsahu spisu se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen napadený rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky a dalších žalobců na určení vlastnictví žalovaného Města Znojma k budovám ubikací a pozemkům parc. č. 2093 a následujících, vše v k.ú. Znojmo-město, obec Znojmo, jak jsou tyto nemovitosti specifikovány ve výroku prvního soudu prvního stupně. Odvolací soud se zabýval zejména otázkou, zda byla správně posouzena (ne)existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví žalovaného Města Znojma. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný - Město Znojmo jako původní vlastník předmětných nemovitostí oznámil záměr prodeje těchto nemovitostí, a to na základě schválení jejich odprodeje a pronájmu usnesením zastupitelstva města Znojma ze dne 25. 3. 2002. Do "výběrového řízení" se přihlásili další žalovaní 2) až 4) a žalobci (včetně stěžovatelky), kteří uzavřeli pro tento účel sdružení Kasárna Znojmo. Rozhodnutím zastupitelstva města Z. (tedy žalovaného) ze dne 9. 9. 2002 pak bylo schváleno, aby byly předmětné nemovitosti prodány žalovaným 2) až 4) a poté dne 29. 10. 2002 došlo k uzavření kupní smlouvy. Žalobci se žalobou (ze dne 22. 4. 2003) domáhali také určení neplatnosti této kupní smlouvy; řízení o této části žaloby bylo vyloučeno k samostatnému projednání. Odvolací soud dospěl posléze ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení tohoto právního vztahu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., neboť případným určením vlastnictví by se na jejich právním postavení nic nezměnilo. Zejména to platilo v případě žalobce b) (STALCON, s. r. o.), který nebyl ani účastníkem výběrového řízení. Z pouhého fiktivního předpokladu, že by žalovaný 1), tedy Město Znojmo, měl v rámci své samostatné působnosti předmětné nemovitosti znovu prodávat (v případě určení neplatnosti kupní smlouvy), a že by je případně po rozhodnutí zastupitelstva města prodal žalobcům (pozn.: mezi nimi je i stěžovatelka), nelze naléhavý právní zájem na určení vlastnictví dovozovat. Žalovaný Město Znojmo jako převodce nemovitostí se ostatně ani již necítí být jejich vlastníkem.
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nevyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatelka ústavní stížností nenapadla. Plyne to nejen z petitu ústavní stížnosti (Ústavní soud je vázán petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen), ale i z úvodní strany ústavní stížnosti ("Věc: Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě čísla jednacího 18 C 567/2003, a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 398/2004, po zamítnutí dovolání" (poznámka: dovolání bylo odmítnuto, nikoli zamítnuto) a z textu "Účastníci řízení: Krajský soud v Brně, Okresní soud ve Znojmě"). To, že stěžovatelka citované usnesení Nejvyššího soudu nenapadla, plyne i z obsahu ústavní stížnosti, neboť o citovaném usnesení Nejvyššího soudu se zmiňuje toliko v rámci rekapitulace procesní stránky věci (srov. str. 1 ústavní stížnosti), aniž by jakkoli rozhodnutí dovolacího soudu oponovala.
II.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky). K tomu, aby byla způsobilá věcného projednání, je však zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení §72 odst. 3 citovaného zákona (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Odstavec 4 tohoto ustanovení stanoví, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení, přichází v úvahu jeho odmítnutí jako nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) jen v případě dovolání řádně podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ani v případě odmítnutí dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není tehdy, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně nebo neobsahovalo žádné dovolací důvody či obsahovalo jen tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. V uvedených případech dovolací soud prostor k "uvážení" zjevně nemá. Stejná situace nastává v případě (v principu obdobném), že dovolatel v dovolání nevymezí (jasně) konkrétní právní otázku, která by měla značit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a kterou by měl dovolací soud vyřešit. Ani v tomto případě totiž není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu.
Tak tomu je i v této souzené věci. Přípustnost stěžovatelčina dovolání přicházela totiž v úvahu pouze dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud však odmítl dovolání stěžovatelky z toho důvodu, že právní otázka nebyla v dovolání jasně vymezena (srov. str. 2 citovaného usnesení Nejvyššího soudu: "Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a c) obšírné dovolání, ve kterém vyčerpávajícím způsobem popsali všechny skutkové i právní aspekty věci. Za pomoci rozsáhlé právní argumentace i odkazů na judikaturu a literaturu dovozovali jak protiprávnost tzv. výběrového řízení, tak i neplatnost následné kupní smlouvy města s jinými osobami, a posléze i procesní vady, jež se měly v řízení před oběma instancemi objevit. Problémem dovolání však zůstalo, že sice obsahuje chronologii případu a do značné míry i analýzu vývoje jeho právního posouzení, ale nevymezuje jasně konkrétní právní otázku (či více otázek), které by měl dovolací soud vyřešit - jak z hlediska sjednocování judikatury, tak i z pohledu řešení pro věc určující právní otázky v souladu či rozporu s hmotným právem. Přitom dovolací soud, jak níže rozvedeno a doloženo odkazy na judikaturu, připomíná, že se dovolatelé ocitli - co do přípustnosti dovolání - ve sféře nikoli prosté nápravy rozsudků nižších instancí (viz první dvě varianty přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř.), ale v oblasti cíleného přezkumu zásadně z pohledu sjednocování judikatury (odst. 3 tamtéž). Posledně zmíněný přezkum ovšem předpokládá zřetelnou formulaci právní otázky (viz konstantní judikatura citovaná níže), a tou je, v rámci vylíčení dovolacích důvodů - či jinak řečeno, v rámci vázanosti obsahem dovolání -, určen další směr jeho úvah..." jakož i str. 4: "Právní otázka není v dovolání jasně vymezena - nemá-li dojít k úplné revizi celého rozsudku -..."). Z pohledu Nejvyššího soudu tedy bylo nutným následkem obsahu dovolání stěžovatelky jeho odmítnutí, aniž měl Nejvyšší soud příležitost posuzovat jakoukoliv právní otázku, natož ("uvážit") její specifický judikatorní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Jak již bylo uvedeno na jiném místě, toto usnesení Nejvyššího soudu nebylo ústavní stížností napadeno a Ústavní soud je tak přezkoumávat nemohl.
Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání z příčin shora jmenovaných, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení". Takový případ by nastal tehdy, jestliže by byla dovolacímu soudu předestřena otázka (argumentace) stěžovatelkou považovaná za otázku (argumentaci) po právní stránce zásadního významu (čemuž je nutno rozumět ve smyslu obecně judikatorním, nikoliv ve smyslu konkrétního stěžovatelčina případu) a tato otázka (argumentace ) by byla dovolacím soudem co do této kvality posouzena opačně (srov. obdobně např. již usnesení sp. zn. IV. ÚS 715/05). Potom by vyslovená nepřípustnost dovolání závisela na uvážení Nejvyššího soudu upínajícím se právě a výlučně k tomu, zda věc sama je či není zásadního významu po právní stránce. Jestliže však stěžovatelka takovou otázku (argumentaci) k posouzení dovolacímu soudu nepředložila, nelze než uzavřít, že po odmítnutí stěžovatelčina dovolání, jakožto nepřípustného z důvodu shora vyložených, nelze lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně odvíjet až od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu podána opožděně, je tedy "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem". Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 19. 4. 2007 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelkou evidentně dodržena (což potvrdil i obsah spisu, neboť k doručení napadeného rozsudku odvolacího soudu stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, došlo již dne 5. 8. 2005 - srov. str. 299 spisu).
Ústavní stížnost je tudíž neprojednatelná, a proto Ústavnímu soudu nezbývá, než ji podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
K tomu Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížnost proti meritorním rozhodnutím soudů po odmítnutí dovolání [event. přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] jako nepřípustného, nicméně nikoli z důvodů "závisejících na jeho uvážení", byla odmítnuta jako podaná po lhůtě např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 715/05, III. ÚS 728/06, II. ÚS 1513/07 a v mnoho dalších usneseních Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2008
Vojen Güttler
soudce zpravodaj