ECLI:CZ:US:2008:1.US.1012.08.1
sp. zn. I. ÚS 1012/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. S., zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem Vysoké Mýto, Vraclavská 200/II, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. 9. 2007, čj. P 97/2003 -538, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2008, čj. 24 Co 478/2007 - 565, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. 9. 2007, čj. P 97/2003 - 538, kterým byl zamítnut její návrh na zrušení pěstounské péče nezl. M. S., a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
Podle názoru stěžovatelky postupem soudů obou stupňů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento názor odůvodnila tvrzením, že soudy při svém rozhodování nevzaly v dostatečné míře v úvahu Úmluvu o právech dítěte (dále jen "Úmluva"), která byla v tomto řízení zásadním způsobem porušena, přestože podle čl. 10 Ústavy ČR jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti doslovně ocitovala řadu ustanovení Úmluvy, která podle jejího názoru byla v řízení porušena. Jedná se čl. 2 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 23 odst. 1 Úmluvy.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zcela odkázal na písemné odůvodnění rozsudku s tím, že podle jeho názoru nebyla v řízení nijak krácena Ústavou zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření zdůraznil, že soudy obou stupňů dbaly při svém rozhodování zejména ochrany zájmů nezletilého M., který v pěstounské rodině velmi dobře prospívá a má zde vytvořeny vhodné podmínky pro sociální integraci. Nezletilý zároveň vyjádřil přání v pěstounské rodině setrvat, je tedy zřejmé, že zamítnutím návrhu stěžovatelky na zrušení pěstounské péče k porušení Úmluvy o právech dítěte nedošlo. V podrobnostech odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů.
Obě vyjádření obecných soudů odkázala za odůvodnění napadených rozsudků, nic nového ve věci nepřinesla. Ústavní soud z nich při svém rozhodování nevycházel, proto je ani nezasílal zástupci stěžovatelky k případné replice.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že dne 5. 10. 2006 podala stěžovatelka u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") návrh na zrušení pěstounské péče u jejího nezletilého syna M. a současně návrh, aby byl nezletilý svěřen zpět do její výchovy. Svůj návrh odůvodnila tím, že je matkou nezletilého, má zájem o něj pečovat a plnit tak své mateřské povinnosti. Tvrdila, že rozhodnutím o svěření do pěstounské péče byla porušena její mateřská práva.
Okresní soud návrhu stěžovatelky nevyhověl a konstatoval, že nedošlo k žádné podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu předchozího rozhodnutí o předání nezletilého do pěstounské péče. I nadále není záruka, že by stěžovatelka byla schopna péči o něj řádně zajistit. Stěžovatelka opakovaně proklamuje, že je schopna se o syna starat, avšak reálně pro to žádné kroky dosud neučinila. Neovládá znakovou řeč, což je jeden ze základních předpokladů pro komunikaci s nezletilým. Komunikaci pouze písemnou formou nelze považovat za dostačující. Hlavně zde není odpovídající citová vazba mezi stěžovatelkou, jako matkou, a nezletilým, která je nutná k překonání jazykové bariéry. Pokud je vztah stěžovatelky a nezletilého dlouhodobě narušený, pokud tato bariéra nadále trvá a pokud je zde jiná osoba, která dává záruku řádné výchovy nezletilého, není v jeho zájmu, aby byl předán zpět do výchovy stěžovatelce. Pěstouni, u kterých nezletilý je, dlouhodobě spolehlivě a na vysoké úrovni zajišťují řádnou péči o nezletilého a dokáží uspokojovat jeho potřeby jak po stránce materiální, tak i citové. Jsou schopni zajistit mu stabilní a podnětné výchovné prostředí a pocit bezpečí. O splnění účelu pěstounské péče svědčí skutečnost, že nezletilý je v péči pěstounů více než 4 roky a za tu dobu se u něho výrazně rozvíjejí jeho pozitivní vlastnosti a zájmy.
Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, rozsudek okresního soudu potvrdil. Přisvědčil okresnímu soudu, že nenastala taková změna poměrů, která by prokázala existenci důležitých důvodů pro zrušení pěstounské péče. Nezletilý, který je sluchově postižen, vyrůstá v rodině pěstounů v harmonickém a podnětném prostředí. Pěstouni jsou zaměstnáni ve speciální škole pro sluchově postižené a ovládají znakovou řeč. Jsou tak schopni s nezletilým komunikovat a řádně zajišťovat uspokojování jeho potřeb. Podle závěrů znaleckého posudku z oboru psychologie, vypracovaného v roce 2004, vztah nezletilého k matce je dlouhodobě narušen. Nezletilý se odmítá s matkou osobně stýkat. Nesouhlas se zrušením pěstounské péče projevoval nezletilý i v průběhu řízení, zahájeném návrhem stěžovatelky ze dne 5. 10. 2006. Svěření nezletilého do výchovy matky brání i okolnost, že matka, na rozdíl od pěstounů, neovládá znakovou řeč, není proto schopna řádně s nezletilým komunikovat. Je tedy v souladu se zájmy nezletilého ponechat jej v pěstounské péči.
K tvrzení stěžovatelky, že v daném případě došlo k porušení Úmluvy, odvolací soud poukázal na to, že základním principem Úmluvy, podle čl. 3, je respektování, prosazování a ochrana zájmů nezletilého dítěte. Ponechání nezletilého v pěstounské péči je v daném případě zcela v souladu se zájmem na plnohodnotném rozvoji a sociální integraci dítěte, které je tělesně postiženo, jak to požaduje čl. 23 Úmluvy. K námitce stěžovatelky, že nezletilý je ze strany pěstounů vůči ní negativně ovlivňován, soud konstatoval, že spontánnost stanoviska nezletilého byla zkoumána již ve znaleckém posudku, vypracovaném znalcem dne 29. 10. 2004. Za situace, kdy od vypracování tohoto posudku nedošlo k osobnímu styku nezletilého se stěžovatelkou a nezletilý na svém negativním stanovisku nadále trvá, je nadbytečné podrobovat vztahy mezi nezletilým a stěžovatelkou dalšímu znaleckému zkoumání, zvláště za situace, kdy by takové zkoumání vystavilo nezletilého další psychické zátěži a pocitům ohrožení nalezené psychické jistoty, stability a pohody.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila neústavnost řízení před soudy obou stupňů a jejich rozhodnutí, zejména pro rozpor s obsahem Úmluvy o právech dítěte. Kritika stěžovatelky byla vyslovena pouze v obecné rovině, pro svá tvrzení neuvedla žádné konkrétní argumenty. Podstata její ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s právními závěry soudů obou stupňů v podobě frázovitých odkazů na znění Úmluvy, aniž by konkrétně doložila, v čem byla tato Úmluva porušena. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních předpisech nebo mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.
Na základě ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před soudy obou stupňů a podle jeho zjištění žádná základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Samotná skutečnost, že soudy nevyhověly jejímu návrhu na zrušení pěstounské péče, ještě sama o sobě nezakládá oprávněnost ústavní stížnosti. Navíc stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze zopakovala námitky, které uvedla již v řízení před soudy obou stupňů.
Obecné soudy obou stupňů postupovaly v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soud prvního stupně provedl řadu důkazů, jimiž správně zjistil skutkový stav věci a z něho vyvodil, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě odůvodnil. Stejně tak i odvolací soud velmi pečlivě a všestranně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a vyčerpávajícím způsobem se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky. Právní závěry soudů obou stupňů jsou podle názoru Ústavního soudu ústavně konformní a v daném případě souladné i s Úmluvou o právech dítěte, jejíž ustanovení soudy ve svých rozhodnutích plně respektovaly.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, tvrzených v její ústavní stížnosti. Proto I. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro odmítnutí ústavní stížnosti, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu