ECLI:CZ:US:2008:1.US.1041.08.1
sp. zn. I. ÚS 1041/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. N.P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Černíkem, advokátem se sídlem Libkovice pod Řípem 173, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2008, čj. 13 Co 79/2008 - 28, a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 1. 2008, čj. 11 L 73/2006 - 22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených usnesení obecných soudů, v nichž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomuto porušení mělo dojít tím, že jí nebyla přiznána odměna advokáta - opatrovníka ve výši 325,-- Kč. Stěžovatelce nebyla tato náhrada přiznána s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by úkon, za který jí měla náležet odměna, byl proveden. Samotné převzetí zastoupení k vyplacení odměny nestačí. Stěžovatelka uvedla, že při rozhodování o odměně ustanoveného advokáta - opatrovníka je třeba postupovat podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").
Stěžovatelka nesouhlasí s uvedenými závěry obecných soudů a namítla, že soudy obou stupňů opomněly, že převzetí a příprava zastoupení nejsou zákonem specifikovány a je věcí advokáta, jak si přípravu provede. Dalším argumentem, jímž podepřela svůj návrh, je tvrzení, že ostatní soudy odměnu opatrovníkovi přiznávají bez toho, že by musel prokazovat tento první úkon právní služby.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve zjistil, že v ústavní stížnosti je uvedeno, že osobami podávajícími tento návrh je nejen stěžovatelka JUDr. N.P., ale i J. M. v detenčním řízení zastoupená stěžovatelkou, jako opatrovnicí. K ústavní stížnosti jsou připojeny plné moci jak stěžovatelky, tak i J. M. zmocňující JUDr. Jaroslava Černíka k zastupování před Ústavním soudem. Podpisy pod oběma plnými mocemi jsou zjevně podpisem stejné a té samé osoby, která podepsala plnou moc stěžovatelky. Stěžovatelka tak zřejmě předpokládá, že je oprávněna podat ústavní stížnost i za J. M. na základě jejího zastupování v detenčním řízení. Z obsahu přiložených rozhodnutí, jakož i ze samotného návrhu na přiznání odměny, však vyplývá, že detenční řízení bylo zastaveno poté, co J. M. podepsala souhlas s hospitalizací. Ústavní soud tedy považuje ústavní stížnost za návrh podaný pouze JUDr. N.P. Proto také v záhlaví svého usnesení Ústavní soud uvádí pouze tuto stěžovatelku.
Z obsahu ústavní stížnosti, kopií přiložených rozhodnutí a vyjádření Okresního soudu v Litoměřicích Ústavní soud zjistil, že k porušení stěžovatelčiných práv nedošlo.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, došlo k porušení ústavně zaručených základní práv nebo svobod. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V projednávaném případě Ústavní soud nemá žádné výhrady proti výkladu dotčeného ustanovení advokátního tarifu způsobem, který provedly obecné soudy. Považuje jej za ústavně konformní a konstatuje, že soudy ve svých rozhodnutích rozumně a přesvědčivě odůvodnily, proč se přiklonily k výslednému právnímu názoru. Za daného stavu není Ústavní soud oprávněn jejich závěry přehodnocovat.
Navíc se Ústavnímu soudu, vzhledem k výši sporné náhrady nákladů řízení (jde o částku 325,-- Kč), jeví celá věc natolik bagatelní, že již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 421).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu