ECLI:CZ:US:2008:1.US.1055.08.1
sp. zn. I. ÚS 1055/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky M. V. K., zastoupené Alexandrem Petričkem, advokátem v Liberci, Chrastavská 188/27, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5338/2007-160 ze dne 30. ledna 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č. j. 36 Co 542/2006-149 ze dne 24, července 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5338/2007-160 ze dne 30. ledna 2008, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č. j. 36 Co 542/2006-149 ze dne 24. července 2007, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci č. j. 19 C 173/2003-107 ze dne 12. května 2006. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta její žaloba o určení, že jejím vlastnictvím jsou budova č. p. 354 s pozemky parc. číslo 481 (zastavěná plocha a nádvoří) a parc. číslo 480 (zahrada) v katastrálním území Starý Harcov, zapsané na LV č. 3020 pro uvedené katastrální území, obec Liberec u Katastrálního úřadu v Liberci. Podle jejího názoru bylo napadenými rozhodnutími porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Základní pochybení obecných soudů tkví v tom, že nesprávně a nedostatečně hodnotily problematiku konfiskace majetku jejího právního předchůdce (dědečka). Obecné soudy se nebyly schopny vypořádat nejen s předloženými důkazy, ale ani s časovými posloupnostmi, které měly vliv na posouzení uplatněného nároku. Dovolací soud ve svém rozhodnutí jednak podává zkresleně její námitky, jednak se - z hlediska namítaných skutečností - podstatou věci nezabývá a poukazuje na svoje rozhodnutí a na stanovisko Ústavního soudu.
Za zásadní porušení práva na spravedlivý proces považuje stěžovatelka přejatý závěr soudu odvolacího, že "u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti"; tím měl být míněn konfiskační výměr, vydaný bývalým Okresním národním výborem v Liberci č. j. 33.378/46 ze dne 18. 9. 1946, v němž byla označena osoba, které se konfiskace týká, specifikace majetku, jehož se týká, a i doložka, že tento výměr nabyl právní moci. Obecné soudy se tímto konfiskačním výměrem nezabývaly, i když stěžovatelka jeho vydání zpochybňovala od samého počátku a předložila soudu důkazy o pochybení správních orgánů, které nikdy nerozhodly o odvolání jejího právního předchůdce proti zamítnutí žádosti o zrušení konfiskace.
Stěžovatelka proto považuje za otevřenou otázku, zda bylo konfiskační řízení vůbec ukončeno, pokud nikdy nebylo vydáno rozhodnutí (k žádosti jejího právního předchůdce) o zrušení konfiskace. Dále zdůraznila, že výše označený konfiskační výměr nebyl nikdy doručen tak, aby mohl nabýt právní moci v něm uvedené. Konfiskace majetku neodpovídala zásadám slušnosti, protože majetek neměl být odebrán do doby vyřízení žádosti stěžovatelčina předchůdce o zachování československého státního občanství. Z dalších uvedených podrobností pak stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy spravedlivě neposoudily - resp. vůbec neposoudily - správní akty vydané před rokem 1948 i po něm, přestože na sebe navazují a spolu souvisejí.
Stěžovatelka rovněž namítala, že postup obecných soudů, které vycházejí ze stanoviska Ústavního soudu publikovaného pod č. 477/2005 Sb. a bez bližšího posuzování zamítají určovací žaloby, je nutno považovat za porušení principu rovnosti v právech v těch případech, kdy soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv, i když již tato ochrana ve skutkově podobných případech přiznána byla. Striktní aplikaci uvedeného sdělení i na případy žalob podaných před jeho publikací je nutno - podle názoru stěžovatelky - považovat za retroaktivitu, která znevýhodňuje osoby, které podaly žaloby před publikací zmíněného stanoviska a nebylo o nich do té doby rozhodnuto. Stěžovatelka - v této souvislosti - považuje za zásadní otázku, proč nemohly být použity obecné předpisy (a s tím související žaloba o určení vlastnictví), jestliže v jejím případě nebylo možné restituční předpisy aplikovat.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K ústavní stížnosti podaly stručné vyjádření Nejvyšší soud a Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, která v plném rozsahu odkazují na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud pak zdůraznil, že sám posuzoval přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a proto se nemohl zabývat důvody uváděnými v dovolání stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovatelce je ani nezasílal k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 19 C 173/2003 vedený u Okresního soudu v Liberci. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalobkyně a žalobou se domáhala určení, že výše označené nemovitosti jsou jejím vlastnictvím. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. 19 C 173/2003-107 ze dne 12. května 2006. V odůvodnění soud uvedl, že právní problematika posuzovaného případu byla řešena zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Konstatoval, že z výměru ONV v Liberci vyplývá, že podle §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, učinil správní orgán "verdikt" po zjištění, který majetek které osoby byl ke dni účinnosti zákona (30. 10. 1945) konfiskován; právní mocí výměru, který měl deklaratorní charakter, byl završen konfiskační proces ohledně nemovitostí právního předchůdce stěžovatelky. Soud prvního stupně dále uvedl, že tvrzení obsažená v žalobě se měla stát obsahem včas uplatněné žaloby na vydání věci podle citovaného zákona č. 87/1991 Sb. a této žalobě měla předcházet výzva k vydání věci oprávněnou osobou - matkou stěžovatelky, která žila do září 1998. Na podporu svého právního závěru se soud prvního stupně odvolal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 ze dne 11. 9. 2003.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozsudkem č. j. 36 Co 542/2006-149 ze dne 24. července 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že konfiskační výměry vydávané okresními národními výbory měly již pouze deklaratorní charakter, potvrzující, že jsou splněny podmínky příslušného dekretu prezidenta republiky. V řízení byla prokázána existence pravomocného výměru a z předchozí judikatury pak jednoznačně vyplývá určení časového okamžiku přechodu vlastnictví na stát. Konfiskace nastává přímo ze zákona dnem účinnosti dekretu prezidenta (30. 10. 1945) a tento dekret je také právním důvodem konfiskace, nikoliv až výměr okresního národního výboru, který pouze deklaroval oprávněnost jeho použití. Krajský soud dále uvedl, že ani okresní soud ani soud odvolací nemohly přezkoumávat věcnou správnost uvedených konfiskačních výměrů; konstantní judikatura totiž zaujímá jednoznačné stanovisko, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní), a to jen v řízení o restituci majetku. U kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti. Konstatoval dále, že soud prvního stupně nesprávně posoudil datum přechodu vlastnictví, jestliže vycházel z data, kdy bylo vlastnické právo pro stát na základě rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku vloženo do katastru nemovitostí, tedy až ke dni 26. 11. 1949, který spadá do rozhodného období, upraveného zákonem č. 87/1991 Sb. Dovodil, že stěžovatelka nemohla svůj nárok uplatnit žalobou podle citovaného zákona, neboť k odnětí majetku došlo přede dnem 25. 2. 1948. Dále se v odůvodnění široce opřel o stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005.
Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5338/2007-160 ze dne 30. ledna 2008 odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud dospěl k závěru, že v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nebyla řešena otázka zásadního právního významu, protože závažná právní otázka řešená v předmětné věci - posouzení žaloby o určení práva nebo právního vztahu ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb. - byla již vyřešena rozhodnutími Nejvyššího soudu a také stanoviskem Ústavního soudu.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je otázka, která byla vymezena i jako otázka zásadního právního významu k posouzení přípustnosti dovolání. Jde o posouzení žaloby o určení práva nebo právního vztahu ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním.
K otázce použití obecné určovací žaloby k ochraně vlastnického práva se velmi podrobně vyjádřil Ústavní soud ve svém citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Podle něho "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". V odůvodnění citovaného stanoviska se Ústavní soud vyjádřil i k otázce řešení změny vlastnictví k majetku, který přešel na stát před rozhodným obdobím vymezeným restitučními předpisy, když uvedl: "Zákonodárce (rozuměj: při přijímání restitučních předpisů a vymezení rozhodného období) vycházel z faktického stavu v roce 1990 nebo o málo později, vědom si nejen v té době ještě se z paměti nevytrácejících důvodů, které jej k takovému zásahu do vlastnických práv vedly, ale rovněž nutnosti limitovat změnu ve vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, který jí byl sledován a který je nejlépe vyjádřen právě v ustanovení §1 zákona č. 229/1991 Sb. a preambuli zákona č. 87/1991 Sb., tedy k cílené a přesně vymezené změně v rozdělení majetku, které v té době panovalo. Takto jasně vyjádřená vůle má o to závažnější obsah, neboť k tomuto kroku nebyl povinován. Byť k majetkovým křivdám, které mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, která v mezidobí tento majetek nabyla, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04). Shodně to vyjádřil rovněž maďarský Ústavní soud (rozhodnutí 27/1991 ze dne 20. dubna 1991 a 15/1993 ze dne 12. března 1993). Evropský soud pro lidská práva pak ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. března 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 22. června 2004 Broniowski proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva, "nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny." (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci Kopecký proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy nadále garantováno není."
Ústavní soud v uvedeném stanovisku dále vyslovil, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.
Současně základní restituční zákon, kterým je zákon o mimosoudních rehabilitacích, v preambuli výslovně vyloučil z restitucí majetek, který přešel na stát před rozhodným obdobím. Není tedy pravda, že tento zákon neřeší jiný majetek, než ten, který přešel na stát až v rozhodném období, ale ve skutečnosti se týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl za období do konce roku 1989. Tím, že v preambuli vylučuje nápravu majetkových křivd "z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti", uzákonil, že tento majetek je ve vlastnictví státu, a nelze na něj uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Ústavní soud opakovaně připomněl, že restituční předpisy tvoří komplex a je třeba je vždy vykládat v jejich vzájemné souvislosti, s ohledem na cíl, který byl jejich přijetím vytyčen (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 691/01 ze dne 27. listopadu 2002, věta první), a to zmírnění některých majetkových křivd nastalých v tzv. rozhodném období.
Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy, a to je zejména nutné zdůraznit, s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná. Ve svém nálezu ze dne 23. února 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04 Ústavní soud konstatoval, že "podle čl. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nenachází v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let. V předmětné věci vlastníci, kteří užívali předmět vlastnictví nerušeně 40 let, jsou náhle konfrontováni se situací, že jejich vlastnické právo je zpochybňováno na základě okolností, které nijak neovlivňovali a jejichž obsah ani nemohli znát. Naopak ze všech okolností, které jim byly známy, si mohli udělat jediný možný závěr, že svá práva nabyli v souladu s platnými zákony. Jejich dobrá víra, že právo nabyli od státu v souladu se zákonem, musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti. Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů.".
Uvedené právní věty jsou odpovědí i na námitku stěžovatelky, že při postupu podle výše uvedeného stanoviska Ústavního soudu v případě žalob podaných před jeho publikací, o nichž nebylo do dne jeho publikace rozhodnuto, se jedná o porušení principu rovnosti v právech a nepřípustnou retroaktivitu. Ústavní soud nemohl této námitce stěžovatelky přisvědčit, neboť právě z výše uvedeného stanoviska,popř. i z dřívějších rozhodnutí tohoto soudu v něm zmíněných je zcela zřejmé, že základní přístupy k posuzování případů obdobných věci stěžovatelky jsou ustálené a nedochází zde k výkyvům.
Ústavní soud na závěr shrnuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů - opírající se o stanovisko Ústavního soudu - jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole, a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základního práva, jehož se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu