ECLI:CZ:US:2008:1.US.1065.08.1
sp. zn. I. ÚS 1065/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S. A., sídlem Boulevard Konrad Adenauer 2, L-111 5 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2008, č. j. 20 Cdo 5151/2007 - 113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností podanou faxem dne 28. 4. 2008 a doplněnou předložením originálu dne 30. 4. 2008 domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 11 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2006, č. j. 18 Co 487/2006-66, a to pro vady dovolání, v němž podle dovolacího soudu absentovalo vylíčení konkrétních dovolacích důvodů. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na svou dosavadní judikaturu, podle níž v dovolání nepostačuje prostý odkaz na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., které obecně upravuje dovolací důvody, nýbrž je třeba tento důvod doplnit vylíčením konkrétních skutečností, jež zákonný dovolací důvod naplňují. Přitom doplnit dovolání o tyto údaje je možné pouze ve lhůtě stanovené zákonem pro podání dovolání.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že takový výklad je v rozporu s právem na spravedlivý proces, a domnívá se, že je naopak povinností soudu vést dovolatele k odstranění vad, a to i po uběhnutí lhůty k podání dovolání. Kromě toho se stěžovatelka domnívá, že podané dovolání mělo veškeré zákonné náležitosti, neboť obsahovalo odkaz na dovolací důvody podle §241a odst. 2 o. s. ř. a občanský soudní řád nikde nestanoví povinnost uvést v dovolání veškeré rozhodné skutečnosti a právní argumentaci, které dovolání odůvodňují.
Pokud je nutné doplnit dovolání o konkrétní důvody pouze ve lhůtě stanovené pro podání dovolání, zužuje se tím podle stěžovatelky povinnost soudu vést dovolatele k odstranění vad na období do uplynutí této lhůty. Podá-li pak například dovolatel vadné dovolání pět dnů před vypršením zákonné lhůty, měl by soud i v této lhůtě dovolatele poučit o těchto vadách. Nicméně zbývající pětidenní lhůta není podle stěžovatelky evidentně dostačující, takže nakonec závisí na diskreci soudu, zda svou poučovací povinnost splní či nikoliv. Podle názoru stěžovatelky tak tento výklad občanského soudního řádu vytváří prostor pro libovůli soudu a zakládá nerovnost mezi účastníky dovolacího řízení.
S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že se výkladem příslušných ustanovení občanského soudního řádu zastávaným Nejvyšším soudem, pokud jde o povinnost konkretizace dovolacích důvodů a možnosti odstranění vad pouze v průběhu zákonné lhůty, a jeho konformitou s právem na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení zabýval v minulosti již opakovaně (srov. například usnesení sp. zn. I. ÚS 254/05, II. ÚS 659/07, II. ÚS 812/07, dostupná v el. databázi Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
V těchto předchozích rozhodnutích Ústavní soud neshledal ve výkladu Nejvyššího soudu projev libovůle. Naopak tento výklad má podle Ústavního soudu "racionální podklad spočívající v ochraně principu právní jistoty plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR." Ústavní soud tedy naopak shledal pro postup Nejvyššího soudu ústavní aprobaci v principu právní jistoty, neboť "nelze přehlížet, že dovolání je podáváno proti pravomocnému rozhodnutí a prolamování právní moci jako zásah do nastolené právní jistoty lze připustit jen za zvýšených nároků na formální přesnost a úplnost podání."
Ústavní soud nemá důvodu se od těchto závěrů odklonit ani v nyní projednávaném případě. Lze k tomu doplnit, že postup Nejvyššího soudu se opíral o jeho ustálenou a veřejně dostupnou judikaturu, která měla být právní zástupkyni stěžovatelky známa, a závěr Nejvyššího soudu proto nelze označit ani jako překvapivý. Ostatně z těchto důvodů se v řízení o dovolání vyžaduje povinné zastoupení advokátem. Za těchto okolností nelze akceptovat ani námitku stěžovatelky stran porušení rovnosti účastníků dovolacího řízení, neboť je na vlastní úvaze dovolatele, v jaké fázi běhu zákonné dvouměsíční lhůty dovolání podá, a zda tak učiní nejprve blanketně a poté ještě v otevřené lhůtě dovolání doplní, nebo zda vyčká konce lhůty a zpracuje rovnou bezvadné dovolání. Nelze proto tvrdit, že výklad zastávaný Nejvyšším soudem vyvolává nerovnost, neboť do různého postavení se případně dostávají dovolatelé svým vlastním jednáním či strategií.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se nikterak nezabýval námitkou stěžovatelky stran porušení čl. 11 odst. 3 Listiny, neboť tato námitka nebyla nijak odůvodněna či argumentačně podpořena a z ničeho ani nevyplývá, v čem se mělo napadené rozhodnutí tohoto ustanovení Listiny dotýkat.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2008
Vojen Güttler
předseda senátu