ECLI:CZ:US:2008:1.US.1082.08.1
sp. zn. I. ÚS 1082/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K. zastoupené JUDr. Jitkou Mothejzíkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Haštalská 27, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2008, čj. 26 Cdo 1521/2006 - 87, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2005, čj. 20 Co 366/2005 - 67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a řádně stěžovatelka brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, pro porušení základních práv zaručených čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2005, čj. 24 C 280/2001 - 49, tak, že stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy žalované) uložil povinnost vyklidit byt a předat jej vyklizený žalobcům po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů poté, co jí bude zajištěno náhradní ubytování. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl jako nedůvodné. Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozsudků a podala návrh na odklad jejich vykonatelnosti.
Z textu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí vyplývá, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem odvolacího soudu o formě bytové náhrady, která jí má být poskytnuta po výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který přiznal stěžovatelce právo na náhradní byt a rozhodl o povinnosti stěžovatelky vyklidit byt a předat jej po zajištění náhradního ubytování. Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud se soustředil především na posuzování platební morálky, a nikoli přednostně na důkazy o velmi špatném zdravotním stavu jejího syna, který je zcela odkázán na její pomoc a podle lékařských zpráv je pro něj každá změna prostředí frustrujícím faktorem. Rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatelka vytýká "mechanický výklad" §712 odst. 5, věty druhé, občanského zákoníku, týkající se přiznání bytové náhrady v případě výpovědi z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud totiž není povolán k přezkumu správnosti aplikace předpisů podústavního práva, jak se domnívá stěžovatelka, jejíž argumentace v podstatě zůstává v podústavní rovině. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 371, 374, 375). Žádný z uvedených předpokladů kasačního zásahu Ústavního soudu ve stěžovatelčině případě není dán.
Obě napadená rozhodnutí obecných soudů se plně a ústavně konformně vypořádávají se všemi námitkami stěžovatelky a obsahují podrobná odůvodnění. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku zaujal, s odkazem na svou rozhodovací praxi, stanovisko, že "...pokud soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného, může být přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu jen tehdy, jsou-li splněny kumulativně obě podmínky uvedené v §712 odst. 5, větě druhé občanského zákoníku, tedy existence rodiny s nezletilými dětmi a existence mimořádně závažných okolností. Nejsou-li obě výše uvedené podmínky současně splněny, jako je tomu v dané věci, nelze v daném případě přiznat bytovou náhradu ve formě náhradního bytu..." Nesouhlas stěžovatelky s výkladem Nejvyššího soudu není možno řešit cestou ústavní stížnosti. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí má akcesorickou povahu a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Je-li odmítnuta, je tím odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu