ECLI:CZ:US:2008:1.US.1221.08.1
sp. zn. I. ÚS 1221/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem Ostrava, Sokolská 21, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2005, čj. 33 C 198/96 - 239, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2006, čj. 15 Co 560/2005 - 284, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2008, čj. 32 Cdo 2724/2007 - 351, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, vydaných v řízení o zaplacení 819 450,-- Kč, kde stěžovatel vystupoval v pozici žalovaného. Podle jeho přesvědčení bylo těmito rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a právo svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Celý soudní proces byl zpočátku veden proti neexistujícímu subjektu, byl zmatečný a způsob odstraňování vad žaloby nakonec skončil tím, že jako žalovaný skončil stěžovatel a utrpěl tak újmu.
Podle stěžovatele v dané věci šlo především o otázku aktivní a pasivní legitimace účastníků řízení. U problému aktivní legitimace stěžovatel uvedl, že na základě kupní smlouvy mezi Fondem národního majetku a společností FERAMO METALLUM INTERNATIONAL, spol. s r. o., na žalobce nepřešla, ani přijít nemohla, pohledávka, která byla předmětem sporu. Pokud na žalobce nebylo převedeno vlastnictví k projektům, které stěžovatel zpracoval, nemůže se žalobce domáhat ani slevy za nekvalitní provedení tvůrčího díla ani neoprávněného majetkového prospěchu z toho, že snad bylo zaplaceno více, než bylo běžné. Pokud jde o pasivní legitimaci stěžovatele, v žalobě bylo označení žalovaného - stěžovatele provedeno tak, že se jednalo o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Soud měl proto řízení zastavit, neboť v případě žaloby, která označuje neexistující subjekt, nemohlo dojít ani k procesnímu nástupnictví.
K porušení práva svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost stěžovatel uvedl, že mezi účastníky sporu byla uzavřena smlouva, která jasně hovoří o dvou samostatných dodávkách a vyplývá z ní i způsob stanovení ceny. Ta byla sjednána samostatně pro první dodávku i pro druhou. Stěžovatel uzavřel smlouvu nikoliv jako znalec, ale jako podnikatel, proto mu náleží smluvně volná tvorba ceny, kterou si dohodl s žalobcem.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Ostravě uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a jeho rozhodnutí má základ v hmotném právu. V rozsudku se vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatele, včetně námitek ohledně aktivní a pasivní legitimace účastníků. V dalším odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší soud plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, věc řádně posoudil z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se s otázkami, jež mu byly předloženy ke zkoumání.
Z ústavní stížnosti a ze spisu sp. zn. 33 C 198/96 Okresního soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla, rozsudkem uvedeného soudu ze dne 27. 5. 2005, čj. 33 C 198/96 - 239, uložena povinnost zaplatit žalobci 819 450,-- Kč.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu potvrdil ohledně zaplacení částky 409 725,-- Kč a změnil tak, že ve zbývající částce 409 725,-- Kč žalobu zamítl. Po doplnění dokazování konstatoval, že vůle stran, vtělená do smlouvy, je projevena určitě a srozumitelně, takže mezi účastníky byla dne 30. 1. 1991 uzavřena smlouva, podle které se stěžovatel zavázal zpracovat pro žalobce propočet tržní hodnoty státního podniku výnosovou metodou a stejný propočet formou znaleckého posudku. Předmětem smlouvy byla i další samostatná dodávka, kterou měl být proveden propočet účetní hodnoty stejnou formou, bude-li žalobce tuto dodávku vyžadovat do 31. 7. 1991. Cena za tuto dodávku byla stanovena procentem z tržní hodnoty podniku vypočtené stěžovatelem. Existence dodávek, jejich předání a vyplacení částky 459 725,-- Kč za každou z nich v roce 1991 nebyla mezi účastníky v řízení sporná. Posuzovaný právní vztah se řídí hospodářským zákoníkem, ve znění novel, v souladu s ustanovením §763 ObchZ, jako vztah mezi dvěma podnikatelskými subjekty. Listinu označenou jako hospodářská smlouva zhodnotil jako smlouvu o jiných pracích a výkonech podle §356 hospodářského zákoníku a považoval ji za platně uzavřenou. Současně byla mezi stranami sjednána odkládací podmínka ve smyslu §24d hospodářského zákoníku, kdy teprve v důsledku jejího splnění mohl stěžovatel tento propočet provést.
Nedostatek aktivní legitimace žalobce stěžovatel neuplatnil ani přes řádné poučení podle §119a OSŘ před okresním soudem, které probíhá od roku 1996. Tato námitka je podle názoru odvolacího soudu stejně neopodstatněná. Podle §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, přecházejí s vlastnickým právem k privatizovanému majetku na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným podnikem. Ze základní koncepce privatizace vyplývá, že veškerý majetek privatizovaného podniku přešel v daném případě na Fond národního majetku a z Fondu na jediného nabyvatele - podnik FERAMO METALLUM INTERNATIONAL, spol. s r. o., se všemi právy a povinnostmi. Jde tedy o univerzální sukcesi.
Ohledně námitky, týkající se práv z průmyslového a duševního vlastnictví, soud poukázal na ustanovení §16 citovaného zákona a uvedl, že žádná samostatně evidovaná a zákonem chráněná průmyslová či autorská práva státní podnik ve své evidenční podstatě neměl, takže ohledně nich samostatnou smlouvu neuzavřel a kupující je nenabyl. Navíc dodávky stěžovatele nespadají do kategorie práv z průmyslového a duševního vlastnictví podle zvláštních předpisů.
K námitce stěžovatele o nedostatku pasivní legitimace krajský soud odkázal na tu část odůvodnění rozsudku okresního soudu, kde správně dovodil, že pokud právní předchůdce žalobce označil v žalobě žalovaného jako ORGWARE, zastoupený ředitelem Ing. P. K., uvedl správné sídlo žalovaného jakožto fyzické osoby podle údajů uvedených v registru Českého statistického úřadu i správné identifikační číslo žalovaného, je od počátku žalovaným fyzická osoba Ing. P. K. Pokud tedy byl žalovaný vadně označen, tato vada byla k výzvě soudu odstraněna.
K meritu věci krajský soud uvedl, že závěr okresního soudu o tom, že stěžovatel u dodávky propočtu účetní hodnoty státního podniku Feramo Brno plnil bezesmluvně, je správný a má oporu v provedeném dokazování. Okresní soud rovněž správně dovodil, že stěžovateli vznikl majetkový prospěch podle ustanovení §123 hospodářského zákoníku. Jestliže právní předchůdce žalobce zaplatil stěžovateli 459 725,-- Kč za zpracování účetního ocenění, které si ponechal bez dalšího využití, a cena tohoto plnění činila maximálně 10 000,-- Kč, přičemž žalobce se rozhodl po stěžovateli nepožadovat zpět 50 000,-- Kč, je správný závěr soudu prvního stupně, že stěžovatel získal na úkor žalobce neoprávněný majetkový prospěch ve výši 409 725,-- Kč. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu v této části potvrdil.
K dodávce propočtu tržní hodnoty státního podniku Feramo Brno krajský soud konstatoval, že v tomto směru byla mezi účastníky, jako podnikateli, uzavřena platná smlouva, stěžovatel podle ní plnil, právní předchůdce žalobce plnění převzal, smluvní cenu zaplatil, aniž vznesl jakékoliv námitky proti kvalitě. Soud přisvědčil stěžovateli, že vztah mezi smluvními stranami se řídí dohodou, včetně ujednání o ceně. Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ponechává sjednání ceny na dohodě smluvních stran, s výjimkou cen, na které se vztahuje regulace podle tohoto zákona. Přisvědčil mu i v tom, že nelze akceptovat stav, kdy po splnění smlouvy se objednatel rozhodne, že má být zkoumána pracnost dodávky a zda tomu odpovídá cena, kterou si sám sjednal. Stěžovatel tak ve vztahu k dodávce tržního ocenění zmíněného státního podniku nezískal neoprávněný majetkový prospěch, jednalo se o plnění z právního důvodu - hospodářské smlouvy.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Konstatoval, že odvolací soud vyšel správně ze skutkového zjištění, že další objednávka na zpracování účetní hodnoty podniku nebyla vůči stěžovateli učiněna a stěžovatel tak dodal posudek, který si žalobce neobjednal a zůstal bez dalšího využití. Odvolací soud tak správně, ve shodě se soudem prvního stupně, dovodil, že se nejedná o smluvní plnění a pokud žalobce za toto plnění zaplatil, jednalo se o neoprávněný majetkový prospěch, který je žalovaný povinen žalobci vydat. Odvolací soud správně posoudil aktivní legitimaci žalobce. Podle §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem a přechod pohledávky se řídí právní úpravou postoupení pohledávky. Závazkem souvisejícím s privatizovaným majetkem je tedy i neoprávněný majetkový prospěch. Pokud FERAMO METALLUM INTERNATIONAL, spol. s r. o., odkoupila od Fondu národního majetku veškerý majetek původního žalobce, který uzavřel se stěžovatelem předmětnou hospodářskou smlouvu, nárok na vrácení neoprávněného majetkového prospěchu se odvíjí od této smlouvy.
Dovolací soud se zabýval i námitkou stěžovatele o nesprávném právním posouzení pasivní legitimace stěžovatele. I zde odvolací soud správně dovodil, že stěžovatel byl v žalobě nesprávně označen a vada žaloby byla odstraněna postupem podle §43 OSŘ. Stěžovatel byl pouze nesprávně označen jako ORGWARE místo Ing. P. K. - ORGWARE. Úvaha stěžovatele, že žaloba byla podána proti neexistujícímu subjektu a že nárok žalobce je promlčen, je tedy nesprávná.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů všech stupňů, tedy i Nejvyššího soudu. Předkládá své vlastní závěry, které nemají oporu ve skutkových zjištěních. Svá tvrzení prezentuje jako zcela nepochybná, takže jedině jeho názory jsou správné a soudy se hluboce mýlí. Navíc výhrady uvedené v ústavní stížnosti jsou v podstatě totožné s námitkami, které stěžovatel uvedl již ve svém odvolání i dovolání, takže jak odvolací, tak i dovolací soud se jimi již důkazně zabývaly. Stěžovatel tak svou ústavní stížností, opřenou o stejné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů. V této souvislosti je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Namítá-li stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by mu byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (sp. zn. I. ÚS 2/93, sv. I., str. 273). Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil, že by bylo stěžovateli nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že obecné soudy opřely své závěry o právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho základního práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
V předmětné věci obecné soudy obou stupňů i Nejvyšší soud náležitě zhodnotily všechny provedené důkazy, ve smyslu ustanovení §132 OSŘ, a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Nelze než odkázat na podrobná a logicky vyvážená odůvodnění jejich rozhodnutí, v nichž Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy, jako orgány veřejné moci, rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Vyjádření obecných soudů obsahovala jen odkazy na odůvodnění jejich rozhodnutí, proto nebyla stěžovateli k replice zaslána. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Protože napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatele, která uvedl v ústavní stížnosti, dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu