ECLI:CZ:US:2008:1.US.1225.08.1
sp. zn. I. ÚS 1225/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti F. M., zast. JUDr. Robertem Kameníkem, advokátem, sídlem Česká 15, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.2.2008, č.j. 28 Co 444/2006-546, a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26.6.2003, č.j. 7 C 651/95-408, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a podniku Restaurace a jídelny Vyškov, s.p., v likvidaci, sídlem Dvořákova 36, Vyškov, zast. JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ve výroku I. a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud"), též ve výroku I., a domáhal se jejich zrušení. V návrhu uvedl, že napadeným výrokem rozhodl okresní soud o tom, že vlastníkem individualizované budovy a pozemku v kat. úz. Bučovice ("motel Arkáda Bučovice") je Česká republika a hospodaření k tomuto majetku přísluší vedlejšímu účastníkovi (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce), kdy zjistil, že v průběhu privatizace byla dražba provedena v rozporu se zákonem, jde tudíž o absolutně neplatný právní úkon. Proti tomuto výroku podal stěžovatel odvolání, krajský soud po zhodnocení průběhu dražby také dospěl k závěru, že převod byl neplatný. Proti závěrům obecných soudů formuloval stěžovatel řadu námitek, posléze konkretizovaných:
a) k přiměřenému použití zák. č. 427/1990 Sb. na prodej majetku v rámci likvidace státního podniku,
b) k jeho přesvědčení o správnosti postupu, včetně dobré víry, že na postup vedlejšího účastníka nemohl mít žádný vliv a že neplatnosti se dovolává právě ten, kdo ji sám způsobil.
Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadenými soudními rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně:
a) právo na soudní ochranu práv, jak je zakotveno v čl. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 popř. i čl. 95 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
b) právo na spravedlivé projednání záležitosti nezávislým a nestranným soudem (spravedlivý proces), jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a protokolů na tuto Úmluvu navazujících,
c) právo vlastnit majetek, jak je upraveno v čl. 11 odst. 1, popř. i odst. 4 Listiny.
Porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces spatřuje v tom, že obecné soudy postupovaly nikoliv objektivně, nestranně, rovně a spravedlivě, protože nerespektovaly stěžovatelovu dobrou víru při nabytí nemovitostí, důkazy vykládaly v jeho neprospěch, lpěly na formálním dodržení jednotlivých ustanovení zák. č. 427/1990 Sb. K porušení práva vlastnit majetek mělo dojít, stručně vyjádřeno, tím, že stát, který převedl na stěžovatele majetek, po 16 letech vydal rozhodnutí, kterým ho o tento majetek připravil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
a) Právo na soudní ochranu
Čl. 3 Ústavy:
Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.
Čl.4 Ústavy:
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 95 Ústavy:
1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.
Čl.96 Ústavy:
1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 2 Listiny:
Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Čl. 37 odst. 3 Listiny:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
b) právo na spravedlivé projednání záležitosti
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
c) právo vlastnit majetek
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.
Krajský soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že on se na vzniku posuzované situace nepodílel a majetek tak nabyl v dobré víře. Nicméně podotkl, že v průběhu řízení byl zjištěn skutkový stav, který nemohl posoudit jinak, než učinil svým rozhodnutím, a to bez ohledu na to, kdo, jak či do jaké míry tento stav způsobil. Proto setrval na svém právním názoru vyjádřeném v jeho rozsudku a na jeho odůvodnění pro stručnost odkázal. Se stěžovatelem nesouhlasí v jedné z konkrétních námitek, a to v té, že to byla likvidátorka žalujícího státního podniku, kdo pro připravovanou dražbu stanovil vyvolávací cenu odlišně, neboť tato cena byla dána postupem podnikatele Ing. V. M., a byla to právě tato odlišná cena, v níž spočíval důvod, po nějž nakonec likvidátorka žalujícího státního podniku přistoupila k podání žaloby. Podle krajského soudu nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody, nicméně návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nekonstruoval.
Okresní soud zdůraznil, že po provedeném velmi obsáhlém dokazování dospěl k závěru, že veřejnou dražbou motelu Arkáda Bučovice byl porušen zákon, a tento závěr podrobně odůvodnil. Uzavřel, že poskytl účastníkům dostatečnou soudní ochranu jejich práv, rozhodl nestranně, v souladu se zjištěným skutkovým stavem a v souladu s platnými právními předpisy, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vedlejší účastník nesouhlasí se stanovisky stěžovatele a formuloval k nim vlastní názor, zejména připomenul, že šlo o majetek nabytý v důsledku absolutně neplatného právního úkonu; proto vyjádřil požadavek, aby Ústavní soud ústavní stížnosti jako nedůvodnou zamítl.
Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků a vedlejších účastníků, která nepřinášejí žádná nová tvrzení, nebylo je třeba zasílat na vědomí a k případné replice stěžovateli.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 7 C 651/95 Ústavní soud zjistil, že již v roce 1992 se vedlejší účastník u Krajského obchodního soudu v Brně domáhal vůči stěžovateli určení neplatnosti veřejné dražby, a to na základě upozornění tehdejšího okresního prokurátora o porušení §47b odst. 1 a 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 92/1992 Sb.; po vyslovení věcné nepříslušnosti byla věc postoupena Okresnímu soudu v Uherském Hradišti a po vyslovení místní nepříslušnosti pak Okresnímu soudu ve Vyškově. Stěžovatel s argumentací vedlejšího účastníka nesouhlasil a požadoval zamítnutí žaloby, protože byl přesvědčen, že dražba splňovala potřebné náležitosti. Okresní soud rozsudkem ze dne 27.9.1996, č.j. 7 C 651/95-114, zamítl žalobu na určení neplatnosti veřejné dražby, ovšem uložil stěžovateli povinnost vyklidit nemovitosti a vydat movité věci. Soud vzal za prokázané, že byla na nemovitosti i movitý majetek vyhlášena veřejná soutěž, později byla bez právního podkladu přeměněna na veřejnou dražbu. Přitom majetek státního podniku mohl být po nabytí účinnosti zákona č. 92/1992 Sb. zpeněžen pouze prodejem ve veřejné dražbě, avšak uzavřel, že veřejnou dražbou uskutečněnou dne 11.4.1992 na prodej motelu Arkáda Bučovice byl porušen zákon. Stěžovatel se proti rozsudku prvoinstančního soudu odvolal (v mezidobí byl stěžovateli uložen předběžným opatřením zákaz nakládání s motelem Arkáda, které krajský soud zrušil), a protože krajský soud ho shledal důvodným, zrušil napadené výroky, neboť jimi soud rozhodoval o něčem, co se nestalo předmětem řízení. Vedlejší účastník změnil žalobní návrh a domáhal se určení, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, že jím je Česká republika a jemu svědčí právo hospodaření, a současně uložení povinnosti vyklidit nemovitosti a vydat movité věci, později požadoval za movité věci relutární náhradu a ještě později se eventuálním petitem domáhal vydání věcí, in eventum zaplacení náhradního peněžního plnění (v mezidobí vydané další předběžné opatření krajský soud zrušil). Po obsáhlém dokazování zaměřeném především na podmínky a průběh dražby okresní soud rozsudkem ze dne 26.6.2003, č.j. 7 C 651/95-408, žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že dražba byla provedena v rozporu se zákonem (negatorní žalobní návrh zamítl jako nadbytečný). Po odvolacím řízení zahájeném na základě odvolání stěžovatele, jehož obsahem bylo další doplnění dokazování, krajský soud rozsudkem ze dne 13.2.2008, č.j. 28 Co 444/2006-546, potvrdil výrok soudu I. stupně o určení vlastnictví ke sporným nemovitostem, výroky II., IV. a V. zrušil. V odůvodnění rozsudku krajský soud podrobně zhodnotil skutková zjištění a zdůvodnil jejich právní hodnocení vedoucí k závěru, že převod předmětného majetku státu odporuje zákonu, tudíž je neplatný.
III.
Po seznámení s předloženými podklady a spisem obvodního soudu Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno.
Podstatou sporu vedeného před obecnými soudy mezi vedlejším účastníkem, jako žalobcem, a stěžovatelem, v pozici žalovaného, je posouzení podmínek pro převod vlastnického práva státu postupem v rámci tzv. privatizace, konkrétně postupem podle zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Po několikaletém sporu obecné soudy shledaly, že v předmětné věci nebyly podmínky pro převod majetku státu na stěžovatele naplněny a výslovně konstatovaly, že provedené dražba byla neplatnou. Budiž připomenuto, že veřejná dražba představuje zvlášť upravený proces uzavírání smlouvy a současně specifický způsob uzavření smlouvy; smlouva jako výsledek dražby je uzavřena příklepem licitátora. Podle soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 2 Odon 77/97) tato charakteristika platí i pro veřejnou dražbu v rámci tzv. velké privatizace podle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přiměřeným použitím zák. č. 427/1990 Sb., o tzv. malé privatizaci, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže obecné soudy dovodily, že dražba nemovitostí tvořících komplex motelu Arkáda byla pro rozpor se zákonem neplatná, nemohl stěžovatel nabýt vlastnické právo. Proto také napadenými rozsudky nemohlo dojít k porušení jeho základního práva vlastnit majetek.
Ústavní soud dále dodává, že v řízení před obecnými soudy nedošlo ani k porušení práva na soudní ochranu ani práva na spravedlivý proces, protože podle jeho konstantní judikatury by k takovému následku došlo teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala, obecné soudy se všemi hmotně právními i procesně právními námitkami stěžovatele zevrubně zabývaly a vypořádaly se s nimi adekvátním a ústavně konformním způsobem. Přitom k porušení výše uváděných ustanovení Ústavy nemohlo ani samostatně dojít, protože neupravují žádná základní práva nebo svobody.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu