ECLI:CZ:US:2008:1.US.124.04.1
sp. zn. I. ÚS 124/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelek G. K. a S. P., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soud č. j. 28 Cdo 2225/2003-264 ze dne 9. prosince 2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 303/2002-229 ze dne 9. října 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelky proti usnesení Nejvyššího soud č j. 28 Cdo 2225/2003-264 ze dne 9. prosince 2004, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 303/2002-229 ze dne 9. října 2002, kterým byl ve výroku ve věci samé s dílčími úpravami potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ č. j. 3 C 221/95-201 ze dne 19. července 2001, jímž byla zamítnuta jejich žaloba o uzavření dohody o vydání nemovitosti podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.). Podle názoru stěžovatelek byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR.
Porušení práva na spravedlivý proces a ochrany občanství spatřují stěžovatelky zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelky tvrdí, že jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. a svůj nárok řádně a včas uplatnily. V řízení před soudem prvního stupně předložily svá osvědčení o státním občanství České republiky, která jim byla vydána Obvodním úřadem městské části Praha 4 v letech 1996 a 1997, čímž prokázaly splnění podmínky státního občanství. Obecné soudy však zaujaly nesprávný skutkový závěr, že státními občany nejsou. Ve svém závěru se opřely o výklad Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, publikované pod č. 169/1929 Sb. (dále jen "Úmluva o naturalizaci"). Stěžovatelky tvrdí, že obecné soudy dospěly k nesprávnému výkladu v tom, že ztratily naturalizací české státní občanství nejpozději dnem 8. 5. 1957.
V obsáhlém odůvodnění stěžovatelky dovozují, že výklad obecných soudů, týkající se ztráty českého státního občanství, je nesprávný. Vzhledem k ustanovením Úmluvy o naturalizaci nelze dojít k závěru o ztrátě občanství, protože v čl. 1 odst. 3 je stanoveno, že ustanovení o ztrátě občanství se nepoužije pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku. Stěžovatelky tvrdí, že toto ustanovení je účinné po celou dobu platnosti Úmluvy o naturalizaci. Nesouhlasí se závěry obecných soudů v tom, že se jedná o situaci, kdy účinky ztráty občanství byly odsunuty k okamžiku, kdy skončí válečný stav země, jejíž občanství jako prvé tato osoba má.
Stěžovatelky poukazují i na to, že správní úřady s nimi i po roce 1957 jednaly jako s československými občany, a o existenci občanství svědčí i osvědčení vydaná Obvodním úřadem pro Prahu 4.
Stěžovatelky konečně vytýkají obecným soudům, že nerespektovaly nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 307/97 ze dne 18. května 1999. Navrhly proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Krajský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve svém rozhodnutí vycházel z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou také v rozhodnutí poukázal. Považuje proto ústavní stížnost za nedůvodnou. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že ve vyjádření Krajského soudu v Praze nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k tomuto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovatelkám je ani k případné replice nezasílal.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 C 221/95 vedený u Okresního soudu Praha - východ. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelky domáhaly žalobou podanou u uvedeného soudu, aby byla žalovanému (obec Senohraby) uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitost podle zákona č. 87/1991 Sb., a to domu č. p. 61 na pozemku parc. č. 76, pozemku parc. č. 76 a pozemku parc. č. 412/9, zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území Senohraby u Katastrálního úřadu Praha - východ. Okresní soud Praha - východ žalobu rozsudkem č. j. 3 C 221/95-121 ze dne 29. dubna 1999 zamítl a současně připustil částečné zpětvzetí návrhu a řízení zastavil v té části, která se týkala vydání pozemku parc. č. 412/9 v katastrálním území Senohraby. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelek usnesením č. j. 30 Co 21/2000-149 ze dne 8. března 2000 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro nedostatečně zjištěný skutkový stav.
Okresní soud Praha - východ následně rozsudkem č. j. 3 C 221/95-201 ze dne 19. července 2001 žalobu znovu zamítl. Vycházel ze zjištění, že stěžovatelky sice předložily dokumenty osvědčující jejich státní občanství, ale vyslovil názor, že podle Úmluvy o naturalizaci ztratily svou dřívější státní příslušnost k Československu a staly se příslušnicemi Spojených států amerických. Dospěl k závěru, že stěžovatelky v době, kdy učinily výzvu o vydání nemovitostí a rozhodly se uplatňovat své nároky u soudu, neměly československé státní občanství. Uzavřel proto, že nejsou osobami oprávněnými podle zákona č. 87/1991 Sb., protože nesplňují předpoklady oprávněných osob ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 až 5 citovaného zákona.
K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 30 Co 303/2002-229 ze dne 9. října 2002 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení; jinak jej potvrdil ve znění výroku soudu prvního stupně s tím, že z navrhované dohody o vydání nemovitostí vypustil bod 1 a 7. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně; ztotožnil se i s jeho právním názorem, že stěžovatelky poté, kdy naturalizací nabyly státní občanství USA, ztratily nejpozději dnem 8. 5. 1957 státní občanství československé. Podmínku státního občanství nesplňovaly ani ke dni 1. 10. 1991 ani ke dni 1. 11. 1994 ve smyslu ustanovení §3 a §5 zákona č. 87/1991 Sb. V odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1271/2000 ze dne 26. září 2000, v němž byl vysloven názor, že českoslovenští příslušníci, kteří nabyli naturalizací příslušnost USA v době, kdy Československo vedlo válku, ztratili občanství v okamžiku, kdy odpadla překážka stanovená v článku 1 odstavec 3 Úmluvy o naturalizaci, tedy dnem 8. 5. 1957.
Rozsudek odvolacího soudu napadly stěžovatelky dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2225/2003-264 ze dne 9. prosince 2003 odmítnuto. Dovolací soud poukázal na svou rozhodovací praxi, v níž opakovaně vyslovil závěr, že Úmluva o naturalizaci neupravovala způsoby nabývání státní příslušnosti účastnických zemí, ale její význam spočíval v tom, že s okamžikem nabytí státní příslušnosti USA byla bez dalšího spojena ztráta dřívější státní příslušnosti československé (a naopak). Dále zdůraznil, že českoslovenští občané, kteří nabyli naturalizací občanství USA v době od 17. září 1938 do 31. prosince 1945, popř. do 8. května 1957, ztratili československé státní občanství po zániku okolností vylučujících uplatnění zásad vtělených do odstavců 1 a 2 článku 1 Úmluvy o naturalizaci, tedy nejpozději dnem 8. května 1957. Nejvyšší soud s odkazem na tuto rozhodovací praxi přisvědčil rozhodnutí odvolacího soudu a dovolání odmítl.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly stěžovatelky účastníky, k porušení jejich základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelky dovolávaly ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a následně pak ochrany státního občanství, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelek s právním názorem, týkajícím se výkladu Úmluvy o naturalizaci, na němž obecné soudy svá rozhodnutí postavily. Stěžovatelky také poukázaly na to, že obecné soudy podle jejich názoru nerespektovaly závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 307/97 ze dne 18. května 1999.
Ústavní soud těmto tvrzením nepřisvědčil.
Ve stěžovatelkami zmiňovaném nálezu Ústavního soudu byl především interpretován pojem "kdy země vede válku", obsažený v čl. 1 Úmluvy o naturalizaci, ve vztahu ke zjištění, zda je splněna podmínka státního občanství podle restitučních předpisů. Z odůvodnění tohoto nálezu pak jednoznačně vyplývá, že doba, "kdy země vede válku" byla definována obdobím 17. 9. 1938 do 7. 5. 1957. Toto časové vymezení je v citovaném nálezu také odůvodněno. Z této definice také obecné soudy v rozhodnutích napadených ústavní stížnosti vycházely. Nelze proto tvrdit, že toto rozhodnutí Ústavního soudu nebylo respektováno. Samozřejmě, skutkové okolnosti, na jejichž základě bylo předmětné rozhodnutí vydáno, se neshodují s okolnostmi, z nichž vycházejí napadená rozhodnutí, a proto v dalším nelze citovaný nález aplikovat.
Ústavní soud dále nemá důvodu zpochybňovat právní závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí uvedených v napadeném usnesení. Ztotožňuje se s jeho právními závěry v tom, že hlavním účelem zmiňované Úmluvy o naturalizaci bylo vyřešení otázky dvojího občanství, které oba smluvní státy nepovažovaly za vhodné, a to určitým "automatem", který nevyžadoval složitého úředního postupu na straně obou smluvních států. Ustanovení čl. 1 odst. 3 této úmluvy pak zasáhlo do její aplikace pouze po dobu, "kdy země vede válku". Opačný výklad by popíral smysl další existence této úmluvy, která však i po ukončení válečného stavu byla dále účinná, a to až do roku 1997. Výklad Úmluvy o naturalizaci, provedený Nejvyšším soudem, se neodchyluje od právních názorů vyslovených v rozhodnutích Ústavního soudu a týkajících se smyslu a účelu uvedené úmluvy. Výklad příslušných ustanovení Úmluvy o naturalizaci tedy považuje i Ústavní soud za ústavně konformní.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelky dovolávají, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu