ECLI:CZ:US:2008:1.US.1265.08.1
sp. zn. I. ÚS 1265/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Mantinel s. r. o., se sídlem Praha 9, Na Rozcestí 6, zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem Praha 9, Na Rozcestí 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 10. 2007, čj. 12 C 3/2007 - 7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2008, stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 10. 2007, čj. 12 C 3/2007 - 7, vydaného v právní věci žalobce E. L. M. Invest, s. r. o., proti žalované Agentura BERM, s. r. o., o neplatnost veřejné dobrovolné dražby. Zmíněným rozsudkem bylo určeno, že veřejná dobrovolná dražba, jejímž předmětem byl označený byt, je neplatná. Stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost "podává opětovně, protože došlo pravděpodobně omylem k jejímu zamítnutí, neboť z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně vyplývá její oprávněnost". Ústavní stížnost stejného obsahu podal poprvé dne 1. 11. 2007 s tím, že označený rozsudek byl vydán dne 3. 10. 2007, takže lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována. Uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 nebyl stěžovateli doručen, neboť jím nebyl považován za účastníka řízení. Stěžovatel v této opakované ústavní stížnosti tvrdí, že měl být považován za účastníka řízení, neboť se v tomto řízení jednalo o jeho vlastnické právo k bytu, který vydražil a řádně uhradil cenu dosaženou vydražením. Tím, že jej soud nepovažoval za účastníka řízení, mu zároveň odňal možnost podat odvolání. Porušil tak základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2830/07 bylo zjištěno, že stěžovatel podal, dne 1. 11. 2007, ústavní stížnost stejného znění proti stejnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3. Usnesením ze dne 29. 2. 2008 Ústavní soud zmíněnou ústavní stížnost odmítl. V odůvodnění usnesení mj. konstatoval, že: "Ústavní soud ve své judikatorní praxi dospěl k závěru, že skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou, včetně ústavní stížnosti. Takovéto pravomocné rozhodnutí ve vztahu k němu představuje "jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem zaručena. V dané věci podal navrhovatel ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení, jehož účastníkem nebyl, a v petitu své ústavní stížnosti se domáhá jeho zrušení. Vzhledem k výše uvedenému však k návrhu takto formulovaného petitu ústavní stížnosti není aktivně legitimován."
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel formuloval tuto první ústavní stížnost, jako by byl soudem formálně považován za účastníka řízení. Ze své pozice však mohl tehdy brojit pouze proti "jinému zásahu veřejné moci", tedy proti procesnímu pochybení zmíněného soudu, nikoliv tedy proti pravomocnému rozsudku.
Ústavní soud konstatuje, že text shora citovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 2830/07 neobsahuje žádný rozpor nebo omyl, jak stěžovatel tvrdí. Ústavní soud zde pouze vyjádřil závěr, podle kterého, pokud soud někoho, jehož práva byla v řízení dotčena, za účastníka řízení nepovažuje, a přesto z hlediska věcného účastníkem řízení je, jedná se o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci. Takhle tedy měl stěžovatel formulovat petit své první ústavní stížnosti. Jelikož tak neučinil, Ústavní soud usnesením ze dne 29. 2. 2008 odmítl ústavní stížnost proto, že nebyla meritorně projednatelná.
Ústavní stížnost, podaná dne 21. 5. 2008, je opožděná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytne, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). První ústavní stížnost podal stěžovatel ve lhůtě. Druhou ústavní stížnost však již podal pozdě, neboť ode dne vydání rozsudku soudu prvního stupně uplynulo, v době jejího podání, již téměř 8 měsíců. Tím je naplněn důvod pro její odmítnutí soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Jelikož tedy stěžovatel nepodal ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě, jak to požaduje ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud ji odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
František Duchoň
soudce Ústavního soudu