ECLI:CZ:US:2008:1.US.1268.08.1
sp. zn. I. ÚS 1268/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti O. S., zast. JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2008, č.j. 28 Cdo 83/2008-459, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.6.2008, č.j. 11 Co 121/2007-428, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterými byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ukládající povinnost osobě ve sporu žalované uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí v Praze 2. Uvedl, že zamítnutí žaloby bylo zdůvodněno tvrzením, že nemovitosti nepřešly na stát způsobem uvedeným v §6 zák. č. 87/1991 Sb., stěžovatel tak nemůže být oprávněnou osobou podle §3 odst. 4 tohoto zákona. Závěr považuje za mylný, a to pro jeho základ, že totiž MUDr. O. S. (původní vlastník) byl osobou německé národnosti. Podle stěžovatele bylo rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 90 Ústavy ČR (dále jen Ústava"), které soudu ukládá stanoveným způsobem a tedy i v souladu s obč. soudním řádem poskytovat ochranu základním lidských a občanským právům. Protože právo na majetek patří mezi takováto práva, je stěžovatel přesvědčen, že současně bylo porušeno i jeho právo zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň i právo garantované článkem 4 odst. 1 Listiny. Následným podáním stěžovatel důvody ústavní stížnosti doplnil. Upozorňoval, že formulace užitá v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu o tom, že právnímu názoru městského soudu "nelze upřít opodstatněnost" je porušením §211 obč. soudního řádu ve vztahu k ustanovení §157 odst. 2 obč. soudního řádu, že takový právní názor je jen slabším hodnocením závěru vycházejícího z provedených důkazů městským soudem a že Nejvyšší soud měl tuto rozpornost vysvětlit a na konkrétních tvrzeních prokázat, v čem se stěžovatel (v pozici odvolatele) mýlí. V další části zopakoval své výhrady a námitky vůči rozsudku městského soudu, když se jimi Nejvyšší soud nezabýval, ač - podle jeho názoru - měl a mohl (pozn. tyto námitky se koncentrují na posouzení údajné státní nespolehlivosti MUDr. O. S.); přitom namítal, že městský soud se s jeho argumentací vůbec nevyrovnal, protože ji jednoduše vynechal ze svého hodnocení (tj. jednal v rozporu s §157 odst. 2 obč. soudního řádu). Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby napadené rozsudky byly Ústavním soudem zrušeny.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 4 odst. 1 Listiny:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 16 C 271/95 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti Všeobecné fakultní nemocnici v Praze žalobu (dle zák. č. 87/1991 Sb.) na vydání specifikovaných nemovitostí, obvodní soud ji rozsudkem ze dne 12.5.1997, č.j. 16 C 271/95-26, zamítl s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal, že by splnil podmínku stanovenou v §3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., tedy že je občanem České republiky. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal s tím, že státní občanství doložil již ve výzvě k vydání nemovitostí. Městský soud usnesením ze dne 29.5.1998, č.j. 22 Co 367/97-57, prvostupňový rozsudek zrušil, neboť zjistil, že stěžovatel podmínku státního občanství splňoval a obvodnímu soudu uložil, aby se zabýval dalšími podmínkami důvodnosti uplatněného restitučního nároku. Po provedeném obsáhlém dokazování, v jehož průběhu stěžovatel změnil žalobní návrh (na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci), obvodní soud žalobu rozsudkem ze dne 3.12.2003, č.j. 16 C 271/95-191, opět zamítl, a to ze stejného důvodu (nesplnění podmínek státního občanství stěžovatelem, přičemž v odůvodnění rozsudku uvedl, že vycházel z nových důkazů, které v předcházejícím řízení nebyly známy). Stěžovatel se proti prvostupňovému rozsudku opětovně odvolal, městský soud usnesením ze dne 23.2.2005, č.j. 11 Co 408/2004-212, rozsudek soudu I. stupně zrušil, ze stejných důvodů jako předcházející rozsudek. Obvodní soud v další fázi řízení zaměřil dokazování na ověření podmínek pro restituci, dokazování bylo skončeno při jednání dne 21.11.2006 a účastníkům dáno poučení podle §119a obč. soudního řádu. Rozsudkem ze dne 1.12.2006, č.j. 16 C 271/95-402, uložil obvodní soud žalovanému povinnost uzavřít dohodu o vydání věci, protože zjistil, že právní předchůdci stěžovatele nebyli osobami státně nespolehlivými a že k přechodu požadovaných nemovitostí na stát došlo způsobem, se kterým kalkuluje §6 odst. 1 písm. j) zák. č. 87/1991 Sb. Žalovaná podala proti rozsudku odvolání, a protože ho městský soud shledal odůvodněným, žalobu rozsudkem ze dne 18.7.2007, č.j. 11 Co 121/2007-428, zamítl. V odůvodnění (str. 5-9) zdůraznil, že stěžovatel není oprávněnou osobou ve vztahu k jedné id. polovině nemovitostí (původně ve vlastnictví J. E. S.) ve smyslu §3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., na druhou id. polovinu (původně ve vlastnictví MUDr. O. S.) se zák. č. 87/1991 Sb. nevztahuje, protože MUDr. O. S. byl podle dobových předpisů osobou státně nespolehlivou; současně upozornil na nesprávnou právní kvalifikaci, protože případný restituční důvod by se posuzoval podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatel rozsudek městského soudu napadl dovoláním, ve kterém zpochybňoval skutková zjištění soudů ohledně dokladů použitých pro závěr o státní nespolehlivosti MUDr. O. S., Nejvyšší soud toto dovolání napadeným rozsudkem ze dne 27.2.2008, č.j. 28 Cdo 83/2008-459, zamítl. V odůvodnění rozsudku nejprve objasnil podmínky důvodnosti dovolání, neboť je dovolatel neformuloval žádoucím způsobem (str. 6 a 7 odůvodnění), objasnil smysl formulace zařazené do odůvodnění městského soudu (str. 7 dole) a zejména zdůraznil, že "právnímu odůvodnění v rozsudku odvolacího soudu nelze co do okolností, že na daný případ nedopadá ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. upřít opodstatněnost, a proto nelze přesvědčivě dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že tu není dán důvod k vydání věcí podle tohoto ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích bylo nesprávné. Odvolací soud tedy nikoli nesprávně neshledal, že by tu byl důvod k použití ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ, když tu nebyl zákonem stanovený důvod k vydání věci, jež přešla na stát v rozhodné době (od 25.2.1948 do 1.1.1990), takže tu chyběla jedna ze základních podmínek vydání věci ve smyslu ustanovení §1, §2 a 5 uvedeného zákona o mimosoudních rehabilitacích."
III.
Po seznámení s předloženými podklady a spisem obvodního soudu Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že k žádnému porušení jeho základních práv zaručených čl. 90 Ústavy a čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny napadenými rozsudky, příp. v průběhu řízení před obecnými soudy, nedošlo.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala, obecné soudy se všemi hmotně právními i procesně právními námitkami stěžovatele zevrubně zabývaly a vypořádaly se s nimi adekvátním a ústavně konformním způsobem. Podstata ústavní stížnosti tkví v nesouhlasu stěžovatele s posouzením naplnění podmínek pro restituci majetku podle zák. č. 87/1991 Sb., konkrétně s hodnocením státní nespolehlivosti jeho předka. Právě této otázce věnovaly obecné soudy adekvátní pozornost (viz zejména str. 8 rozsudku městského soudu), stejně jako neexistenci tzv. restitučního titulu (str. 9 téhož rozsudku). Následně se Nejvyšší soud obsáhle zabýval případnými dovolacími důvody (s odkazem na §241a odst. 2 obč. soudního řádu) a shledal, že žádný z nich není dán. Koncentroval se na úvahu o aplikaci §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 87/1991 Sb. a ztotožnil se se závěrem, že podle něj tu není důvod k vydání věci. Pravda, formulace zvolené Nejvyšším soudem (např. použití dvojnásobného nebo trojnásobného záporu ve větě) by bylo možné považovat za nepříliš vhodné, nicméně jejich obsah je zcela zřejmý - stěžovateli nesvědčí žádný restituční důvod, tudíž rozhodnutí o nevydání věci nelze pokládat za nesprávné (str. 7 a 8 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu). Z těchto důvodů bylo nadbytečné, aby se obecné soudy zabývaly otázkou státní nespolehlivosti právního předchůdce stěžovatele, protože byla - s ohledem na to, že k přechodu majetku na stát nedošlo znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy (viz odůvodnění obou napadených rozsudků - právně bezvýznamným.
Ústavní soud dále upozorňuje, že porušení čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy se nelze samostatně domáhat, a to vzhledem k jejich normativnímu smyslu.
Ke způsobu rozhodnutí o podaném návrhu Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu bude rozhodovat meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. po seznámení s obsahem soudního spisu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem k poznatku, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, lze-li ji bez dalšího odmítnout. K tomu Ústavní soud výslovně dodává, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu