ECLI:CZ:US:2008:1.US.1289.08.1
sp. zn. I. ÚS 1289/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. R., podnikatele, zastoupeného Mgr. Ing. Jaroslavou Sodomkovou advokátkou se sídlem v Praze 1, Jindřišská 20, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2008, č. j. 32 Cdo 2773/2007-141, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006, č. j. 1 Cmo 74/2006-116 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, č. j. 49 Cm 207/2003-83, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2005, 49 Cm 207/2003-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit 124 782,- Kč s příslušenstvím, a tvrdil že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina" a čl 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále "Úmluva"), právo na rovné postavení v soudním řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti postrádající ústavněprávní argumentaci tvrdil, že krajský soud rozhodoval v rozporu s občanským soudním řádem. Vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil, ačkoli pro to nebyly dány zákonné podmínky, neboť rozhodnutí nebylo věcně správné (II. ÚS 523/2000). Nejvyšší soud nevypořádal námitky stěžovatele, že krajský soud a vrchní soud dospěly k nesprávným právním závěrům. Dále ignoroval námitku, že stěžovatel nebyl nalézacím soudem poučen ve smyslu ust. 119a odst. 1 o. s. ř. Bez komentáře ponechal i návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Námitku, že vady reklamoval opřel stěžovatel o zjištěné přestříkání svítidel na odpovídající barvu, avšak stěžovatel sám citoval závěr odvolacího soudu, že nepředložil písemnou reklamaci.
Ze stěžovatelem přiložené kopie rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2008, č. j. 32 Cdo 2773/2007-141, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nemělo zásadní právní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud nezkoumá předložené věci z pohledu ustanovení občanského soudního řádu, ale z pohledu ústavního pořádku. Fakt, že soudy hodnotily důkazy jinak než stěžovatel nezakládá porušení základních práv procesní povahy. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v dovolání namítal, že nebyl nalézacím soudem poučen ve smyslu ust. 119a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel netvrdil, že by tato námitka byla pojata v odvolání (§205a odst. 1 písm. e) o. s. ř.). Neuvedl ale především, jaký konkrétní a určitý vliv měla mít tato namítaná vada na rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel svou námitku nekonkretizoval ani v ústavní stížnosti, kde pouze uvedl, že tato vada "mohla mít za následek neuvedení dalších důkazních návrhů stěžovatelem." Takovými potencialitami tvrzených procesních vad se však Ústavní soud s ohledem na výše vymezenou roli nezabývá.
Dovolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že byl-li přijat závěr, že žalobkyně splnila dodávku řádně a bez vad, bylo správné, že soudy nezjišťovaly výši škody, jenž měla žalobkyně stěžovateli způsobit. Převzetí dodávky stěžovatelem bylo prokázáno dodacími listy (ze dnů 19. a 30. 4. 2002), přičemž cenová nabídka byla ze dne 18. 3. 2002, a šlo tedy o kupní smlouvu (§409 obchodního zákoníku). Stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud nevypořádal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, avšak neprojednatelnost tohoto akcesorického návrhu (kterého však k odložení vykonatelnosti není ani třeba - §243 občanského soudního řádu), plyne z faktu, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Z výše uvedeného nevyplývá, že by obecné soudy při rozhodování o stěžovatelově věci s protiústavní intenzitou vybočily ze zákonných mezí.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Vojen Güttler
předseda senátu